Mamka měla hlídací týden a Lukajda s Andrejkou chtěli strávit část prázdnin v Praze. Vymýšlely jsme jim proto program, aby aspoň trochu zaujal i "jásenudím" puberťáka Lukajdu. :-)
Na pondělí byla zamluvená Chýše na oslavu svátku sv. Anny ve smyslu přísloví Svatá Anna chladna z rána aneb do Chýše nám neprší! No.. chladno fakt nebylo. Pařák jak blázen, do toho spousta dětí, ve finále jsem majiteli navrhovala, ať to po našem odchodu přejmenuje z Chýše na Kůlničku. Byla nazdobená slavnostní tabule, všude cingrlátka, nafouknuté balónky, my jsme si přinesli i CD s Inkou Rybářovou a děti pařily a pařily a my jsme se pařili a pařili.
Adélka byla neuvěřitelně spokojená. Chroustala zakázané hranolky, pohupovala se v chytlavém rytmu, pozpěvovala, naše dvě oslavenkyně spolu taktéž tančily jak o život. Andrejka se dala do kupy s majitelovou dcerkou, jen Lukajda se moc nebavil a čekal, když už to skončí :-).
Ve finále nás Andulka opustila a odjela s mamkou a dětma do Braníka.
V úterý jsme se sešli ve Stromovce s plánem na cestování přívozem. Opět bylo vedro k padnutí a my jsme šli, šli, šli a šli, navíc jsme krásně zakufrovali a obešli jsme celý Císařský ostrov, abychom se vrátili po hodině v podstatě na místo, odkud jsme vyšli :-). Nicméně jsem dětem tvrdila, že to bylo schválně, protože se nám chtělo čůrat. :-). Pak už nám zbývalo "jen" dojít k přívozu, což obnášelo obejít celou spodní část ZOO a ještě kousek. Ale stálo to za to. Lodička byla zrovna na druhé straně, tak jsme si zacinkali a už frčela pro nás. Má sice jakýsi fiktivní jízdní řád, ale stejně jezdí podle toho, jak je potřeba. To byla romantika jaxviňa! Když si člověk uvědomí, že je v Praze, brázdí si Vltavu na lodičce, že jsme si mohli cachtat ruce, v pozadí Pražský hrad.. I Adél z toho byla unešená! Navíc tam platí socka, takže žádné další výdaje s tím nejsou spojené. Ani se nám nechtělo vystupovat.
Nicméně přece jen jsme museli :-). Ale čekala nás ještě cesta zpátky - dalším přívozem cca o 2 km výš po proudu řeky. Tam už je krajina trochu jiná, taková divočejší. Odtamtud nám jela 102 do Bohnic. Akorát, že jezdí jen 1x za hodinu, ale my jsme měli v podstatě štěstí, protože do odjezdu zbývalo nějakých 25 minut. Aspoň jsme si trochu odpočinuli ve stínu a z té nudy nás vytrhl frajer, který si zřejmě přijel do místního útulku pro psa. Já jsem nejdřív obdivovala velikost auta, ale jen do té doby, než zaparkoval tím stylem, že se ozvala rána a rozhýbala se jedna jediná lampa v širokém okolí :-). Normálně do toho sloupu najel. Nechápu, jak se mu to mohlo povést, byla tam spousta místa a ani to nebylo při couvání, ale prostě se to stalo. Pro nás, nudící se na zastávce, vítaná atrakce, jak jinak.. Mladý muž vystoupil z auta, obhlédl minimální škody a pak směrem k nám se usmál a jen pokrčil rameny a zapadl do útulku.
Andulka to pečlivě sledovala a ve finále jeho výkon okomentovala hlasitým - Chybka, drahoušku.. Nejen já jsem si málem smíchy krupla.. :-)
Andrejka - zvědavá baba - hned chtěla vědět, jak je to bouchlé, Andulka jí zdárně sekundovala, tak to šly holky obhlídnout. Potom už nám jel konečně autobus, my jsme s Adélkou vystoupily v našich končinách a zbytek zájezdu pokračoval dál.
Ve středu jsme si udělali výlet do Historického leteckého muzea v Kbelích. Je tam navíc vstupné zdarma, což je velmi potěšující a mamka si tam neuvěřitelně pochutnala na párku u stánku, že ještě několikrát poté zopakovala, že tak dobrý párek už dlouho nejedla.. Mami, promiň, to jsem prostě musela napráskat :-D :-D :-D. Adélka byla zas unešená z letadel - pořád vykřikovala - Jéééé.. éo! A strkala hlavičku mezi šprušle. Jen Andulka se pořád ptala, kdy už půjdeme na tu bobovou dráhu, která byla na pořadu dne jako druhá.
Protože tam jezdí autobus v úterý a únoru, šli jsme pěšky a pořád jsem dětem slibovala, že už tam fakt budeme za chviličku .-). Ono to to tím autem přece jen vypadá kapánek blíž. Ale dočkaly se, miláčkové, a pak jsme si to všichni neuvěřitelně užili. Je to i na krásném místě s výhledem na Prahu, nebylo tam moc lidí, jen ten sponzor nám trošku chyběl, přece jen to není zrovna nejlevnější záležitost. Ale statečně jsme soutěžili mezi sebou, kdo bude mít nejrychlejší čas. Poslední jízdu odfrčela i mamka s Andulkou a dosáhla rychlosti 19 km/h! Ehm.. my jsme s Andulínou měly rekord 43 km/h :-D.
Každopádně nás to fakt hodně nadchlo a děti o bobovce mluví pořád a kdy tam zas prý půjdeme. Když jsme tam byli poprvé, byla jsem akorát těhotná s Andulkou, takže jsem si to fakt nelajsla.
Ve čtvrtek byl "odpočinkový" den - bez vejšlapů. Potřebovala jsem do IKEA a děti se toho chytly, že chtějí také. My jsme tam byly s Adélkou, kupodivu a naprosto výjimečně, první a čekaly jsme na ně u klouzačky v dětském oddělení. Adélku klouzačka nadchla, i to lezení po schůdcích, takže jela asi milionkrát. Možná si vynahrazovala, že nejezdila na bobovce :-). V jednu chvíli se k těm schůdkům ale postavil asi dvoumetrový chlap s plným vozíkem zboží a něco si tam začal prohlížet. Adél zmerčila, že jí zatarasil vchod, tak se na něj tak rozkřičela, že to skoro vypadalo, že na něj řve - UHNI! Pochopil jí velmi rychle a hned se omlouval a dekoval pryč se velkou omluvou :-D. Smála jsem se jak blázen, jak si to naše malé mrně umí udělat prostor. No.. že mě to překvapuje, že.. Mamka s dětma dorazila se zpožděním, cudáci cestovali víc jak dvě hodiny, protože nějaký chytrák neměl lepší nápad než skákat pod metro.
V pátek už jsme jen s Adélkou dorazily přímo do Braníka, Andrejce jsme ještě dělaly s mamkou melír (mně teda taky) a pak už si pro děti přijel brácha a my jsme taky s Áčkama vyrážely do Skalice.
Byl to velmi velmi intenzivní týden a v kombinaci s tím úmorným vedrem občas i únavný, ale hezky :-). Andulka odmítala každý den jet se mnou domů, ačkoliv vždycky večer tvrdila, že zítra už určitě s maminkou domů pojede :-).
Fotky z tohoto týdne jsou k vidění zde http://skalaci.rajce.idnes.cz/Tyden_s_Andrejkou_a_Lukajdou_-_cervenec_2008/ |
