Ahoj.
Popíši Vám můj nádherný den sobotu 20.03.2004.
Z pátku na sobotu jsem spal s mámou u tety Heleny a Matese. V sobotu ráno, když jsem se vyspal se máma s tetou bavili kam by jsme si tak vyrazili na výlet. Nakonec máma zašla pro auto, že se pak domluví. Máma auto přivezla, naobědvali jsme se a rozhodli se jet do Prahy do ZOO. Mates si šel ještě na chvíli lehnout a ve dvě hodiny jsme už frčely směr Praha. Po cestě se nám dokonce při jednom předjíždění otevřel kufr a tak máma musela zastavit a pořádně ho zavřít. Ale do ZOO jsme už dojeli bez větších problémů. Koupili jsme si lístky, Matesovi půjčili kárku, aby nemusel šlapat pěšky a vyrazili jsme. Moc se mi líbili vydry, nejraději bych za nimi do toho akvária skočil a koupal se s nimi. Pak jsme šli na žirafy, prasátka, velbloudy atd. Mě se ze všech nejvíce líbili vydry, lachtani, plameňáci a papoušci. Mates tam dělal scény, že se zvířat bojí a že se na ně nebude koukat. Tak ho máma s tetou nechali a chodil sám za námi a na zvířátka se nedíval. Jenom šel potom se mnou a s tetou na mašinku a jinak se mu nic nelíbilo. Asi v šest hodin jsme vyšli za Zoo a odjeli směrem domů. Ještě jsme se zastavili v KFC na večeři a pak se jelo domu. Odvezli jsme až před barák tetu s Matesem a my jeli k dědovi a babičce. Tam si mě hned vzali babička s tetou Janou, svlékly mě a blbly se mnou. Máma šla zatím vybalit věci. Jenže teta s babičkou se šli podívat na bábovku do trouby a já si to namířil přímo ke dveřím do sklepa za dědou. Ale do sklepa vedou strmé schody a co čert nechtěl já po těch schodech uklouzl a už jsem jel po bříšku nohama napřed ze schodů. Děda mě naštěstí chytil ještě než jsem dojel až dolu. Hned jsem začal řvát jak tur. A děda začal nadávat mámě proč si mě nehlídá. Chovala mě nejdříve babička, ale já se lekl a prostě jsem chtěl k mámě. Po chvíli u mámy jsem se uklidnil a začal rozdávat úsměvy. Pak mě rychle zabalili a jeli jsme do nemocnice. Na příjmu na dětském oddělení mě prohlídla hodná paní doktorka, ale mě se nelíbila, ta nás poslala na rentgen a pak s výsledkem na chirurgii. Na rentgenu se mi také nelíbilo, hlavně proto, protože jsem musel ležet a nehýbat se. Naštěstí na RTG nic nebylo a tak jsme šli všichni už mnohem klidnější na chirurgii. Tam byl babičky známí pan doktor a ten se mi už líbil trochu víc. Dokonce jsem se na něj smál, i když mi svítil do očí. A ten nám řekl, že pokud začnu hned řvát tak je to většinou v pořádku. Hlavně, že jsem nezvracel. Pak jsme jeli domu a tam jsem si ještě do jedenácti hrál s hračkami. V noci na mě máma koukala každou hodinu jestli jsem v pořádku, ale už jsem spal až do rána. Můžu poděkovat svému andělíčku strážnému, že mě hlídal a vyvázl jsem s odřenou tváří, čelem a prokousnutým horním rtem.
Takže děkuji andělíčku. |
