Adélka má dneska svátek, tak chceme tento den udělat trochu výjimečným. Objednali jsem v nedalekých Bohumilicích projížďku kočárem. Docela vtipné je, že jízdárna patří ke Skalickému zámku :-). Vyjížďka byla moc fajn, i když okolí nic moc. Andulka seděla na kozlíku a děsně si to užívala, Adél dala přednost rodičovskému bezpečí vzadu v kočáře .-) Po půlhodinové vyjížďce ještě následovala projížďka na koni. To se holčičkám taky moc líbilo. Adél vlastně jela na koni poprvé a navíc jsme měli jako doprovod tříměsíční hříbě klisničky, na které holčičky na střídačku jely.
Z Bohumilic jsme zamířili na Javorník. Vzpomínali jsme s Peťou na naší dovolenou v roce 1993. Zastavili jsme se pro kešku na rohanovském koupališti a v domnění, že se naobědváme, zaparkovali jsem u našeho tehdejšího hotelu. Ale chyba lávky, měli dovolenou. Ale je docela legrace, vrátit se po těch letech na stejné místo..
V Javorníku další nemilé překvapení - opět ve všech hospodách buď dovolená nebo totálně zavřeno. My hladoví jak šakali, jen jsme, zatím, zavile nevyli. Vyrazili jsme k rozhledně doufajíc, že aspoň tam ulovíme něco k jídlu. Když jsme tu byli před 16 lety, šli jsme pěšky ze Lhoty od hotelu. Doplazili jsme se vyčerpaně k rozhledně a tam cedule, že klíče jsou dole ve vsi. Váhali jsme, jestli jít znovu 1,5 km tam a pak zase zpátky, ale zas jsme se těšili na panoramata, tak jsme nakonec tu cestu znovu absolvovali. Klíče jsme vyzvedli, vyšplhali na rozhlednu a tam všude popisky, co bysme bejvali byli viděli kdyby.. Kdyby stromy nebyly vyšší než rozhledna a my měli výhled akorát tak na.. šumavské šišky.. To byl opravdu povedený vtip :-).
Od té doby se lecos změnilo. My máme navíc dvě děti a takových 30 kg. Pozitivní změna nastala i s rozhlednou - v roce 2003 byla slavnostně otevřena nástavba, takže už se uondaný pocestný může zas opravdu pokochat panoramaty a ne jen pohledem alá veverka. Navíc tu paní měla nejlepší párky na světě (anebo nám to v momentální situaci aspoň tak připadalo), takže jsme byli uspokojeni na všech frontách. Na cestě zpět jsme ještě vyzvedli jednu mikrokešku u zajímavého kohoutího kříže a našla jí opět Andulka.
Na večeři bylo ještě brzo a v hlavě mi pořád strašila ta keška z Lízovského jezírka, tak jsme tam nakonec ještě zajeli autem. Tentokrát jsem se nenechala zaskočit nedostatkem energie a vrhla se do hledání s vervou. Prolezli jsme všichni kde co a úspěch stále nikde. Nakonec dorazila další kačeří rodina, takže nás bylo na hledání víc, ale stejně jsme nenašli nic a podle informací po návratu jí nenašli ani oni.
Jak už jsem psala, dnešní den měl být slavnostní, proto jsme i měli slavnostně prostřeno a objednané dětské šampaňské. Jen oslavenkyně to totálně bojkotovala, jak už byla za ten týden unavená, takže kňourala a ječela natolik, že šla slavnostně šupem do postele. Vytuhla téměř okamžitě a já se vrátila na terasu za Peťou a Andulkou. Aňule byla naprosto úžasná a roztomilá, takže jsme si večer nakonec docela užili, ač nás mrzelo, že Adélka už to nezvládla. |