Všechny naše deníky

Ahojky všem, ráda bych se s Vámi podělila o vyprávění, jak Verunka na svět přišla...

Naše cesta k vytouženému miminku trvala 7 měsíců. Léčila jsem se v Pronatalu v Praze, jelikož nedocházelo k ovulaci. Při mé poslední návštěvě tohoto zařízení (říjen 2003) mi bylo sděleno, že hormony, které jsem brala, na můj organismus nepůsobí a muselo by se tedy přistoupit k inseminaci. S manžílkem se nám tato metoda zdála taková nepřirozená, a tak jsme se dohodli, že se ještě rok budeme snažit a až pak bychom přistoupili k tak krajnímu řešení... No a v prosinci se nám (bez chemie) podařilo počít našeho prvního potomka :-)! Bylo to asi i tím, že jsem na to nemyslela a nebyla zaujatá, přestala jsem měřit i bazální teplotu. V lednu můj lékař stále tvrdil, že těhotenství je určitě mimiděložní, protože k ovulaci by muselo dojít úplně mimo termín než je běžně normální a on to nemohl pochopit. Tak jsem na doporučení své švagrové zašla za jiným gynekologem, který potvrdil zcela normální těhotenství, ačkoliv jsem měla jisté potíže v podobě slabého krvácení vždycky po pohlavním styku, který jsme tedy museli omezit. Krátce po mém otěhotnění mi tragicky zemřel táta a těsně před porodem babička, takže ten rok byl takový pochmurný a smutný. Samozřejmě mě očekávání vytouženého miminka drželo nad vodou a moc jsem se těšila, až jej poprvé spatřím a budu si ho moci pochovat v náručí.

Nyní bych ráda popsala své období před porodem a porod samotný:

Vše probíhalo v pořádku, na prohlídkách mi gynekolog říkal, jak Verunka krásně roste atd. Až jednou - 14 dní před prvním termínem porodu (měla jsem termín 16.9.2004) - se mu nějak nezdálo ťukání srdíčka (bilo moc rychle - asi 180/min.), tak mě poslal na porodní ambulanci v Masarykově nemocnici Ústí nad Labem, kam chodily na vyšetření všechny nastávající maminky, které měly nějaké potíže nebo přenášely. Natočili mi tam CTG, jehož graf byl poměrně „divoký“, tak mě poslali domů a řekli mi, abych přišla tak za hodinku. Šla jsem tedy s manžílkem na oběd, vyzvedl mě v nemocnici a za hodinku jsem se tam opět přihlásila. Po opětovném natočení CTG mi bylo řečeno, že si mě tam musejí nechat, jelikož se jim to nějak nezdá. Tak se mnou vyplnili nějaký přijímací protokol, změřili tlak, tep a už jsem jela výtahem o 2 patra níže, kde bylo oddělení rizikového těhotenství. Zavolala jsem Miláčkovi, ať mi odpoledne přiveze vše potřebné. Sestřička mi ukázala pokoj, kde jsem ležela s jednou dívčinou, která byla asi v 16. týdnu těhotenství a měla hematom. Vzhledem k tomu, že jsem s hospitalizací nepočítala, měla jsem s sebou jen to, co jsem si ráno dala do kabelky. Navštívila jsem WC a zjistila, že tam není toaletní papír ani mýdlo. Zašla jsem tedy za sestřičkou s prosbičkou, zda nemá kousek toaleťáku, načež mi odvětila, jak je možné, že ho s sebou nemám?! Odpověděla jsem, že jsem sem jela hned od svého gynekologa z běžné prohlídky a netušila, že si mě tu rovnou nechají. Dost ošklivě a s nadřazením se na mě podívala a kousek papíru mi utrhla. Odpoledne jsem se už těšila na manžela, který mě maximálně podporoval po celou dobu. Večer už výsledky CTG byly v pohodičce a při vizitě mi doktor řekl, že mě příští den ráno pustí domů.

