Po vyšetření jsem sdělila manželovi, že může jet dom (také jsem na něj vychrlila seznam věcí, které mi ještě má dovézt), protože se mi nerozběhly kontrakce, dostala jsem kapačku – oxytocin na vyvolání porodu, jelikož jsem měla pozitivní testy GBS, tak aby se to nezdržovalo a mimčo bylo co nejdříve venku. Všichni na mě byli moc milí, dělali jsme si legraci – až tedy na jednoho pana doktora, který se tvářil spíše jako kyselé zelí, vůbec nekomunikoval, na všechno jsem se ho musela ptát. Také nebyl při vyšetření nejjemnější – věděla jsem to už odminula (byl to lékař, který mi dělal poporodní vyšetření u prvního dítka a telefonoval u toho…), přála jsem si, aby se Dominička narodila, až se vymění směna.
S manžílkem jsme si celou dobu psaly sms-ky, moc mě povzbuzoval, byla jsem z toho minulého dne nevyspalá a po tom „trajdání“ unavená. Byly asi 2 hodiny ráno a kontakce nikde, asi až za ½ hodinky se porod začal pomalu „rozjíždět“. Kontakce nebyly příliš silné, cítila jsem jen tvrdé břicho, ale ani to moc nebolelo. To byl začátek. Po druhé dávce oxytocinu už to bolelo daleko víc, kontakce jsem již musela prodýchávat jako pejsek. Celou dobu jsem na bříšku měla upevněné sondy na srdíčko a na kontrakce a ještě infúzi, takže samé hadičky.
Začala jsem se postupně otvírat, bolesti sílily a kolem 4.30 hodin jsem směla zavolat manželovi, který už byl připravený před porodnicí v autě. Bál se o mě a tak jsem mu vlastně ani zavolat nestihla, protože ve chvíli, kdy mi řekli, že může jít nahoru, už zvonil na sestřičky – akorát včas.
Převlékl se a od té doby jsme na všechno byli dva – tedy vlastně tři.
Po nějaké době mě porodní asistentka poslala na WC, abych vyprázdnila močový měchýř. Museli totiž k miminku dovnitř zavést jakousi sondu kvůli tomu, že při kontrakcích mělo lehce snížený tep. Když jsem tu sondu viděla, tak jsem si říkala, jak se mi „tam“ asi vejde??? Na WC jsem šla se všemi těmi hadičkami, manžel přede mnou vezl tu kapačku, měli jsme u toho záchvaty smíchu, protože jsme s tím pořád díky nedostatku místa na chodbičce „bourali“. Pak mi zavedli sondu a my čekali, co se bude dít. Naštěstí bylo všechno v pořádku, srdíčko fungovalo tak, jak mělo. Ani netuším, jak dlouho jsem tu sondu měla, ale určitě tak 2 hodiny.
Kolem 7. hodiny už jsem měla kontrakce opravdu silné, manžel mě povzbuzoval, byl naproto úžasný, pak už jsem měla pocit na tlačení, ale tlačení mi pochopitelně bylo ještě zakázáno, ale už jen nachvilku.
Ještě bych ráda podotkla, že Dominička skutečně počkala, až se vymění směna – pana doktora vystřídala bezvadná paní doktorka, která si mě pamatovala, protože když jsem byla u sepsání k porodu a měla s sebou Verunku, tak si tam s ní hrála. Bohužel netuším, jak se jmenovala, ale byla super – příjemná, jemná, profesionální, nebála jsem se na cokoliv zeptat.
Jinak v Ústí nad Labem se od začátku do konce rodí v porodních boxech, které jsou od sebe odděleny částečně zdí a částečně plentou, je perfektní, že rodička nemusí přecházet z jedné místnosti do druhé a vše se odehrává v jednom pokoji v naprostém soukromí. Tedy přes tu plentu je sice trochu slyšet, co se děje „vedle“, ale to člověk ani nevnímá… Se mnou zrovna rodila nějaká mamina, kterou ale pak museli vzít na císařský řez. |
