Po CT

Ahoj.
Tak jsem byl v pondělí na CT v nemocnici. Musel jsem vstávat ráno v půl osmé a v osm jsme už byli v nemocnici. Přijal nás tam pan primář a na dětském nás uložili na pokoj. Máma mě převlékla do pyžama a v devět jsem dostal rozdrcený diazepam a ještě jeden do zadečku. Pak na mě přiběhl pan primář a dvě sestřičky a mámu s babičkou vyhodili na chodbu. Brčel jsem jak siréna, ale stejně mi to nebylo nic platné. Dostal jsem kanlu s dlahou, abych neohybal ručičku a ještě mi brali krev. Pak mě mám a vzala na ruku a šli jsme na rentgen, kde je vedle CT. Tam mě položili na velkou postel a píchli mi jednu dávku narkózy do kanili, ale mě se spát nechtělo. Tak jsem dostal ještě jednu a po té jsem už usnul. Pochopitelně s pootevřenýma očíčkama. Takže si mysleli, že ještě nespím. Za pět minut bylo vše snímnuto do počítače, ale ještě to chtěli ukázat panu primáři na ARU a tak mámu vyhodili na chodbu a čekalo se chvilinku na primáře. Pak ke mě mámu s babičkou pustili a máma mi hned řekla ahoj a anestezioložka jí řekla, že na mě nesmí mluvit, že bych měl zlé sny. Na břiše jsem měl také cedulku NEBUDIT, NECHAT DOSPAT. Tak jsem tam chvíli ležel z jedné strany máma a z druhé paní anestezioložka. Smál jsem se na paní doktorku a pak jsem jí poslal pusinku. Ta se začala smát a raději šla vedle do místnosti. Paní doktorka z neurologie mámě hned řekla, že je vše v pořádku a že neví jestli nás nemá ještě někam poslat. Pak mě vzali a odnesli zpátky na dětské. myslelei si, že budu ještě spát, ale já ne a řádil jsem tam v postýlce. Pak jsem usnul před obědem a vbudil se až, když měla přijít prababička. Prababička přinesla mámě a babičce řízek a já hned jak jsem ho viděl tak jsem ho mámě sebral a cpal se s ním. Nesměl jsem jíst, aby jsem nezvracel, ale ani sestřička neměla to srdce mi ten řízek sebrat. Prababička tam s námi byla až do večera do šesti a již od tří jsem tam lítal po chodbách. Vedle v pokoji marodila nějaká asi desetiletá holčička a odpoledne tam měla návštěvu a tak jsem na ně přez okno mezi pokoji dorážel, bouchal, dělal papa a prostě na ně dorážel. Na pokoji jsem měl také kamaráda. Chlapečka, kterému bude v březnu 05 šest let, ale špatně mluvil a stěžoval si na bolest hlavy. Tak šel v úterý také na CT. Večer jsme si tam házeli balónem a docela se zkamarádili. Celou noc jsme prospali v pořádku a korát ráno nás vzbudili v půl sedmé Michalovi brali krev a rozsvítili všechna světla. Tak jsem už nespal. Před osmou dorazila babička a hned za ní pan primář jako vizita. Jenom nám řekl: "Jak se vede?" a když slyšel, že jsem tam už včera lítal. "Tak mazejte domu." Byli jsme pryč snad za deset minut. To byla rychlost.
A co jinak nového. Ani nic. Tátu jsem už neviděl 14 dní a jsme pořád bez peněz. Teď nám, ale hodně pomáhá teta Helena.
Mějte se Vojta