20.15, resp. 21.00
Už jsem pak vůbec neměla čas ani chuť něco psát. Kontrakce jsem prodýchávala v pozici zuřící gorily v mlze – čili opřená o pelest nebo o ribstole a snažila se potlačit tlačení, prý bych se mohla potrhat uvnitř. Už mi ujížděly pěkné zvuky.
Taky jsem rozbila teploměr, když jsem se ohýbala pro vložku, která mi vypadla. Nikdy bych neřekla, že jsem TAK vysoká a mám to k zemi TAK daleko…
Monitor mi natáčely už na míči, protože ležet už jsem nemohla Sice mně ta postel strašně vábila, ale horizontální poloha by mi zvedala žaludek a navíc mně ta bolest docela slušně lámala, takže si nedovedu představit, jak bych pořád lezla nahoru a dolů z postele. Ten míč mi vždycky docela ulevil při stahu. Seděla jsem na něm s roztaženýma nohama a prodýchávala přes tváře dle pokynů PA. Naštěstí konečně dorazil Peťa – to bylo kolem 11.00 hod. Hned si ke mně sednul a přidržoval mně na tom míči.
Jestli ho teď budu pořád chválit, tak je to prostě proto, že byl naprosto skvělej a udělal za mně bez nadsázky půl práce!
Když jsem chtěla, aby mně držel, tak mně držel a když jsem na něj vyjela, protože si chtěl šáhnout na břicho, když jsem měla stah a když mi chtěl pomáhat dýchat, tak toho nechal a počkal až ho zas sama budu chtít.
Při kontrole byla paní doktorka nadšená, jak se báječně otvírám, takže zavrhla jak epidurál tak později i lokální znecitlivění, i když jsem chvílemi žebrala, jestli mi fakt nemůžou něco píchnout a proč jsem si nenechala udělat císaře… zaspala bych to a byl by klid…
Dostala jsem jen injekci na změkčení branky a konečně se mohla napouštět vana. Byla jsem v ní přes hodinu, trysky vesele tryskaly na záda a uvolňovaly a mně rázem připadalo všechno snesitelnější. Kontrakce se trochu zpomalily na nějakých 5 – 7 minut. Přímo ve vaně poslouchala PA srdíčko a jednou jsem musela z vany kvůli měření tlaku. (Paradoxem bylo, že jakmile došlo k porodu, tlak zamířil k normálu.) Ještěže mám za manžela Skálu, o kterého se můžu opřít a hlavně zase zafungoval jako soukromý jeřáb, protože bez jeho pomoci bych z vany nevylezla. Taky jsem strašně ocenila, že když viděl přicházející kontrakci, už máčel žínku ve studené vodě a ochlazoval mi čelo. Během kontrakce jsem vždycky měla pocit, že omdlím a ten chlad mně vzpamatovával.
Pak už jsem musela ven z vany a jít na sál na monitor. Vyšplhat na ten porodní stůl bylo nad moje síly, zase zafungoval Petr. Ležela jsem na levém boku, pravou nohu položenou na „koze“. Kontrakce byly chvílema dost hustý, ale Peťa dýchal se mnou (teď už mi to ani nevadilo), protože opravdu už spolehlivě poznal, kdy to přijde. Vždycky byl jeden stah slabší a ten druhý silný. Připodobnila jsem to k 7. vlně ve Španělsku… Ta mně taky vždycky uzemnila. Zajímavé bylo, že když jsem měla kontrakci, bylo mi fakt dost bídně a jak to polevilo, okamžitě jsem na tu bolest zapomněla a byla jsem schopná vtipkovat.
Nevím jak dlouho to trvalo, ale už se mi zvedal na tom boku žaludek a tak jsem měla na čele pořád mokrou studenou žínku a pravidelně jsem si vyplachovala pusu vodou z cyklistické lahve (díky Pavlo za radu!) a PA mi poradila, ať si zkusím stoupnout. To jsem rezolutně odmítla.
Najednou obrat a a už jsem mohla, respektive musela tlačit. Ležela jsem na zádech, ale dělalo se mi fakt blbě, tak mi to zvedli do sedu a že mám tlačit jako při hodně velké zácpě. Jenomže já jsem se bála o svůj hemeroidový zadek, takže jsem vždycky žadonila, že už ne, ať mně už nechají a že už nechci.
Škoda, že jsme nemohli víc masírovat tu hráz. To uvolnění na povel by se mi na sále zatraceně hodilo. Ale nejdřív jsem léčila kvasinky a pak už jsem ztvrdla v Brandýse.
Kdybych bývala brala na vědomí, když mi říkali, že už to bude, ať pořádně zatlačím a nevysiluju se křičením, mohla jsem se víc vzchopit a hlavně si ušetřit spoustu sil. Vždycky když to na chvíli přestalo, vrátila se mi hned nálada a omlouvala jsem se, že tak vyvádím. Pak mi dr. řekla, že jsem byla skvělá a že jsem rodila s nadhledem a v pohodě… Tak to si fakt neumím vůbec představit, co dělají na sále ostatní rodičky…
Peťa mi taky pořád pomáhal tlačit, líbal mně a držel hlavu. Pak najednou zahlásil, že vidí hlavičku s vláskama a ať to ještě vydržím, že už to bude. Připojila se k nám i zástupkyně primáře a všichni mně hrozně povzbuzovali, až jsem najednou ucítila děsnou úlevu a ani nevím kdo řekl, že máme holčičku!
