|
Všechny naše deníky
|
|
|
-
Zkušenosti s nošením v šátku
(3 články)
Sem pište své zkušenosti s nošením v šátku, zejména ty, které by mohly inspirovat jiné rodiče (v čem vám šátek pomohl, co se osvědčilo a co vám nešlo...)
|
|
| |
|
Poslední články ze všech deníků 1 až 10 z 10
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Výlet do Adršpašsko-Teplických skal | Zkušenosti s nošením v šátku |
|
 Jak jsme vyrazili na výlet do přírody a o zápase golfek se šátkem. Hádejte který "dopravní prostředek" zvítězil?Výlet do Adršpašsko-Teplických skal
Horké léto, volná neděle, tatínek doma a znuděný 15-ti měsíční Pepi se dožaduje nějaké akce. Naprosto ideální situace na to, vyrazit někam ven.
Na rodinné poradě jsme si vzpomněli na časy randění a na procházku v Adršpašsko-Teplických skalách. Romantické upravené cestičky v krásné přírodě, vysoké stromy chrání před možná až příliš dotěrným sluníčkem, ze skal je cítit chladné vlhko… prostě nenáročný výlet na odpoledne, jako dělaný pro rodiče a malého neposedu.
Vyjížděli jsme kolem poledního, čekala nás asi hodinka cesty. Protože Pepi v šátku nespí a nevěděla jsem, jestli usne před obědem v autě, rozhodla jsem se pro jistotu a plnou výbavu: šátek, golfky, botičky a trénované svaly rodičů…
Jaký dopravní prostředek nakonec vyhraje, předznamenávala už scéna na parkovišti. Zatímco jsme rozespalého Pepiho (nakonec si opravdu denní spaní odbyl v autě) přendávali do golfek, vedle nás přestupovala z auta do šátku asi 2 měsíční spící holčička :)
Už na štěrkovém parkovišti jsem bojovala s myšlenkou nechat golfky v autě, ale vzali jsme je s sebou „pro jistotu“. Tatínek je tlačí rád a já si nebyla jistá, jestli bych Pepiho zvládla celou dobu odnosit. Překonali jsme s nimi 10 schodů a asi prvních 300 metrů. A pak se najednou upravené cestičky, na které jsme doma vzpomínali, změnily na písek, kořeny a kopečky… golfky dojely, Pepi musel po svých, nastala obvyklá výletní scéna: Pepi běží chvíli tam a chvíli zase zpátky, za ním ho chytá první z rodičů a pár kroků v závěsu druhý rodič vláčí golfky a bagáž. Ale protože se Pepiho tempo nedá vydržet dlouho, nastala pravá chvíle pro šátek. Několik vteřin zametání šátkem o zem, několik zkoumavých, pobavených a možná i vylekaných pohledů kolemjdoucích a pak už jen chvíle oddychu a konečně také klidné procházky přírodou. Golfky sice nezmizely a tatínek je stále musel vláčet, ale byly využity aspoň jako vozíček na batoh. Pepi seděl na mých zádech jako paša, zpíval, ukazoval na vše kolem a ptal se co to je. Občas došlo také na jeho oblíbené povyražení spočívající v tom, že si vybere nějakého kolemjdoucího, namíří na něj prstíkem a krásně nahlas (abychom na něj byli pyšní) zavolá: „táta“…
Když už jsem začínala být znavená, zase jsem Pepiho na chvíli vypustila na zem, nebo ho chvíli nesl tatínek na ramenou. Takhle jsme se střídali celou dobu ve skalách. Schody, písek nebo jiné kočárkové nástrahy nám díky šátku vůbec nevadily, mohli jsme se vydat kamkoliv. Pepi měl změnu a nenudil se, když už se na zemi začínal rozkoukávat až příliš a běhal kam neměl, šupnul do šátku a byl klid…
Na tom, že golfky příště zůstanou v kufru auta, jsme se s manželem dlouho dohadovat nemuseli. Kromě toho, že jsme si nedělní dopoledne krásně užili, otestovala jsem si, že se nemusím bát a můžu se spolehnout jen na šátek i na delších výletech než je cesta na poštu, po úřadech nebo do samčy.
Takže, pokud nevíte kam se se šátkem vydat na výlet, Adršpašsko-teplické skály doporučuji. Je tu chládek, krásná příroda, přijatelný „terén“, lavičky na přebalování na každém rohu… co víc kromě dobré nálady rodičů mimča potřebují ?
VěrkaK a Pepi 15m |
| Více ... |
| Vložil: VěrkaK (Pepi 5/05, Věru 1/08) dne 2.8.2006 | | Bez komentářů | Přidej komentář |  |
|
|
| Jitka aneb terapie šátkem | Zkušenosti s nošením v šátku |
|
Poprvé jsem šátek zaznamenala v pražském metru. Seděla pode mnou holka, která si povídala s kamarádkou, a která měla dost nepravděpodobně vyboulenou bundu. Okukovala jsem to a s úžasem jsem zjistila, že tam má miminko.
A v té chvíli jsem věděla, že já budu nosit taky.
Když naši dobří kamarádi čekali miminko, dali jsme jim šátek jako dárek. Tak jsem se na šátek těšila, že jsem to aspoň chtěla pozorovat.
