Už někdy na MGS jsme se domlouvaly, že by stálo za to, udělat dětem společného Mikuláše, že už mají přece jenom z toho větší rozum :-). Nejdřív to vypadalo na Trollíkovic klubovnu, nakonec jsme se rozhodly, že bychom mohly vyrazit někam z Prahy.
Trolli nakonec napadlo, že jezdili na Hrubou Skálu do výcvikového střediska Univerzity J.E.Purkyně a že by to mohlo být přesně to ono pro nás. Zamluvila to už zkraje podzima, aby bylo opravdu volno. Někteří z původně nahlášených ve finále účast odvolali, ale i tak se nás tam sešlo 8 rodin. Na poslední chvíli odpadli Rendovic, protože Anetka měla horečku a vyklubaly se jí afty.
V pátek jsme z Prahy vyrazili jen s hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu, což považuju za velký úspěch :-). Stejně už jsme jeli za tmy. Naštěstí je sucho a bez sněhu, jinak si absolutně neumím představit, jak bychom se tam dostali. Výhodou bylo i to, že jsme na Hrubé Skále byly s Andulkou v podstatě před 14 dny, jak jsme tam vezly mamku a tak jsem cestu znala. Maličký zádrhel nastal, když jsme měli odbočit k našemu ubytovacímu zařízení. Trolli psala v zatáčce doleva a ač jsme si oči mohli vykoukat, tak nikde žádná odbočka nebyla. Vrátili jsme se proto k zámku a na recepci jsem to naštudovala v mapě a kupodivu po odbočení vpravo jsme se dostali tam, kam jsme potřebovali :-).
Dorazili jsme druzí, první byla Tiina s Bereničkou :-). My jsme vybalovali věci a Andulka běhala po chodbě, aby měla jasno, co kde je. Když jsem na ní volala, co dělá, dostalo se mi jasné odpovědi - Kontroluju záchody! :-)
Postupně najížděli i ostatní a poslední, kupodivu, dorazili Kikušáci :-). Děti absolutně nevypadaly unaveně, takže se nám podařilo zahnat je do postýlek až kolem půl jedenácté. My jsme pak konečně v klidu mohli pokecat. Skaly se s tím pokecáváním nějak zasekl, takže na pokoj dorazil těsně před šestou ranní :-). Spali jsme proto všichni do deseti. Mezitím už stačila většina odejít na procházku.
My jsme se vykopali něco málo po jedenácté a nejdřív jsme se procházeli ve vedlejším arboretu a obdivovali nádherné vzrostlé stromy. S Aňulí jsme také poprvé ochutnaly bukvice :-). Nakonec jsme si řekli, že když je celkem hezky - nefouká a neprší, že se půjdeme podívat ještě o kousek dál, že by tam mohla být nějaká vyhlídka. A taky že jo. A přímo vyhlídka na Kapelu. Škoda, že byla mlha a nebylo vidět dál, ale i tak nás ohromovala ta výška jednotlivých skalních útvarů. Naproti téhle vyhlídce jsme viděli další - ta byla Lvíčkova a pak už byla cedule, že na zříceninu Valdštejn je to 1 km..
Nakonec jsme tedy došli až tam :-). Andulka statečně šlapala a ač jsme neměli s sebou ani pití ani peníze, ani nijak neremcala. Nejlepší bylo, když se vždycky zastavila u rozcestníku, dlouze študovala cedule, co kam vede a pak zahlásila, že je to půl sedmý :-).
Valdštejn nás překvapil - nějak jsme nepochopili, proč píšou, že se jedná o zříceninu, když je to krásně opravený hrad. Škoda, že bylo po sezóně, tak jsme se nedostali ani na nádvoří, abychom si to prohlédli důkladněji a hlavně, abychom viděli do kraje. Prý je odsud jeden z nejkrásnějších výhledů na Český ráj. Kupodivu tam bylo otevřené i občerstvení, ale vzhledem k tomu, že celá naše hotovost činila desetikorunu na nákupní vozík, ani jsme tam nešli :-).
Zpátky chvíli Petr Andulku nesl, ale i tak toho ušla opravdu hodně. Celkově byla ta trasa asi 4 km. I já jsem toho měla tak akorát, aby se to dalo považovat za příjemnou procházku :-). Mezitím se všichni ostatní vyspali, děti se nasvačily a zas jsme je vyšoupli ven, abychom s Peg mohly připravit Mikuláše a čerta. |
