|
|
|
„Já nechci aby to bylo doblý!!“ |
|
| Autor: Alili (Veru 6/02, Kuba 5/04) , 11.4.2006 | 3 roky 9 měsíců 4 týdny 1 den života dítěte |
| pondělí 10.4. 2006
Verunka začala pobekávat se spaní. Dověděli jsme se, že chtěla to dlouhé lego, co bylo na pískovišti. Na písku jsem 4 dny nebyli, s legem si hraje průběžně, má ho vyskládané na zemi. Bylo od začátku jasné, že jde o jeden z jejich strašlivých snů, ve kterém se jí děje nějaké bezpráví – utíká jí maminka, něco jí bylo odepřeno, případně jí něco bolí. Marně se jí snažíme s Markem utěšovat. Vykládám jí, co všechno jsem jí nachystala do školičky, nakonec z ní vypadne, že chce instatntí kaši jogurtovou. Ouha, jogurtovou už jsem dojeli, ale navadí, Verunka kupodivu souhlasí s broskvovou. Ale není to jen tak, chce si sama ohřát vodičku!! Musí si znovu otevřít a zavřít mikrovlnku, nastaví si 22 vteřin a spustí start, otevře dveře. Ale chyba lávky, tatínek vytáhnul mističku sám, Verunka naříká, že si jí chtěla vytáhnout ona. Musíme jí dát nazpět, znovu zavřít dveře a pak teprve Verunka slavnostně vytahuje misku. Chce sama sypat prášek do vody. Marek to ukecal na míchání, které jí moc nejde. Jakmile se toho chopí táta, Verunka spustí jekot. Přemluvila jsem Marka, ať nechá Verunku míchat, i když to vykecne na stůl nebo tam bude mít hrudky. Verunka míchá, ale chce přisypat kaši. Za záchodu slyším ječení: „Ne, ne, ne!“ a Verunčino volání: „Kde je maminka?!“ Dveře od záchodu se rozglábnou dokořán až narazí na stěnu. Verunka přede mnou stojí, slzičky v očích, mokré tváře i vlásky – neštěsí samo!! Táta jí zakázal míchat vidličkou! Odmítl přisypat kaši! Hned dvě bezpráví najednou!! To už je od rána trochu moc – jistě chápete?! Utěšuju nešťastnou holčičku a slibuju, že si kaši může ještě zamíchat. Verunka chvíli stojí a kroutí si prsty. Pak ke mě zvedne uslzenou tvářičku. „Ale to ještě není dobrý!! Koutky mi trochu cukají, ale ptám se pokud možno vážně: „A co Ti ještě chybí?“ „Nic“ „Tak když Ti nic nechybí, tak by to mělo být dobrý, ne?!“ Snažím se navázat na její filozofii. „Ale já nechci, aby to bylo dobrý“ vytlačí ze sebe naše neodolatelná dcera spolu s dalšími slzičkami.
Verunka chce žít ve stavu neustálé křivdy a nepochopení. Je-li uýtěšována, považuje to za další bezpráví. V takových chvílích ani nemá cenu jí ukazovat krásy života. Jak ze začarovanéh kruhu ven? Nakolik brát toto dětské utrpení vážně? Nebo ho považovat rovnou za rozmazlenost? Někdy opravdu nevím.
Ve školičce se Verunce líbilo, když jsme jí vyzvedli nebylo ani památky po ranní rozmrzelosti, i tety mi potvrdily, že byla hodná, pěkně cvičila s ostatními. Venku je docela pěkně, mám sebou nabalený oběd – kuřecí maso s brokolicí a tudličkami. Verunka loudí dobrotu, ale odmítám vydat – až po obědě. Vzala jsem jim Kinder Bueno, co dostaly od tety Helči. Cestou k trolejbusu se stavíme na novém hřišti. Ono je teda nové od prosince, ale pro nás je nové teď, když roztál sníh a dá se na něj jít. Kubíček si odvážně leze na kolotoč, Verunka s nemenší odvahou zkouší řetězový most. Napřed volá, že to nezvládne, ale pak přejde až do domečku a sklouzne se dolů. Oba si zašpiní umyté ručičky od písku a kamínků. Jak jinak před obědem, že?! Jedeme na konečnou a ploužíme se k rezervaci. Kuba jde pěšky, ale Verunka si vlezla do kočárku. Ať má maminka co tlačit!! Kubíček rozširuje svou sbírků nerostů a minerálů, nevhodné vzorky hned ohazuje kolem sebe. Zkouší branky od zahrádek, jako na potvoru jsou všechny zamčené.
Stráň nad Novým Lískovcem je prázdná, potkáváme jen pár důchodců a maminek. To včera tu byla hotová promenáda. Jdeme k lavičce, ta je obsazená, ale kousek od ní sedí dvě maminky s pěti dětmi. Přidáváme se k nim. vytahuju oběd, pokládám pastovou nádobku do trávy, držíme se za ruce a zpíváme „Čeho třeba Bůh nám dá, chléb i srdce radostná.“ Děti dlabou tudličky s brokolicí, občas trousí mravenečků do trávy. Vedle nás si sedlo paví očko, ale než vytáhnu digi a zaostřím, je už dávno někde v luftě. Rozkvetlé modříny nejsou tak přelétavé, i když větřík trochu zlobí. Maminky s dětmi se s námi loučí a jdo na zastávku, my to balíme chvíli po nich. Vypadá to, že Kubíček bude spát. Usnula kousek před mašinkou, což mě těší, oba bych asi nezvládla. Naše děti říkají mašinka každému obrubníku nebo zdíce. Hra spočívá v tom, že dítko jde po „mašince“ a dělá „šššš“. nebohý rodič se snaží držet krok a chytat dítko, kdyby náhodou škobrtlo. Tady na Koniklecové je zdíka sice vysoká, ale naštěstí i dost šikorá, takže Verunka může jít sama. Já jen doufám, že se nerozběhne a nezakopne. Po chvilce čekání přijíždí nízkopodlažní trolejbus. Verunku usazuji na sadadlo, Kubíček spinká v kočárku. Dědeček přijel trolejbusem hned po nás, Verunka mu běží naproti a jdeme všichni společně.
Verunka kouká na Kouzelnou školku, Kubíček spinká, já tisknu dědečkovi článek a popíjím kapučínko. Od 17 hodin koukám na Julii Lescaut. Marek přišel těsně před Večerníčkem. Jdu běhat do lesa.
|
|
Zobrazeno doposud 724 x.
|
|
