Andulka zůstala spát opět u našich s dětma, takže jsem za nima jela těsně po obědě. Vedro je stále naprosto k padnutí, ale klimatizace v autě je opravdu k nezaplacení. Naše první cesta vedla do myčky, což si děti děsně užívaly :-). Andrejka mi dokonce věřila, že za to dýško, co jsem nechala, tak jim pán tou tryskou umyje obličeje :-).
Pak jsme jeli do bývalého Carrefouru, že je na Sacre Cour nové hřiště pro děti. Občerstvili jsme se v KFC a po lávce přešli do parku. Hřiště je tam opravdu krásné a obrovské, děti se tam neuvěřitelně vyřádily. Nechápu, kde berou tu energii v tomhle počasí. Já jsem umírala při prudším pohybu. To nejhorší na mně ale čekalo v garážích...
Mamka s Lukajdou a Andrejkou jeli domů autobusem, abychom si s Aňulí už nezajížděly, takže jsme k autu šly samy. V garážích snad topili, jinak si neumím představit to strašlivé vedro, co tam panovalo. Andulku jsem upoutala do sedačky a tradičně jsem si položila všechny věci na přední sedačku, abych měla volné ruce. V jednu chvíli jsem zaslechla, jak vedle nás píplo auto a to naše se ve stejném okamžiku zamklo. Nechápu, jak je to možné a jestli to opravdu byla tak strašlivá náhoda, že jedním ovladačem by se dala odemknout či zamknout dvě vedle sebe stojící auta nebo proč k tomu zamčení vůbec došlo. Nicméně omylem jsem to ovládání zmáčknout nemohla, protože celou dobu ležely klíče na sedadle spolujezdce.
Ač jsem si ten zvuk uvědomila, zachovala jsem se jak typická blondýna. Upoutanou Andulku jsem zabouchla a šla ke dveřím řidiče. V tu chvíli mi došlo, co se vlastně stalo. Dítě zamčené v autě, bez přísunu vzduchu a s ním samozřejmě i kabelka s telefonem, penězma, dokladama, ale nejhorší bylo, že na mně z přední sedačky blejskaly klíče od auta.
Nejdřív jsem měla pocit, že se tam zhroutím, pak zešílím, pak sebou seknu a pak se rozbrečím anebo nejradši všechno dohromady. Běhala jsem okolo auta jako největší dement, zkoušela jsem všechny dveře včetně kufru, jestli náhodou.. Nevěděla jsem, jestli mám běžet ven z obchoďáku, jestli nezastihnu někde venku mamku, aby zavolala Petrovi. Jenomže ten, než by dojel pro náhradní klíče, to by trvalo minimálně dvě a půl hodiny, to by Aňa už mohla být naprosto uvařená a hlavně, nechat jí tam samotnou, to by prostě nešlo :-(. Napadl mě zámečník, ale z bezpečnostních důvodů, aby nám auto nikdo nevykradl a neukradl, nemáme zámky. Napadlo mě rozbít sklo. Pak jsem si řekla, že bych se měla z hluboka nadechnout a konečně použít tu hmotu, co mám v hlavě nejen jako výplň, aby mi vítr neprofukoval ušima.
Zkusila jsem se tedy uklidnit, abych Andulku ještě víc nenervovala a začala jsem jí vydávat pokyny, ať si zkusí rozepnout autosedačku. Bohužel se jí to nepovedlo. Začala pobrekávat. Pořád jsem na ní ťukala přes sklo, povzbuzovala jí, že je šikulka a že se musí z těch popruhů dostat. Začala si samozřejmě tahat popruhy oba dva najednou, což opravdu nejde. Pořád jsem na ní ťukala a ukazovala, že si má nejdřív vytáhnout jednu ručičku a pak druhou. Ručička se jí zasekla, Aňa začala nabírat na intenzitě v pláči. Už měla úplně propocené vlásky i tričko. Znovu jsem jí uklidňovala přes to sklo a povzbuzovala dál. Nakonec se to jakýmsi zázrakem povedlo. Pak ještě druhou, ta už šla líp. A teď se, Andulko, předkloň a zatáhni za tuhle páčku, vidíš jí?? Aňa opět pochopila, jen zatáhla málo, tak znovu. Do toho jí pořád omezovala autosedačka, protože přezka zůstala zapnutá. Byla jsem už taky zpocená jak myš, tep asi milion dvěstě. Cvak. Povedlo se. Málem jsem to svoje geniální dítě ulíbala, že je tak šikovné! Navíc jsem ráda, že jsem zrovna nedávno vypnula dětskou pojistku, protože mě rozčilovalo, že si nemůžu vzadu otevřít sama okénko..
Pro mně z toho plyne obrovské poučení, že klíče a dítě společně samy v autě rozhodně nedělají dobrotu. |