Nemohla jsem ani usnout, jak jsem se těšila domů! Ráno mi opět natočili CTG, změřili tlak - vše bylo v pořádku. Při vizitě mi doktor sdělil, že se ještě podívá na ultrazvuk. A tam zjistil, že je prý Verunka menší, neodpovídá danému týdnu těhotenství a prý se jí zastavil růst. Vše chtěl prokonzultovat s mým gynekologem, který určoval termín porodu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem otěhotněla „náhodou“ v úplně jiném termínu, než bych měla a že jsem se léčila, jelikož neprobíhala ovulace. Ani mě nenechal dopovědět a sdělil mi, že si mě tam pravděpodobně nechají až do porodu a budou hlídat, jak se miminko vyvíjí. Byla sobota a muselo se čekat do pondělka, než bude mít můj gynekolog v nemocnici službu. Ty dny byly strašně dlouhé - zvlášť, když se se mnou nikdo z lékařů ani sester nebavil. Doktora jsem se ptala, jak je možné, že při jiných vyšetřeních - včetně toho přijímacího do nemocnice - bylo vše v pořádku a nikdo si žádných rozdílů nevšiml? Odpověděl, že tohle byl 3D ultrazvuk a ten je v měření přesnější. Podle mého názoru to byla hloupost - to by všichni doktoři mohli svoje „klasické“ ultrazvuky hodit do šrotu a muselo by se vyšetřovat pouze v nemocnici.

Doktoři se mezi sebou v to pondělí tak trochu pohádali, ale nakonec to pro mě mělo kladný výsledek - z nemocnice mě pustili, protože uznali, že se o žádnou vadu nejedná. Hned v úterý jsem volala manžílkovi, že si pro mě může přijet. Měla jsem tak rychle sbaleno jako ještě nikdy!

Chodila jsem na pravidelné kontroly a pak ob den do nemocnice na CTG a amnioskopii, protože jsem přenášela. Když už jsem přenášela 8. den, bylo mi řečeno, ať si 10. den vezmu věci a přijdu na vyvolání porodu - opět na oddělení rizikového těhotenství!

Přirozený porod nepřišel a tak jsem 4.10.2004 nastoupila. Bylo mi sděleno, že mi porod vyvolají až tak za 2 dny, protože mají v porodních boxech absolutně plno. Jenže večer jsem začala trochu špinit a ráno 5.10.2004 mi odešla zátka - tedy dle mého názoru, protože krvácení bylo silnější. Při ranním vyšetření doktor konstatoval, že jsem otevřená na 2 cm a tabletku na vyvolání porodu mi tedy dá. Musela jsem si na 20 minut jít lehnout, aby se vstřebala, chození nebylo povoleno. Asi za 2 hodiny následovalo další vyšetření, byla jsem otevřená na 4 cm a tak mi vložili ještě jednu tabletku, načež jsem asi po 10 minutách měla ohromnou potřebu jít na WC. Bolest v bříšku samozřejmě sílila. Ptala jsem se setřičky, zda-li si mohu odskočit, i když ještě neuplynulo 20 minut (vážně jsem měla pocit, že se „pokakám“). Odpověděla, ať ležím, protože tabletka stojí 1000,- Kč a kdyby mi vypadla, nemělo by to žádný účinek a zbytečně by nemocnice přišla o peníze. Trochu mě to udivilo. Když odešla, stejně jsem na ten záchod běžela, protože to nešlo vydržet. Pak to začalo - silné tlaky do podbřišku, bříško ztvrdlo a já začala dýchat rychlejším tempem - jak nás to učili na cvičení. Sestřička doslova „vlítla“ do pokoje a začala nadávat, co dělám??? Já odpověděla, že už to asi začalo a že dýchám. Řekla, ať okamžitě přestanu a ukážu jí břicho. Tvrdila, že ho nemám tvrdé, že takhle tvrdé je miminko a mně se to jenom zdá. Poslechla jsem ji - přece jenom jsem si říkala, že jsem prvorodička a možná porodní bolesti vypadají úplně jinak, nedokázala jsem si je představit. Strašně to bolelo.

Před nemocnicí od rána čekal manžel - ten na rizikové těhotenství nemohl. Psala jsem mu sms-ku, aby jel ještě domů, že to klidně může trvat i 24 hodin a přece nebude sedět v autě celou tu dlouhou dobu. Odepsal mi, že mi chce být nablízku a neodjede.

Pak jsem si řekla, že už to musí být ONO - zavolala jsem sestřičku a popsala své bolesti. Ptala jsem se, jestli by nebylo možné si z porodních boxů půjčit třeba balón. Odpověděla, že zaprvé na to rizikové oddělení nemá peníze a zadruhé bychom o ně stejně zakopávaly. Nakonec mi na bříško připevnila sondu na kontrakce - ty samozřejmě byly pravidelné, měřila jsem si je podle hodin na mobilním telefonu.

Když odcházela z pokoje, začala jsem z ničeho nic tlačit, aniž bych chtěla. Věděla jsem, že je to tu!!! Pověděla mi, abych tedy šla s ní.

Ani nestačila zavolat doktora. Prohlédla mě jen staniční sestra, otevřená jsem byla na 8 cm. Nařídila okamžitý převoz o 2 patra výše na porodní box. Poprosila jsem, aby mi donesla mobilní telefon, že chci zavolat manželovi.

