Letos byl konečně u nás lásky čas J. Peťa nikde neslavil ani nepracoval, takže jsem si to vrchovatě užili jako rodina. Dopoledne jsme nechaly našeho živitele s Andulkou vyspat a po obědě jsme vyrazili na procházku.
Peťa chtěl doutníček, tak jsme nejdřív zkusili Delvitu, tam měli aspoň zmrzky J, pak stánek na konečné – nic, naše oblíbená hospoda v Chabrech byla zavřená, ale je tam naštěstí ještě jedna a tam už jsme uspěli. Dali jsme si na cestu jednoho blonďáka a vyrazili směrem dolů k Vltavě.
Cesta je to krásná, leč kapánek nesjízdná pro kočárek J. Ještěže je Petr silný muž, hodný svého jména a kočárek i s Andulkou hravě přenášel přes kritické úseky. Tímto musím rovněž zkonstatovat, že ač máme golfky, tak zátěžovou zkoušku přežily bez úhony a v podstatě bez ztráty kytičky.
U řeky jsme se rozhodovali, jestli jít doleva směrem k ZOO anebo doprava k Roztokům. Nakonec vyhrála pravá strana s tím, že se chci mrknout na přívoz přes Vltavu. Cesta podél řeky je trošku hrbolatá, ale Andulína aspoň usnula. Navíc jsme šli se sluníčkem zády, což bylo lepší a nemusela jsem se bát, že se nám holčička hned na poprvé spálí.
K přívozu jsme nakonec nedošli, už se chýlilo odpoledne a ještě jsme večer čekali návštěvu, proto jsem to na blind švihli jednou cestou do kopce na úrovni Roztockého zámku. Naštěstí to byla dobrá volba – teda krom toho, že než jsem to obrovské převýšení zdolali, funěli jsme jak lokomotivy a byli propocení jak myši. Prošli jsme Brnkama a nakonec vyšli opět v Chabrech. Na zastávce jsme si dopřáli dalšího zaslouženého blonďáka a příjemně utahaní vyrazili k domovu.
Fotečky z výletu se kupodivu povedly nacpat do deníčku J
Užili jsme si nádherný rodinný den, dokonce došlo i na líbání po třešní, abychom s Andulkou neuschly J | 
