Deník Z ČR
O (ne)lehkém životě v ČR

Malevil Cup byl asi můj zatím nejtěžší a zároveň nejkrásnější závod, který jsem kdy jela. Předčilo to i loňského Kopřivnického Drtiče a to co říct. Ale pěkně po pořádku.

Do Jablonného v podještědí jsme dojeli den předem večer a na nedalekém ranči Malevil se zaprezentovali. Dostali jsme oranžová trička s profilem tratě, power gel a musli tyčky–to abychom v případě naprostého vyčerpání mohli ještě dojet do cíle.

Po prezentaci jsme se ubytovali v autokempu u Jablonného. David s PEtem ještě ladili kola a já se bavila na jejich účet. Berou to moc vážně. Pak nás přišel navštívit nějakej Zbyněk s Evou a tak bylo o zábavu postaráno. A to jsme chtěli jít spát brzo. Když Eva se Zbyňkem odešli, PEte mi dával lahvičku s černym obsahem: „Tohle je Gutar. To do sebe hoď, až Ti bude nejhůř. A musíš zaříznout Evu!“.

Předjet Evu jsem v plánu neměla. Chtěla jsem dojet kolem 10. místa v kategorii. Nejvíc mě dostávala Davidova hláška: „To bude velký!“. A taky že bylo.

Budíček ve velmi brzkou ranní-téměř noční hodinu. Něco málo na způsob snídaně. David do sebe hodil celou nutelu a oplýval jako vždy dobrou náladou na rozdíl od PEta, který byl mrzutý. Před osmou jsem se vydala s klukama na start dlouhé trati. Za prvý fotit a za druhý odnést přebytečné oblečení. Pak hurá zpět do kempu vše odložit a vydat se na start trati krátké s Evčou. Už stojíme na startu. Do výstřelu zbývá cca 15 min. Eva neví, na jakou nohu si má dát čip. ČIP!!! Do háje! Nechala jsem ho v chatce. Šup na kolo, 3. kosmickou rychlostí do chatky pro čip a pak zpátky na start. Podařilo se mi probojovat do předních startovních linií. Nohy se mi klepou, je mi blbě. „Stojí mi to za to?“

Bang! A je odstartováno. Všichni se ženou dopředu. Karambol dvou cyklistů přede mnou. Úspěšně se jim vyhybám a řítím se do prvního kopečka. Nejede se mi zrovna nejlíp. Svaly jsou ztuhlý, bolavý, špatně se mi dejchá a nelíbí se mi závodní tempo. Najednou před sebou vidím Ještěd, na levoboku nádherné hory, lesíky a louky s krávami. Nestojí to za to. Zpomaluji a jedu na pohodu. Kam spěchat. Na bednu stejnak nemam, tak si to aspoň užiju.

Na 15. km mě začínají bolet záda a to opravdu hodně. Uvažuju, že to otočim zpátky na start. Najednou jsem na 1. občerstvovačce. „Prosím vás, kudy nekratší cestou na Malevil?“- „Cobyste se vracela?“-„Bolej mě záda.“–„Dejte si s náma rum, pojede se vám líp!“ Tak jsem si dala rum a jela dál. Cesta byla opravdu nádherná. Výjezdy a sjezdy. Občas se na trati vyskytl nadšený fanoušek, který povzbuzoval poslední závodníky. Najednou jsem byla na druhé občestvovačce před hranicema s Německem. Dala jsem si pomeranč a čajík, skočila si na záchod a pak hurá na trať.

Šlapu si to takhle do kopečka, a najednou koukam, že vedle mě jede jedna slečna a všichni ostatní stlačí kola. Nojo, holky jsou holt odolnější ;o) V Německu nás pak přihlížející Němci povzbuzovali mezinárodním Hop Hop! Jiní se drželi rodného jazyka a pokřikovali Šnel, šnel! Třetí a zároveň poslední občerstvovací stanice byla v Německu před výstupem na Hvozd. Zbyly na nás už jen nakrájené horalky a jonťáky všech příchutí. Hodilo se to. Výstup na Hvozd nebyl zas až tak prudký. Jen tam bylo moc volně ležících šutrů a na tom já jezdit neumim. Sjezd z Hvozdu byl taky dost náročný. Až doposud jsem nikde nesnášela kolo, ale tady jo. Se přece nevyflákam pár metrů před cílem. Pořadatelé pro nás připravili to nejlepší opravdu až na konec. 500 m před cílem jsem se brodila bahnem. Fakt paráda.

Do cíle jsem dojela na krásném 25. místě v kategorii a kromě zad mě nic nebolelo. Po celou dobu závodu bylo krásné počasí–sluníčko, teplo a hlavně nepršelo! Pršet začalo a při módní přehlídce a vyhlašování výsledků. Chtěli jsme zůstat i na losování tomboly, ale to bysme se z Malevilu nedostali ani do setmění.

Fotky najdete na www.petebike.com

21.5.2005 se jel již třetí závod ze série Český pohár Maratonu. Po zhodnocení svých sil jsem se přihlásila na ½ maratón a to 54 km.  