Mezitím už mě vyzvedli na převážecí lůžko, ze kterého jsem telefonovala, aby manžílek přijel co nejrychleji. Ten ve zmatku dvakrát zabloudil, než se ke mně dostal. Navíc ho zdrželo převlíkání. Mezitím, co on bloudil, já už ležela v porodním boxu, vše bylo strašně rychlé, takže mi ani nedělali klystýr (ovšem na to, zda jsem zaplatila předporodní kurz i pro manžela, se zeptat nezapomněli - dokonce se ptali na ústřižek složenky, který jsem měla na pokoji)?

Doktorka (mimochodem velice milá mladá paní) najednou řekla: „Tak můžete tlačit!“ Zatlačila jsem a přitom jsem si uvědomila, že vedle mě není můj Miláček. Asi to nestihl… Ach jo.

Zachvilku se zase ozvalo: „Netlačte“. Musela jsem si lehnout na bok, protože Verunka měla nějak špatně otočenou hlavičku. Ležela jsem na boku a dýchala jako pejsek. Myslela jsem na Verunku a vtom mě někdo ze strany chytl za ruku. Byl to manžel. Dal mi takovou vřelou pusu. Cítila jsem z něj ohromnou podporu.

Pak jsem opět mohla tlačit. Hlavička už byla tak, jak být měla. Na druhé zatlačení byla Verunka na světě a okamžitě byl slyšet velmi hlasitý pláč. Ani mi ji nedali na břicho.

Datum: 5.10.2004, 10:45 hodin. Váha 3,15 kg a výška 53 cm!

První ji držel manžel, mně ji donesli, až když byla čisťoučká a oblečená. Možná to bylo i proto, že byla hrozně ledová, dokonce jí museli i „přitopit“  v inkubátoru.

Šití jsem vůbec necítila, byla jsem maximálně šťastná. Pořád jsem se musela otáčet, abych viděla, co s naším malým drobečkem provádějí.

To štěstí mít svoji rodinu se vůbec nedá popsat!

Měli jsme možnost ležet spolu v nadstandardním pokoji. Bylo to fajn. I personál se nedal srovnat s tím, co jsem zažila na rizikovém oddělení. Když jsme 4.den odcházeli domů, dali mi k vyplnění takový dotazník spokojenosti. Škoda, že takové nedávají i při propouštění z oddělení rizikového těhotenství.

Naštěstí je Verunka v pořádku, dokonce jsme odcházeli z nemocnice s váhou 3,25 kg! To je nejdůležitější.

Tak to byl můj zážitek. Při druhém porodu už si toho tolik nenechám líbit. Budu se řídit svou intuicí. I přes výše uvedené, jsem rozhodnuta opět rodit v Ústí nad Labem (především kvůli super zařízení a vybavení nemocnice) – kdybych ale tentokrát přenášela, budu vyžadovat porodní box hned, jak budu mít pravidelné kontrakce. Ono totiž „hekat“ před ostatními maminkami, které jsou na rizikovém odd. kvůli udržování těhotenství a zachraňování miminek, opravdu není nic příjemného. Také mi bylo líto, že se mnou manžel nemohl být po celou dobu, určitě by mi to pomohlo.

Ale nenechala jsem se ničím odradit. Pokud budete mít nějaký podobný zážitek, nenechte si zkazit ty nádherné chvíle. Porod je to nejkrásnější, co může žena ve svém životě zažít. Mně pomohlo i to, že jsem do porodnice nešla se strachem, ale absolutně vyrovnaná, ačkoliv mě některé maminky z mého okolí strašily, jak je porod hrozný, jak bolí… atd. Vím, že některé lidi zkrátka baví ostatním nahánět strach a sami se tím baví. Je to smutné, ale je to tak.

Přeji všem pohodový porod, spokojená zdravá miminka a šťastný rodinný život..

Ála. 

Ahojky všichni,

jelikož jsem se s Vámi podělila o zážitky z mého prvního porodu, tak samozřejmě nevynechám ani ten druhý...

