Ukázali mi jí, ale já byla kapánek mimo, takže kdyby mi ukázali plyšovou hračku, tak jim to snad i uvěřím. Jestli jsem něco nechápala, tak že už to mám opravdu za sebou a že už teď nejsem holka, ale mám, jak prohlásila Andrejka.
Peťa přestřihl pupeční šňůru a poslal tak naší holčičku do života. Andulka se narodila ve 14.29 hod. a má 3,60 kg a 51 cm, takže mně příjemně překvapilo, že to trvalo „jen“ 5 hodin místo slibovaných 8-12.
Hned jsem Petra hnala pro foťák – jsem fakt pošuk, já vím – ale chtěla jsem jí pak vidět aspoň dodatečně takhle čerstvou. Prohlédl jí pediatr a při odchodu na mně houkl, že je naprosto v pořádku a moc hezká J.
Dr. mně začala šít a Peťa mi malou přinesl pěkně zabalenou. Byla jsem ráda, že je zachumlaná, protože já měla na břiše láhev s ledem, promočenou košili a dostala jsem děsnou zimnici.
Prý mně museli malinko nastřihnout, to jsem vůbec necítila, ale to šití teda rozhodně ano. Bylo to hodně nepříjemné, byla mi zima a těšila jsem se, až bude konec. Co se týče placenty, vůbec jsem jí neviděla, jen vím, že mně doktorka jakoby 2x jemně zatáhla, zalochtalo to v břiše a bylo to. Ale to mi došlo až později.
Během šití mně Peťa aspoň trochu rozptyloval tím, že jsme si Aňu prohlíželi, mezitím jsem začala posílat vítězné smsky a zkoušeli si zvykat na to, že jsme rodina. Co mně překvapilo, že nebyla vůbec svraštělá, ale rovnou krásně hlaďoučká a růžová. Musím se přiznat, že se nekonal žádný obrovský nával lásky, že mám dítě. Prostě mi to pořád nedochází a čekám, kdy přijde sestra poslouchat srdíčko miminka v bříšku….
Zkusily jsme i přisátí, ale moc se Andulce nechtělo, takže jí za chvíli odnesli ohřát do inkubátoru a my jsme s dr. vyplňovali dotazník k pupečníkové krvi, kterou jsem s Aňou darovaly. Doufám, že to bude k něčemu dobré J.
Po 2 hodinách mně vezla PA na pokoj a připadala jsem si legračně – ležela jsem na tom vozítku hlavou napřed a měla jsem pocit, že i z kopce a v rukách cyklistickou láhev jak svíčku z kostela. Trochu jsem si připadala jak na marách J. A kdyby byla ta chodba delší a já musela koukat do „ujíždějícího“ stropu déle, tak se možná pozvracím J.
PA chtěla taky od Petra ten úžasný žlutý obleček za 1.000,- Kč, co měl na sále na sobě, že ho vyhodí, ale Peťa si ho nechal, že prý v tom půjde do hospody J J. S těma penězma byla docela legrace, protože to po Peťovi chtěli zaplatit ještě než mně odvezli a my jsme to tak nějak úplně vypustili s tím, že to třeba zaplatíme později, respektive jsme si na peníze vůbec nevzpomněli. Nakonec jsme to dohromady dali J. Stejně je to docela sranda. Chtějí takové peníze za to, že vlastně manžel za ně dělá spoustu práce. Asi by to skoro mělo být naopak… No nic… Hlavně, že tam se mnou mohl být!!
|