Ráno jsme byli zvědaví na snídani a skutečnost předčila veškerá naše očekávání. Neuvěřitelný výběr všeho. Zavzpomínali jsme na předloňskou dovolenou v Agrocentru Ohrada, kde jsme, v podstatě za stejnou cenu, dostali 2 rohlíky, plátek sýra a plátek másla. Tady je několik druhů uzenin, sýrů, asi 6 druhů různých buchtiček, bábovek, závinů, z teplého je k dispozici polévka, párky, vajíčka, klobásky, slaninka a já nevím, co všechno ještě. Pečivo - opět několik druhů, stejně tak cereálie.
Jedinou nevýhodu hotelu zatím vidíme v tom, že tu nejsou žádné děti, spíš samí důchodci, takže jsme u snídaně vyslechli sáhodlouhý monolog jedné nahluchlé rekreantky, která je tu s kámoškou. Je fajn vědět, že Jitka není moc pro manželství, ale zas má všude známé a Stáňa nemeje nádobí, protože má vysokou školu a myčku...
Asi v 11 jsme se vypravili na Hojsovu stráž s tím, že tam má být nějaká říše skřítků, víl a vodníků. Po cestě jsem měla zapnutou i malou GPS a koukala po keškách :-). Cestu s námi měla i docela dlouho zlatonosná Otava. V jednom místě jsme zastavili a šli se pokochat. Počasí jak vymalované, k tomu řeka jak z kalendáře, nádhera!
Pro první dnešní keš jsme odbočili do Dobré vody, kde je nejen pramen sv. Vintíře, ale i židovské muzeum dr. Adlera, kostel se skleněným oltářem (z dálky jsem si myslela,že je to z kamene) a na vstupní mříži je obrovská křišťálová koule. Je odsud hlavně nádherná vyhlídka do kraje. Jen nás trošku zmátlo, že poklad není na svém místě. V tom Skaly říká:" Hele, támhle nahoře někdo mává a huláká." Vzhledem k tomu, že jsem si byla jistá, že jsme na výletě sami, zahulákala jsem na ně, že k nim asi nepatříme. Do toho Peťa upřesnil, že asi volali něco o kešce, takže jsem zas hulákala já, jestli nejsou kačeři a oni že jo :-D.
Vyšplhali jsme až k nim, byla to taky rodinka s klukama téměř stejně starýma jako naše holčičky. Děti se hned zkamarádily, já si nechala ukázat fintu na Oregonu, vyměnili jsme si CWG a rozešli se s tím, že se asi ještě potkáme. Pokračovali jsme přes Železnou rudu na Hojsovku a nikde žádná cedule o Pohádkové říši. Adélka mezitím usnula v autě, tak jsme ani nespěchali a v Hojsovce jsme s Andulkou ulovily kešku u místního kostela. Mrkli jsme pak po cestě na "náš" mikulášský penzion a byla to celkem sranda, vidět okolí bez toho bílého studeného hnusu :-). Jen náš cíl stále nikde. Dojeli jsme až dolů k přehradě, ale až přímo k ní jsme nešli, je tam zákaz vjezdu a celkem kus cesty, na což jsme zas neměli tolik času.
Vrátili jsme se proto zas zpátky do Hojsovky a podle letáku na zastávce jsme konečně nabrali správný směr. Když jsme dojeli k cílit, tak to tam vypadalo, že je asi zavřeno a hlavně v okolí byla sice různá strašidýlka, ale jen na obrázcích. Tak jsme se na to vybodli a jeli na Špičák. Na parkovišti jsme si dopřáli občerstvení, koupili turistickou známku a vyrazili 4 km k Černému jezeru. Šli jsme naším tempem, takže jsme postupně předešli docela dost lidí. Adél byla v kočáře, k jezeru vede pěkná asfaltka. Škoda, že k Čertovu už je to po šutrech a kořenech, to bysme neprojeli.
Jezero je nádherné, čisťounké, panuje tu pohoda a klid, pokud zrovna nevříská náš benjamínek. I tady je samozřejmě keška, kterou jsme nemohli nechat bez povšimnutí :-). Po cestě zpátky jsme se ještě vyfotily s holčičkama pro jednu earth cache a kolem šesté jsme byli zpátky na parkovišti.
Andulka si zaslouží mimořádnou pochvalu, protože ušla, resp. uběhla (hrála si, že jede na koni) celou tu štreku bez připomínek a remcání. Jako odměnu dostala po večeři zmrzku. Adélka se konečně večer taky uklidnila a obě snědly 3 knedlíky ve svíčkové :-) |