Začalo to zcela nevinně…

11.6.2006 jsme brzy ráno vezli manželovu maminku do Lázní Bohdaneč, dostala od nás týdenní pobyt s relaxačním programem ke svým 70. narozeninám. Je fakt, že jsem trochu blázen vydat se v tak pokročilém stadiu těhotenství (38.tt) na takový výlet. Ale cítila jsem se dobře, tak jsme jeli. Maminku jsme po příjezdu ubytovali, doprovodili ji na oběd, šli se trošičku projít po zahradě a pak jsme se vydali zpět domů přes Prahu, kde jsme se stavili v Letňanech – sháněla jsem nějaké botičky pro Verunku, neměla žádné letní. To se nám úspěšně podařilo, najedli jsme se v KFC a jeli domů. Byla jsem tedy docela unavená, ale v pohodě. Doma jsem si na chviličku lehla a cítila se tak nějak zvláštně. Vykoupala jsem Verunku, uložila ji a s manžílkem jsme se dívali na televizi – prostě rodinná pohodička.

Film skončil, manžel se šel osprchovat a spát, já šla na WC, chtěla jsem se též osprchovat a jít spát, když mi cestou na WC praskla voda. Zpočátku to bylo jen trošičku, takže jsem pořádně nevěděla, co se děje. Ale pak už mi to bylo jasné. Osprchovat jsem se pochopitelně nestačila a šla rovnou za manželem, že místo spaní jedeme do porodnice. Bylo kolem 0.30 hodin. Dle jeho výrazu si v první chvíli asi myslel, že si dělám legraci, ptal se mě, jestli je to opravdu „ono“, tak jsem mu jen ukázala svoje totálně promočené kalhoty a bylo mu to jasné. Museli jsme zavolat moji mamču, aby hlídala Verunku, která spokojeně spala v pokojíčku, aniž by tušila, že za pár hodin se jí narodí sestřička.

Ještě se musím přiznat, že jsem neměla vůbec připravenou tašku do porodnice, takže jsem si do první tašky, kterou jsem našla, naházela pár „nejdůležitějších“ věcí jako bylo třeba malování, hřeben a lak na vlasy… - to samozřejmě píši trochu s nadsázkou, ale například ručník jsem si nevzala.

Když jsme se přiřítili do Masarykovy nemocnice, vyjeli jsme do 3. patra, kde je porodnická ambulance, jenže to bylo špatně – poslali nás tedy na porodní sál, který byl samozřejmě zase úplně někde jinde, jelo se tam úplně jiným výtahem. Jistě si mě dokážete představit, jak jsem tam po nemocnici chodila s totálně mokrými kalhoty a asi 5 vložkami – museli jsme se s manželem smát. Jestli nás někdo pozoroval, tak musel mít záchvaty smíchu.

Po vyšetření jsem sdělila manželovi, že může jet dom (také jsem na něj vychrlila seznam věcí, které mi ještě má dovézt), protože se mi nerozběhly kontrakce, dostala jsem kapačku – oxytocin na vyvolání porodu, jelikož jsem měla pozitivní testy GBS, tak aby se to nezdržovalo a mimčo bylo co nejdříve venku. Všichni na mě byli moc milí, dělali jsme si legraci – až tedy na jednoho pana doktora, který se tvářil spíše jako kyselé zelí, vůbec nekomunikoval, na všechno jsem se ho musela ptát. Také nebyl při vyšetření nejjemnější – věděla jsem to už odminula (byl to lékař, který mi dělal poporodní vyšetření u prvního dítka a telefonoval u toho…), přála jsem si, aby se Dominička narodila, až se vymění směna.

S manžílkem jsme si celou dobu psaly sms-ky, moc mě povzbuzoval, byla jsem z toho minulého dne nevyspalá a po tom „trajdání“ unavená. Byly asi 2 hodiny ráno a kontakce nikde, asi až za ½ hodinky se porod začal pomalu „rozjíždět“. Kontakce nebyly příliš silné, cítila jsem jen tvrdé břicho, ale ani to moc nebolelo. To byl začátek. Po druhé dávce oxytocinu už to bolelo daleko víc, kontakce jsem již musela prodýchávat jako pejsek. Celou dobu jsem na bříšku měla upevněné sondy na srdíčko a na kontrakce a ještě infúzi, takže samé hadičky.

Začala jsem se postupně otvírat, bolesti sílily a kolem 4.30 hodin jsem směla zavolat manželovi, který už byl připravený před porodnicí v autě. Bál se o mě a tak jsem mu vlastně ani zavolat nestihla, protože ve chvíli, kdy mi řekli, že může jít nahoru, už zvonil na sestřičky – akorát včas.

Převlékl se a od té doby jsme na všechno byli dva – tedy vlastně tři.

