Deník MTB Trophy
O etapovém závodu z pohledu manželky, supportu, fotografa, maséra a kuchaře v jedné osobě.

A teď všechno po pořádku.

Není to tak dávno – asi někdy v únoru jsem se přihlásila na tento etapák www.mtbtrophy.com. Loni jsem s Petem jela etapový závod dvojic v Polsko-česku bikechallenge a nebylo to vůbec špatný, ba naopak. Tak jsem si řekla, proč nevyzkoušet něco podobného ale sama za sebe. Jenže, jak jste se dočetli na mých stránkách, Malevil mi vzal veškerou chuť do závodění a představa, že by mělo byť jen jednu etapu na Beskyd trophy pršet mě donutila „prodat“ startovné někomu jinému. Zájemců nebylo mnoho (ani se nedivím) a ve finále Jana ze Sychrova (stará známá z bikechallenge ;o) projevila o startovné zájem.

Ubytování jsme zajistili pro jistotu měsíc a půl do předu, protože na poslední chvíli se špatně něco shání. Zvolili jsme „privat“ v Bukovci nedaleko polských hranic a centra závodu Istebny. Apartmán s dvěma ložnicema, kuchyňkou, koupelnou a obýváčkem vypadal na netu móc pěkně. Cena 200 Kč/osobu nás neodradila. Za komfort se holt platí a je to pro 8 lidí a nás by tam mělo být 6 (to že nás pak bylo 7 je už jedno ;o)

Naprosto dokonale jsem se smířila s rolí „supportu“, fotografa, maséra a kuchaře v jedné osobě a s malou lítostí, že nejedu závod jsem se v 7 hodin ve čtvrtek 7.6.2007 ráno vydala s posádkou tandemu v twingu na dalekou cestu z Prahy do Bukovce. Zbytek výpravy jel už ve středu večer.

Za 4 a půl hodiny dorážíme do cíle. Ubytování je pěkné, zabydlíme se, ani se pořádně neohřejem a už nasedáme do mikrobusu naloženého kolama a v sestavě Jana, Pete, Beeda a já jedem na hranice. Tandemisti jedou twingem s tandemem na střeše. Neměřila jsem to, ale to twingo není o moc delší než tandem. Celníci nechápou, studují naše občanky a ve finále nás pouští do Polska.

Asi hodinu přes startem prvních bikerů jsem se vydala na trať s foťákem. Chvilku jdu po rovince po asfaltu, pak odbočuju na štěrkovou cestu, která se po chvilce mění v pěšinku v právě a zvedá se. Na 1. vrcholu se usadím i s fotoaparátem…. Neusadím se, protože je mokro a bahno.

Než se naděju profrčí kolem mě první pětka bikerů. Kopeček který mě zmohl pěšo jim nečiní sebemenší problém L Měla bych se svojí fyzičkou něco dělat. Ještě že tu časovku do kopce nemusím jet. By mě pěkně zničilo.

Na kopečku jsem se při čekání na lidi, které jsem měla fotit, seznámila s vrchním mechanikem a fotografem Hraničních bikerů – Mirkem. Jen co projel manžel, vydávám se dále po trase závodu. Z pěšinky v trávě se stává bahenní cesta. Ještě že jsem si vzala sukni a ne kalhoty. Takhle mam od bahna jen lejtka a boty. Usidluju se v ostré zatáčce, kterou bych nevytočila (hlavně bych tam ani nedojela, jak to bylo do kopce) a pokračuju ve focení. Foťák v tom šeru nechce projíždějící bikery zaostřit, jak rychle stoupají do kopce… Pak už mě fakticky přestává bavit tak sestupuju zpět do výškového tábora. Projíždí číslo 158. takže cca za 4 min by měl kolem mě projet David Beeda. Šnečím tempem scházím z kopce a najednou se kolem mě prořítí kdosi podobný Beedovi. „Davideee, počkej, jedeš moc rychle! Vrať se, ať tě můžu vyfotit!“ Jenže to už byl David v nedohlednu a já tedy pokračovala k autu.

Z pěšinky v trávě už nebyla pěšinka ale pěkně rozrytá bahnitá cesta a už skoro nikdo tu první část do kopce nejel, ale tlačil.

Vracím se do „základny „ akorát včas. Jana startuje. Zdokumentuju ještě pár lidiček, co si oplachujou zabahněná kola v řece a jdu do auta navlíknout se do cyklistického, že pojedu domů na kole, až se Jana vrátí. Jenže to začíná krápat – přeci nebudu jezdit na kole v dešti a tak jedu domu velkou tojotou, kterou řídí Jana.

Doma v rychlosti za pomoci Katky tandemistky ukuchtim těstovinový salát a jde se pomalu na kutě, zítra nás čeká náročný den.