V léčbách není nic tak kontroverzního a s tak nízkou úspěšností, vidíme to stále u některých druhů rakovin, ale samozřejmě bojujeme za lepší. Rozdíl jen ten, že když přijde na IVF v zemích jako UK, léčba je většinou soukromá a pár ji platí z vlastní kapsy a je tu tlak na kliniky, aby pokračovaly v činnosti, protože udržují naději párů. A léčba je velice drahá.
Je více než 60 klinik a každá je vyzývána, aby vedla statistiku o výsledcích, ale navzdory mnoha žádostem HFEA až donedávna odmítala zveřejnit tabulku. Oficiálním důvodem byl ten, že typ lidí léčených v různých centrech se liší a porovnání by byla nepřesná.
Je zde „odpad“ v každém stadiu IVF: jeden z pěti nezíská žádná vajíčka , některá se nepodaří oplodnit, a 90% embryí nepřežije. Z těch která ano, pár se vyvine do života ohrožující mimoděl těh vyžadujícího okamžitý potrat, zatímco ostatní jsou potracena.
Počet smrtí při porodu je také dvakrát vyšší než je národní průměr, částečně díky vícečetným těhotenstvím, která často vyústí v předčasný porod.
Vážné účinky léků od hyperstimulace ovarií jsou také problém. Jedna žena z 12 na cyklus má mírné příznaky, ale 2 ze 100 jsou tak nemocné, že potřebují nemocniční přijetí s vážnou bolestí a někdy šokovým stavem v důsledku krevní ztráty.
Nicméně nejvyšší náklady ze všeho nejsou ani peníze ani rizika, ale emoční kolotoč s léky, odběry, dodávkou spermií, dosazením embryí, mrazením, nadějemi a zdrcujícími zklamáními.
Je zvláštní ironií, že zatímco více a více párů není schopno normálně počít, asi 170 000 těhotenství končí potratem a generace, které by byla nabízena adopce po porodu, nejsou dostupné. Proto je pro mnohé IVF poslední šancí.
Adopce klesly z 23 000 za rok v roce 1974 na 6500 v roce 1990, zatímco poptávka je tak akutní. To možná donutilo bílé páry chtít normální dítě.
Zatímco stigma jednotlivce rodiče uvadá, společnost jako celek je velmi krutá vůči statečné matce, která se rozhodne dát nechtěný plod k péči adoptivním rodičům po porodu.
Každá žena, která se odváží přiznat, že dala dříve dítě k adopci se setkává s nelítostným mlčením. Přijetí svobodných rodičů top učinilo vlastně složitější pro matky které si nepřejí starat se o děti. Výsledek je ten, že mnoho párů, které chtějí adoptovat,se setkává s druhou noční můrou: čekat roky na vlastní rodinu, ztratit naděje na přirozené těhotenství, a utratit úspory za IVF, se k adopci obracejí ve středních nebo pozdních 30. letech.
Tváří v tvář čekacímu seznamu až do deseti let na zdravé dítě, je mnohým nabízeno dítě starší místo toho. Protože vláda utratí ročně 1 miliard u liber za péči o tyto děti,, a protože adoptované děti jsou krmeny, ošaceny jejich novými rodiči, je zde k tomu i finanční důvod, stejně jako důvod zlepšení péče o děti. Ale vyprázdnění dětských domovů není odpovědí na epidemii bezdětnosti. Částečným řešením bolesti z neplodnosti je postavit se k faktu, že adoptovat dítě po porodu může být sociálně zodpovědným a milujícím krokem.
Při absenci medického pokroku je zde potřeba domyslet sociální řešení bezdětnosti, spíše než drahé techniky. A více pozornosti musí být věnováno zdravotní prevenci zánětlivé nemoci pánve na prvním místě.
| 