Po nějaké době mě porodní asistentka poslala na WC, abych vyprázdnila močový měchýř. Museli totiž k miminku dovnitř zavést jakousi sondu kvůli tomu, že při kontrakcích mělo lehce snížený tep. Když jsem tu sondu viděla, tak jsem si říkala, jak se mi „tam“ asi vejde??? Na WC jsem šla se všemi těmi hadičkami, manžel přede mnou vezl tu kapačku, měli jsme u toho záchvaty smíchu, protože jsme s tím pořád díky nedostatku místa na chodbičce „bourali“. Pak mi zavedli sondu a my čekali, co se bude dít. Naštěstí bylo všechno v pořádku, srdíčko fungovalo tak, jak mělo. Ani netuším, jak dlouho jsem tu sondu měla, ale určitě tak 2 hodiny.

Kolem 7. hodiny už jsem měla kontrakce opravdu silné, manžel mě povzbuzoval, byl naproto úžasný, pak už jsem měla pocit na tlačení, ale tlačení mi pochopitelně bylo ještě zakázáno, ale už jen nachvilku.

Ještě bych ráda podotkla, že Dominička skutečně počkala, až se vymění směna – pana doktora vystřídala bezvadná paní doktorka, která si mě pamatovala, protože když jsem byla u sepsání k porodu a měla s sebou Verunku, tak si tam s ní hrála. Bohužel netuším, jak se jmenovala, ale byla super – příjemná, jemná, profesionální, nebála jsem se na cokoliv zeptat.

Jinak v Ústí nad Labem se od začátku do konce rodí v porodních boxech, které jsou od sebe odděleny částečně zdí a částečně plentou, je perfektní, že rodička nemusí přecházet z jedné místnosti do druhé a vše se odehrává v jednom pokoji v naprostém soukromí. Tedy přes tu plentu je sice trochu slyšet, co se děje „vedle“, ale to člověk ani nevnímá… Se mnou zrovna rodila nějaká mamina, kterou ale pak museli vzít na císařský řez.

Tak a zpět k porodu: byla jsem již dost unavená, když mi konečně porodní asistentka řekla, že můžeme začít tlačit. Měla jsem ale málo síly po náročném dnu a probdělé noci, takže Dominička se narodila až na páté zatlačení. Kdo mi pomohl nejvíce, byl můj manžel, který mi dal tolik potřebné síly, abych Dominičku dostala ven, bez něj bych to fakt nezvládla. Všechno bylo takové veselé a vřelé. Byl to opět krásný emotivní zážitek.

Dominička se narodila 12.6.2006 jako 1000. miminko v Masarykově nemocnici za rok 2006 v 7.31 hodin, měřila 49 cm a vážila 3000 g.

Šťastný tatínek si ji hezky podepsal a nafotil. Hned po porodu mi ji dali na břicho – narozdíl od prvního porodu.

Pak už jsem jen 2 hodiny odpočívala, manžílek dostal kafíčko se sušenkou, oba jsme se nemohli na Dominičku vynadívat a samozřejmě jsme začali obvolávat rodinu a známé s radostnou zprávou hned po ránu.

Šitá jsem byla malilinko jen uvnitř, venku vůbec, takže mě to nebolelo a hned v den porodu jsem si mohla i sednout.

Dále nás převezli na nadstandardní pokoj, kde jsem měla klid a soukromí, neomezené návštěvní hodiny. Byla jsem tam velmi spokojená – tedy až na sprchový kout, který nevypadal zrovna nejvábněji. Ale hlavně, že jsme byly s Dominkou zdravé, to bylo to nejdůležitější.

S manžílkem jsme se moc těšili na okamžik, až Verunka Domču uvidí, bylo to dojemné, když Verča miminko hned pohladila a dala mu pusinku.

Domča zpočátku ztratila na váze – stejně jako skoro každé mimčo, ale poslední den jsme to naštěstí dohnaly a přibraly tak, aby nás mohli pustit domů. Až ten poslední den se mi totiž vytvořilo mlíčko.

Od čtvrtka 15.6. jsme doma všichni 4, zatím to všechno zvládáme a čekáme, jak to bude probíhat nadále. Verunka si Dominičku oblíbila, pořád ji chodí kontrolovat k postýlce, pozoruje, když ji kojím nebo přebaluji. Také se ji snažím do všeho zapojovat – třeba mi podává plenky nebo oblečení a zatím ji to moc baví. Pokaždé, když začne miminko plakat, tak za mnou přijde, ukáže na prso a řekne: „Miminko – prso – mlíčko“. Je to kouzelné a ani se to nedá slovy vyjádřit.

Věřím, že zůstaneme šťastnou rodinkou a Vám všem přeji pohodové porody, zdravá miminka a spoustu krásných chvil s rodinou.

Ála + holky.

P.S.: Ještě pro zasmání – v den porodu jsem doma neměla ani kočárek, ani autosedačku.