Počasí se umoudřilo a vyklubal se opravdu nádherný den. Dnešním cílem se proto stala Černá hora. Andulka slíbenou lanovku vyžadovala už od příjezdu, tak byla spokojená, že se konečně dočkala. Auty jsme přejeli do Jánských lázní, zaparkovali na místním parkovišti, umotaly nejmenší výletníky do Mei-Taie a šátku a mohli jsme zamířit k pokladnám.
Jízdné není zrovna za hubičku, ale ten zážitek za to stojí. Osmisedačková kabinka byla akorát pro naší výpravu a celou 7,4 minutovou, 2.303 metrů dlouhou trasu s převýšením 566 m jsme se kochali nádhernými panoramaty.
Andulka projevila přání jezdit takto celý den a zítra zase. Bohužel tak dobře Skaly zas nevydělává, musela se proto spokojit jen s jízdou nahoru na horu a dolů do dolu :-D.
Adélka má za sebou tedy zdolání své první tisícovky - konkrétně 1.299 m n.m.
Nenechali jsme si ujít ani výšlap na rozhlednu postavenou z pozůstatku staré lanovky. To byl fakt zážitek, protože nahoru jsem lezla jak zasloužilá matka - Lukajda, Andrejka, Andulka, Emáda a v šátku Adélka. Výhledy nádherné, Sněžka jak na dlani. Nad námi paraglaidisté, fakt se nám Krkonoše předvedly v celé své kráse. Jen je rozhledna postavená z železných roštů a člověk vidí skrz. To nebylo úplně ideální :-D.
Dolů jsem šla pozadu, abych přidržovala Aňu a Emu, do toho se vždycky někam zapresnout, aby prošli lidi v opačném směru. No docela legrace a kapánek jsme to tam i ucpali. .-)
Z rozhledny jsme se vydali k Černé boudě, odkud je překrásný výhled na Sněžku. Po cestě se děti cpaly borůvkama, tak vypadaly jako po požití genciálky.
Zašli jsme i k vysílači Černá hora, kde nás hlavně upoutalo úchvatné umělecké dílo. Za totáče se povinně dávalo 1 promile z investice na umělecké dílo, které většinou ani nekorespondovalo s okolím. U vysílače je odlita socha "Matky s dítětem třesoucí se zimou v nehostinných podmínkách". Tak to mě fakt dostalo! V podstatě je tam odlitá postava ženy, která drží dítě vysoko nad hlavou. Třesení zimou jsme jaksi neodhalili :-D.
Ještě jsme nakojily v borůvčí a už nás čekala překrásná jízda dolů.
Děti byly celkem vyhládlé, zamiřili jsme proto na kolonádu v domnění, že lázně budou plné hospůdek a restaurací se zahrádkami. Bohužel - opak byl pravdou. Nakonec jsme skončili v jakési hospodě u kina Vlast. Tam se zastavil čas nejen prostředím, ale i personálem. Pána to vysloveně bavilo, takže si vymyslel zlepšovák na obsluhování hostů. Evidentně hrál ententýky dva špalíky a tu přinesl ke stolu jen pivo, jinde zas jen džus a při dalším rozpočítávání pro změnu třeba limču pro děti. Asi by si měl otevřít hospodu Na mýtince.. Fakt síla.
Na dětech se začala projevovat únava, tak jsme si s Míšou vyběhly krpálek z centra na parkoviště pro auta a dojely pro ně. Sice jsme si pak všimly, že je tam zákaz vjezdu, ale jen jsme všechny rychle naložily a uháněly pryč.
Drobotinu samozřejmě přešla veškerá únava a ještě si zablbli na hřišti tak vehementně, že Lukajda ztratil mobil. Naštěstí ho našel jeden z rozeřvaných Holaňďanů odvedle a odevzdal ho obsluze. Ufff.. | 
