A pro změnu zas den jak vymalovaný. Jak jsme si v pondělí slíbili, nachystali jsme se na výlet do Častolovic. Po krátké poradě jsme si troufli na prohlídku zámku. Častolovický zámek je naprosto úžasný. Krásné a hlavně bohaté interiéry, květiny, osobní předměty majitelky Diany Sternbergové. Kam se hrabou zámky na Loiaře! Myslím, že kdyby Francouzi přijeli do Častolovic, asi by pořádně zírali. Jen je škoda, že my neumíme ten marketing tak dobře a nedokážeme to prodat tak, jak by si naše zámky, ale i příroda zasloužily.
Aňa byla neuvěřitelně hodná, vůbec neotravovala, všechno si pozorně prohlížela a poslouchala průvodkyni. Fakt paráda, že s ní člověk může absolvovat i takovou aktivitu. Opět zkonstatovala po ukončení prohlídky - To bylo dobý a rozesmála ostatní návštěvníky i průvodkyni. Jediné, co nám opravdu hodně záviděla, byly ty obrovské pantofle, tak je chtěla :-).
Ze zámku jsem šli ukázat Emičce zvěřinec, kde je jaké zvířátko a domeček, stoleček :-). Míšu jsme poté zanechali v altánku, aby si odpočinuli a my se vydali obejít oboru, kde jsou bílí daňci. Už jsme je viděli minule, ale tentokrát se do nás ta zvířata zamilovala a když jsme se někde zastavili, za chvíli jich bylo kolem nás hned několik a žrali nám z ruky žaludy a trávu. Jeden daněk vysloveně loudil na Petrovi šluka z doutníku. :-)
Pár žaludů jsme naházeli i divočákům a pak jsme se opět přesunuli k rybníčku, kde už čekaly kachny a labutě. Tentokrát jsme přišli vybavení, takže bylo okolo nás opravdu živo. Od rybníčku už to bylo jen kousek na dětské hřiště, tam se holky opět vyblbly dosytosti.
Na pozdní oběd jsme se vrátili do Rampuše a Andulku už jsem spát nedávala. V Sokolím hnízdě byl docela nátřesk, kombinace soboty, krásného počasí a ještě svatby byla přece jenom náročnější. Vyklidili jsme tedy pole a šli se ještě projít po okolí. V restauraci je k zapůjčení klíč od kapličky - no.. klíč.. je to opravdu obrovský klíč, tak jak má být :-). Kaplička je maličká, ale celkem zajímavá. Jen tam asi moc lidí nechodí a těžko říct, jestli se restauruje nebo omítka opadává sama. Nicméně pod ní prosvítají docela zajímavé fresky.
Od kapličky jsme se šli projít ještě k soše Rampepurdy, kde je i ukázka z knihy Bylo nás pět s vysvětlením, jak vzniklo toto jméno. Děvečka pocházela z Rampuše a jednou jí jeden z těch hochů (fakt teda už nevím, který) řekl, že je tedy Rampepurda a už jí to zůstalo.
Andulína pak už při večeři skoro usínala, tak jsme to zalomili celkem brzo. Peťa se ještě vrátil na chvíli ven, ale na mně už byla přece jen zima a zůstala jsem zbaběle u televize :-). |