Vstávání v 5:30 v sobotu ráno mě zabije! Dozabalit, nadlabošit se, hodit kola na střechu, hop do auta a rychle do Řep pro zbytek posádky. Cesta do Mostu probíhala celkem poklidně až na mou „špatnou“ navigaci. (Navigace byla správná, jen řidič spal ;o)

Prezentačka – tohle mě nebaví psát, všude je to stejný… Dostali jsme místo trička krásný VELKÝ hrníček a startovní číslo se jménem. A začíná to, David píchnul, ještě než vyjel. Široko daleko není žádná zdravá duše s galuskovym ventilkem, tak mu Tomáš M. půjčuje svojí, již několikrát lepenou, duši. Kraťoučké projetí, a šupito presto na start.

V 10 vyjíždí kolem 60 závodníků na Extréme trať (101 km), o pět minut později 200 cyklistů na Klasik (54 km) a v 10:20 tak 50 kolistů na Fit (22 km). Zahřívací kolečko po Hipodromu bylo rychlý a ne moc zábavný. Asi 10m po startu došlo k pádu několika závodníků. Po druhém projetí startovní bránou, asi po 5 km, jsem uvažovala, že na férovku odstoupim. Stehna mě pálila a banánu se v mym žaludku evidentně nelíbilo. Taky ho po zahřívacím kole opustil.

Konečně lesík. Jenže je to jeden sigl track za druhym a dost divný sjezdy. Relativně prudký s volnejma šutrama a prudkejma zatáčkama – fujfuj. Na 15. km na občerstvovačce jsem vyfasovala flašku s pitim a pak hurá do kopce. Když se jede do kopce, tak je jasný, že se bude muset jet z kopce. Ano, je tu tolik očekávaný sjezd Moira. Na to by se hodilo nějaký hodně dobrý freeriderový kolo a ne muj mazlíček. Hodila jsem kolečko na záda a velmi opatrně sjezd sešla. Nebylo to jediné místo, kde jsem vedla kolo. Povedlo se mi totiž hodit komickou tlamu do ostružiní. Nějaká paní si to i fotila…

28. kilometr, další občerstvovačka a další flaška. Výšlap do kopce byl doprovázen malým technickým problémem. Přehazka nějak divně přehodila a já ležela pod kolem na boku. Nahodit řetěz zvládam, a tak během chvilky pokračuju v jízdě. Pak už to jde rychle. Sjezdík, kolečko kolem rybníku, kde předjíždím dobrejch 6 lidí a zase výšlap do kopečka. Tentokrát na Hněvín s vrchařskou prémií. Nehrozilo, že bych to vyjela. A i kdyby jo, tak bych musela jet příští rok zas, abych dostala slevu 100 Kč ze startovnýho.

Od Hněvína zbývá posledních 13 km do cíle. Opravdu se těším, až dojedu. Sužuje mě hlad a chce se mi na záchod… Poslední 4 km nahodim tempo a najednou jsem v cíli.

Závod byl perfektně značenej. Lidi na občerstvovacích stanicích strašně milí a diváci byli taky fajn. V cíli na nás čekala sprcha, jídlo – vynikající rizoto a ještě lepší guláš a pití. I doprovodný program v podobě tomboly a lezení na bedýnky taky ušel. Za rok ale asi nepojedu. Ledaže bych se přestala bát ve sjezdech.

Foto na www.petebike.com

Ruská Sibiř

Nejprve bych se chtěla omluvit, že jsem „svoje“ stránky dlouho neupravovala. Nebyl na to čas ani nálada. Teď už to snad bude lepší.

Jak někteří z Vás již vědí, tak jsem loni propadla kolu. Za loňský rok jsem ujela 3000 km – což to je nejvíce za rok za můj kratičký život.

15.1.2005 jsem jela svůj 1. letošní závod. Nevím jestli se tomu dá říkat závod. Jednalo se o poloorientační minimaraton.

Startovalo se v Bakově nad Jizerou podle startovních čísel. Jelikož jsme přijeli pozdě na prezentačku, vyfasovala jsem číslo 96 – tak jsem startovala skoro poslední.

Bylo krásné počasí, na cestě trošku bahna… Nooo trošku. Jelikož jsem zvolila špatně trasu, tak tam toho bahna bylo trošku víc.

Najela jsem celkem asi 50, z toho tak 30terénem – lesní cesty, vymyšlené cesty mezi stromy, technické sjezdily, které jsem z větší části šla pěšky, technické výjezdy, co jsem taky chodila a pak nádherná cesta po modré podél potůčku bahnem.

Umístila jsem se v předposlední desítce. Nejela jsem závodit, ale projet se. Okolí Bakova opravdu stojí za to. Komu se poštěstí vidět za jedno odpoledne Trosky, Ještěd a Bezděz.

Děkuji pořadatelům za super závod (www.bakovdevils.cz) kamarádovi Beedovi (www.beeda.net) který to se mnou objel celé i když mohl jet sám a obsadit medailovou pozici a Honzovi, že nás tam odvez.

