|
|
|
Verčin příspěvek na diskusi Život s postiženým dítětem |
|
| Autor: dmo , 24.2.2007 | |
| Před tím než se to stalo mě, jsem si nedokázala představit, že bych měla mít postižené dítě a musela se o něj starat. Už vůbec mě však nenapadlo, že by to dokonce mohlo být obohacující. Zní to bohužel jako fráze. Jako slova rodičů starajících se o postižené dítě, kdy má člověk téměř problém jim věřit a říká si, že si snad lžou do kapsy, že snad ani není možné, aby to mysleli vážně. Ale fráze nefráze, ono to tak je. Samozřejmě záleží hodně na postoji člověka. Nicméně za sebe jsem ráda, že jsem nepodlehla tomu tlaku a nezahořkla. Ovšem stejně tak musím dodat, že jsme v tom velkém neštěstí měli vlastně ohromné štěstí. Jak mírou postižení dcery, tak i osudem druhé holčičky (narodila se nám ve 26tt dvojčátka, jedno po týdnu zemřelo, druhé má DMO). Proto se skláním a strašlivě si vážím všech, kteří to mají mnohem těžší než já a přesto to zvládají s grácií a noblesou...
Zde je pár mých podotků:
1/ Tvé dítě bylo, je a bude Tvou součástí jak v břiše, tak po narození, stejně jako po roce, dvou, třech, deseti. Takže pokud máš své dítě ráda, budeš ho jako matka milovat ať je zdravé nebo ne.
2/ Není postižení jako postižení. Existuje celá škála míry postižení i jejich forem. Jsou děti postižené minimálně, ať už psychicky nebo pohybově (nebo obojím), ale jsou i děti postižené těžce. Nelze je házet všechny do jednoho pytle. Bohužel, i já sama jsem byla vychovávaná stylem, že postižený je postižený a hotovo. Ovšem asi to tak mělo být, někdo chtěl, abych se vzpamatovala... S postižením se dá pracovat, dá se vylepšit spousta věcí, o kterých se obecně moc neví. Proto lidé, jichž se to netýká snadno podléhají dojmu, že v případě postižených není co zlepšovat, není důvod proč se snažit, tedy že jejich život je zbytečný. Chyba! Naopak. Např. díky velmi vzácnému výskytu různých vývojových pokroků, si je rodič postiženého dítěte může maximálně užít, čímž si život opět značně obohacuje. Dokonce si užívá a ohromně váží i toho, co by rodič zdravého dítěte přehlédl, nad čímž by mávl rukou. Doslova.
3/ Sebeobětování není to správné slovo. Já i přes dceřiny problémy zůstávám ženou, tak jak jsem vždy byla. Potřebuji vypnout, skočit ke kámošce na kafe a vykecat se, zajít si s manželem do restaurace na dobrý jídlo, věnovat se svým koníčkům nebo sama sobě. Jasně, mám na všechno minimum času, ale to je stejné jako se zdravým dítkem. A co se týče zvýšených nároků na péči, které u zdravých dětí nejsou, pak můžu jen říct, že pokud svý dítě miluješ, pak snad automaticky toužíš po tom, pomoci mu co nejvíc a jak jen to jde, snažíš se vyhrabávat ho z těch průserů, který dostalo nadělený, aby jednou dopadlo co nejlíp.
4/ Strašně moc se zapomíná na lásku. To je totiž ten zdroj energie, z něhož čerpáš sílu jít dál a ještě se o něco snažit. Taky mi dřív bylo záhadou, kde na to ti lidi berou sílu, a nedocházelo mi, že své děti milují jednoduše jako své děti. Nic víc a nic míň. Nehledě k tomu, že jejich postižení je vlastně zároveň činí jedinečnými, čili navýsost vhodnými adepty k obdivu a lásce.
5/ Veškerá tato činnost je možností jak se lidsky posunout jinam. Zpřeházel se mi žebříček hodnot, vážím si věcí, které pro mě dřív byly samozřejmé a přestávám si dělat hlavu z nepodstatných prkotin. Změnil se můj pohled na spoustu lidí kolem mě, někteří se odcizili, jiní naopak do mého života přibyli, čímž jej opět obohatili. Kdysi jsem se takového života bála. Dnes jsem za něj vděčná.
6/ Samozřejmě život s postiženým dítkem (ale vůbec i s jakkoliv těžce nemocným blízkým člověkem) není jednoduchý. Ovšem nelze říct, že je Ti jen bráno, ale nic nedostáváš. To je možná největší omyl. Ano. O něco přijdeš, ale zároveň něco získáš. Vždy!
Omlouvám se za zmatenost. Sice jsem se to pokusila rozdělit do několika bodů, ale i tak jeden bod souvisí s druhým, navzájem se prolínají, takže se mi to asi moc nepovedlo. Ale snad to stačí alespoň pro základní nastínění pohledu z druhého břehu. |
|
Zobrazeno doposud 1206 x.
|
|
