|
|
|
2. |
|
| Autor: Mili+5 , 6.3.2008 | |
| S Milenkou jsem nebyla na infekčním, byla to běžná dětská Jipka ve velké fakultní nemocnici.
Návštěvy povolovali na 15 minut a ještě nám dávali najevo, že nejlepší je nechodit vůbec. Malá tam naštěstí byla jen dva dny, ale pro malé dítě jsou dva dny nekonečně dlouhá doba, když je bolavé, opuštěné těmi, které miluje a má s nimi pocit bezpečí, neví, co se s ním děje, k tomu mu provádějí různé bolestivé zákroky,(malé za ty dva dny dělali lumbálku , zavedli centrální katetr a další věci).
Když jsme za ní přijeli s manželem a slyšeli jsme ji zdálky plakat, sestra řekla, že pokud únavou nebo vlivem léků neusne, pláče tak stále. Celou dobu odmítala jídlo i pití, zavedli jí centrální katetr. Jakmile nás uviděla, projevila i přes svou slabost nadšenou radost, dokonce se najedla a napila. Poprvé během našeho 19 letého manželství jsem viděla Petra tak moc plakat, když ji tam viděl. Snažili jsme se přesvědčit personál, že mě malá potřebuje, ale byli neoblomní. Nakonec jsme pod různými záminkami protahovali návštěvu tak dlouho, až nás přeložili na standardní oddělení, že už malá vypadá lépe.
Ona nás tolik potřebovala, proč to nechápou?
Pro spravedlnost musím dodat, že na standartním oddělení jsem už mohla být s ní, ale proč ne na Jipce, kde jsou těžce nemocné děti? |
|
Zobrazeno doposud 298 x.
|
|