No a pak přišla Jitka. Kamarádi nám ochotně půjčili darovaný šátek a teta koupila drahou klokanku. Jituška se narodila dva týdny před termínem císařským řezem a ať už to souviselo nebo ne, byla neuvěřitelně plačtivá. V noci to ještě šlo, ale den proplakala celý. Přestávala pouze při kojení a neuměla klidně na delší dobu usnout. Zkusili jsme tedy nosit v kolíbce, ale jako začátečníkům nám to příliš nešlo. Do toho přišla další rána- Jitka dostala abdukční dečku a tím byly kolébky pasé. Báli jsme se Jitku vázat hlavou nahoru, byli jsme vyjukaní jako většina začátečníků, tak jsme přešli na klokanku. Klokanka byla jednoduchá na manipulaci, dítě se v ní zdálo být v klubíčku, hlavu mělo krásně zajištěnou a abdukční dečka vůbec nevadila. Já jsem ale šátek nevzdávala a občas jsem to zkoušela. Vázala jsem kapsu s křížem uvnitř. Asi ve třech měsících jsem začala nosit Jitku výhradně takto.
Nošení pro mě bylo vysvobozením. Jitka byla v šátku klidná, brzy v něm usnula a spala někdy i tři hodiny v kuse. Bylo to na podzim a tak jsem s ní trajdala po městě, chodila na výstavy, po krámech, za kamarády. Našla jsem si v Praze pár záchytných bodů, kde jsem věděla, že budu moci v klidu nakojit a Jitku na chvíli rozbalit (nekuřácké kavárny, mekáče). Zpočátku se mi příčilo chodit s Jitkou na záchod, ale brzy jsem si zvykla i na tohle, stačilo jen najít pár čistých záchodů (nejlépe pro invalidy nebo s přebalovacím pultem). Někdy jsem ji měla uvázanou od rána do večera (s přestávkami na kojení a protažení nás obou).
Jitka nenáviděla kočár a jsem si jista, že to nemělo žádnou spojitost s nošením. Od šestinedělí v kočáru řvala a neuměla v něm usnout. Když jsem vyšla na procházku s kočárem, vracela jsem se totálně zničená. Jitka řvala a řvala (ač právě nakojená) a kolemjdoucí udíleli rady. V hromadné dopravě na mě vždy civěl celý vůz, a kdybych měla kudlu v kapse byla bych nebezpečná. Vím, že ti lidé za nic nemohli. Když řve v tramvaji srdceryvně dítě, taky se podívám. Ale já měla neustále pocit, že ti lidé čekají, co jako udělám a já věděla, že nelze dělat vůbec nic (zapomněla jsem napsat, že Jitka nikdy nepřijala dudlík). Toho mě zbavil šátek.
Není vůbec náhoda, že jsem taková propagátorka nošení, mě šátek zachránil před nervovým zhroucením. Teprve kolem půl roku byla Jitka ochotna setrvat déle v kočáru a musím přiznat, že po půlroce výhradního nošení pro mě procházky s kočárem byly úlevou. Začala jsem nosit podle potřeb svých, nikoliv Jitčiných.
Byla zima a já jsem si splnila přání a koupila si teplý tibetský svetr s kapucou a zipem a ukázalo se, že ten je na nošení bezkonkurenční. Jitka do něj hezky vešla, protože byl pružný. Na jaro jsem se naučila nosit na zádech a pořídila si vlastní šátek.
V té době byl i z mého muže nadšený šátkař. I když dlouho preferoval klokanku, zjistil, že pro jeho problémová záda je šátek mnohem menší zátěží. Navíc mu dělalo dobře, jak ho lidi na ulici okukovali.
Podtrženo a sečteno, šátek je skvělou terapií pro dráždivá miminka a jejich rodiče! |
| Více ... |
| Vložil: Anka, Eva07, Julie06 a Jitka04 dne 30.7.2006 | | Bez komentářů | Přidej komentář | |
|
|
| Šátek a nemocné miminko | Zkušenosti s nošením v šátku |
|
Každé miminko snáší horečky jinak. Naše Jitka při horečkách nedokázala usnout. Jen ležela a plakala. Ani po podání léků snižujících horečku pořádně neusnula. První viróza nás potkala někdy po půl roce a vysoké teploty trvaly dva dni. Ty dny jsem strávila s Jitkou uvázanou na břiše. Potila se a sálala, ale spokojeně spala. Mně manžel půjčil v knihovně pár detektivek a já si na pohovku nastlala polštáře do požadovaného sklonu, sedla jsem si a četla a četla, protože co jiného můžete dělat s nemocným a spícím dítětem na bříšku. Paradoxně jsem si dost odpočinula, protože ke čtení jsem jinak moc příležitostí neměla.
Taky k lékařce jsem s nemocnou Jitkou chodila v šátku. Přišlo mi, že je tak v čekárně lépe chráněná před ostatními nemocnými.
Taky si myslím, že matčino objetí pomáhá dítěti rychleji se vypořádat s nemocí. Určitě se najde někdo, kdo má stejnou zkušenost. |
| Více ... |
| Vložil: Anka, Eva07, Julie06 a Jitka04 dne 30.7.2006 | | 1 komentář | Přidej komentář | |
|
|
|
|
|
|
Poslední články ze všech deníků 1 až 10 z 10 |
|
