Konečně ??? přišla zima se vším všudy. Sice nechápu, proč si musela vybrat zrovna uplynulý víkend, ale budiž. V pátek šla Andulka klasicky po o a vyrazily jsme do Skalice. Braly jsme to ještě přes Přišimasy, odevzdat Euronu a děti si chtěly pohrát. Matýsek měl ale hasičský kroužek, takže na hraní měly asi 20 minut. Všechny škemraly, že musíme příště přijet na dýl, aby si to užily :-). Celou cestu k nim bylo počasí celkem přívětivé. Dopravní situace už méně. Musela jsem ještě pro zboží do Hiteka, takže dostat se pak na výpadovku byl děs běs. Ale chvílema probleskovalo sluníčko, že jsem i sluneční brýle nasadila.
Když jsme se konečně vymotaly z Prahy, pohled do zpětného zrcátka byl mírně apokalyptický. Černočerné nebe a jen jsme zastavily před Kovářovic domem, začala pořádná čina. Vánice, vítr, hnus fialovej. Teda bílej. Po cestě jsme se ještě stavily u Enkovic pro hliník a poslední mezipřistání bylo v Kostelci u mladejch.
Tam jsme si užily báječně. Lence přišlo masírovací lehátko, takže jsme dělaly pokusné králíky :-). Měla jsem ze cvičení namožená ramena, tak mi Lenčiny ruce dělaly mooooc dobře. Jak to viděla Andulka, hned chtěla taky a to malé piňdě samozřejmě nezůstalo pozadu. Nemohly se dočkat, až jim uvolním místo a nacpaly se tam obě. Andulku masírovala Andrejka pod dozorem Lenky a Adélku masírovala Lenka. Obě ležely a slastně přivíraly oči.. "Adélko, líbí se ti to?" "ÍBÍ.." ani oči neotevřela.. :-D
V sobotu jsem udělala rodině pá pá lá lá a odfrčela nach Velké Meziříčí na další "Větvičku" aneb setkání naší Euroňácké větve. Bylo to tam dost holek, které jsem ještě osobně neznala, pár "starých" známých a bylo to moc fajn. 100% dobrý pocit z toho ale nemám, nestihly jsme zdaleka všechno, co jsem chtěla. Nějak jsme se zasekly u batikování triček, což mělo původně trvat půl hodiny. Pak byl obsazený náš prostor jakousi partou chlapů, kteří cosi řešili pracovně a zároveň tu probíhala oslava 50. narozenin a to ve velkém stylu včetně kapely. Večer jsme ale pokecaly, děsně se nachechtaly a hlavně jsme si odpočinuly. Já jsem si odtamtud odvezla docela dost informací, doufám, že i pro ostatní byl ten pobyt aspoň trochu přínosný.
Přes den začalo docela dost chumelit, začaly nám chodit zprávy, že D1 je zablokovaná spoustou nehod. Ještěže jsme byly zalezlé v teplíčku. V neděli pokračoval fukéř, vedlejší silnice neprotažené, plné sněhu. Dálnice byla v mezích možností sjízdná, provoz v nedělním ránu minimální. Po cestě jsem projela několika vánicema, ale v podstatě v pohodě jsem dorazila do Skalice.
Poslední kopeček. - BTW jediný protažený, že by to bylo tím, že tudy jezdí pan starosta?? -Vím, že musím udržet konstantní rychlost ani nebrzdit, ani nepřidávat plyn, jinak mám smolíka. Chybělo 10 cm. Nevyjela jsem. Navíc auto začalo nekontrolovaně sklouzávat zpátky a směrem k srázu. Přiznám se, že jsem byla podělaná až za ušima. Jak to bylo uhráblé, vylezla na povrch ledovka a na tu neplatí žádná brzda, ač jsem málem urvala ručku a prošlápla podlahu. Byla jsem hodně vyděšená, tak jsem se aspoň odpoutala, otevřela dveře a zkoušela auto zabrzdit vlastním tělem. Dost naivní představa. Dieslová Otylka je těžká jak kráva. Ale zas se mi jí nechtělo pustit jen tak ze srázu dolů. Tak jsem bojovala a nakonec se povedlo, zarazila se o mini závějku. Volala jsem Petrovi, ať mi přijde pomoct - prý zkus to zcouvat a znovu vyjet.. Odmítla jsem do toho auta vůbec sednout, tak miláček během chvilky přiběhl a já ještě běžela k jeho strýci pro nějaký popel nebo cokoliv. Petrovi se nakonec povedlo zcouvat dolů, tam měl problémy auto srovnat a rozjet, ale nakonec, i díky strejdovi, který tam naházel štěrk, vyjel nahoru. Byla jsem zralá na panáka, ale ještě mě čekala cesta do Prahy, tak jsem se musela uklidnit hlubokým dýcháním :-).
Nicméně docela často teď přemýšlím, jak bych tu situaci řešila, kdyby se mnou jely holčičky.. Ufff.
Cesta domů pak už byla v podstatě brnkačka. |