Už teď se těším na další ročník :o)

XC Prague Sport Time

To zas byla akce…

Jsem pro každou kravinu, tak jsem se jen tak z legrace přihlásila na cyklokrosový závod, který se konal v rámci výstavy Sport Time na Pražském Výstavišti v neděli 20.3.2005.

To, že se pojedou schody, jsem věděla. Schody nejezdim a dokud mě to někdo nenaučí, tak asi ani jezdit nebudu – bojim se.

Moc šancí jsem si nedávala.

Na startu nás bylo 11 žen. Jeli se 3 kola (start u vstupu do hlavního pavilou, sjezd schodu ke Křižíkově fontáně, kopeček nahoru, další sjezd po schodech tentokrát kolem Malordova panoramatu – pak kousek Stromovkou, poježdění v „terénu“ za horskou dráhou, návrat Stromovkou k hale). Každé kolo mělo cca 3 km. Celé jsem to ujela za 30 min s 2. nejhorším časem. Musím hóóódně trénovat. Dalo mi to opravdu zabrat a hlavně bych se měla naučit jezdit schody...

Výsledky najdete na www.bikelive.cz a fotky na www.petebike.com/main/fotogalerie/stm05/index.htm

Cyklokros už nejedu :-P

X Terra

Je to neuvěřitelné, ale ze závodníka jsem povýšila na technical support ;o)

Abych to uvedla na pravou míru. V sobotu 2.4.2005 se jel 1. ročník MTB Rally Hluboká nad Vltavou (www.xterra.cz). Pořadatelé připravili dvě délky tratě 35 a 65 km. Původně jsem měla jet tu kratší trať. Jenže jsem si týden před závodem podvrkla kotník (to by nebyla ani tak velká překážka) a ještě k tomu mi trhali zoubek moudrosti a já jsem nebyla schopná cokoli dělat bez značné dávky ibuprofenu :o( Tak jsem holt nejela. Aby mi to nebylo až tak moc líto, tak mě PEte povýšil na technical support. Zní to krásně, že jo ;o)

Nevim, jestli na mě sedí to technical. Nedovedu si dost dobře sebe samotnou představit, tak opravuju porouchaný přesmykač či vyměňuju duši. Šlo o to, aby na kluky, až přijedou, čekal někdo v cíli, dal jim něco málo k pití a hodně čokolády. A pak to taky někdo musel celý zdokumentovat, ne?

Vše se naplánovalo tak, že David (www.beeda.net) PEte (www.petebike.com) a já pojedeme o den dřív – tedy v pátek, do Veselýho nad Lužnicí, kde přespíme a druhý den ráno pojedeme na start. Ve Veselym jsme spali v jakési pochybné ubytovně u zimního stadionu plné ukrajinců. Abych řekla pravdu, tak jsem se večer bála jít sama na WC. Ale nakonec noc proběhla v klidu.

David vstával asi v 6 a šel si koupit něco ke snídani. Když se asi po hoďce vrátil a zjistil, že zbytek výpravy má ještě půlnoc, začal nás povzbuzovat slovy: Vstávejte! Je krásnej den! Týjó, já se tak těšim!“ Na zabití. Člověk se chce aspoň malilinko o víkendu vyspat a tenhle šílenec mu to překazí.

Každopádně Davidův žaludek má obdivuhodnou kapacitu. Co jsem stihla postřehnout, tak Beeda zdlabošil dětskou přednídávku, 10 deka debrecínky s nevim kolika rohlíkama, asi 3 banány a to všechno zajed makovejma buchtičkami, které si máčel do nugety. Bych se asi poblinkala, kdybych snědla tohle všechno.

Zpět k samotnému závodu.

Odstartovalo se přesně v 11:00 SELČ. Na závodníky jsem čekala cca 1 km za startem u 1. stoupání a fotila. Po hodině a půl dorazili do cíle první závodníci z krátké trati a asi po třech hodinách 15 minutách chrti z trasy dlouhé.

David dojel 6. a 7. a byl velmi překvapen, že není 1. a 2. Podařilo se mu totiž se odtrhnout ještě s jedním závodníkem od pelotonu a na cca 30 kilometru zabloudit. On tam prý byl organizátor, který je údajně poslal 2x špatným směrem, ale kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo ;o) David jel opravdu dobře, jen trošičku svou rychlou jízdou zmátl navigátora, který z toho byl tak na větvy, že ho poslal špatným směrem. PEte se umístil na krásném 9. místě a pak tak jelo ještě pár lidiček, co znám, kteří se taky velmi dobře umístili.

Vyhlášení výsledků proběhlo před 5. hodinou večer. To už tam ale skoro nikdo nebyl. Mezi náma, v cíli sice byl připraven jakýsi nápoj, perník, tatranka a banán pro závodníky, ale toalety nikde :o( A chodit čůrat do křoví mě, jako technical support fakt nebavilo. Jo a pak se taky organizátor ani nenamáhal udělat něco na způsob stupínků pro vítěze. Tak snad za rok a to už budu – doufam – mezi závodníkama.

Tady se můžete podívat na pár foteček: www.petebike.com/main/fotogalerie/xterram/index.htm a tady si přečtete komentáře závodníků: www.bike-forum.cz