Nicméně, udička už byla hozena dávno předtím, než jsem vůbec otěhotněla a já se své přestavy líbezného miminka tulícího se na mé hrudi nechtěla tak snadno vzdát. A tak jsem po večerech nad štrykováním novorozeneckého svetříčku, který je Markétce ještě teď velký, nejen snila, ale i nahlas přemýšlela. A mému dobrému muži vypočítávala všechny výhody načtené na Rodině tak dlouho, až jsem nalákala i jeho. Nakonec šátek přinesl Ježíšek, měsíc před narozením Markétky a dva měsíce před koupí kočárku.

Vrátila jsem se z porodnice a snad poprvé v životě nahlédla do návodu. Poté, co jsem kolem sebe omotala nekonečné metry látky a pokusila se do nich vpravit ten můj, zatím dvoukilový, vřeštící balíček a chvíli s ním chodit po bytě, mě nadšení jaksi... opustilo. Byla jsem v pokušení odhodit šátek v dál. Jenže... těch peněz... Zachránil mě až dvouhodinový kurz vázání šátků za nepatrný obnos. Najednou jsem zjistila, že nemusím mít šátek nonšalantně přehozený přes rameno (plnící ve skutečnosti výborně funkci svěrací kazajky) a že bolest zad není nosičovým nevyhnutelným doplňkem. Ztratila jsem pocit, že mi dítě při sebemenším pohybu ze šátku vypadne a že se na těch 4 metrech látky dřív oběsím, než je uvážu do nějakého rozumného "nosítka." (Pravda, z kurzu jsem od té doby skoro všechno zapomněla. Úvaz umím stále jen jeden, ale návod už podruhé neotevřu - to si radši kurz znovu zaplatím.)

A tak se ze mě stala matka nosička. I když mám z Rodiny pocit, že rodiče, kteří dítě nenosí, bys spočítal na prstech jedné ruky, na ulicích mnoho nošenců nepotkávám. Jako nejspíš každý rodič-nosič=exot se stávám obětí lidí obávajících se o zdraví našeho potomka (ano, líbí se jí tam, ne, neudusí se, ne, nezničí si záda). Příjemnější jsou zastavení se zvědavými babičkami, dívčinami a hlavně těhulkami, takže všude možně vykládám, proč že je vlastně ten šátek tak skvělý, přestože je tak nehorázně drahý:

Šátek... se Markétce líbí, protože je u mě v teploučku a to ji uklidňuje.

Šátek... se Markétce líbí, protože má skvělý rozhled a přehled, co se kde děje. A že je to opička jedna zvědavá!

Šátek... je lehký a skladný. Nepotřebuje místo na parkování.

Šátek... "roste" spolu s Markétkou. Sedí přesně i mně, narozdíl od konfekčního oblečení.

Šátek... mi pomáhá dostat se příměstskou dopravou do Prahy. Už se mi nestane, že bych přišla pozdě k lékaři, protože v autobuse už jeden kočárek je a druhý se tam prostě nevejde.

Šátek... mi umožňuje být samostatnější a pohyblivější. Už nestojím s kočárkem věky před náhle liduprázdným vchodem do metra vyhlížeje statného mladého muže, který by mi pomohl dolů na nástupiště. A konečně: už nevyháním ubohé občany stojící na místě vyhraženém pro kočárek. Jenom... k občasné nelibosti spolucestujících si chci vždy v MHD sednout.

Šátek... mi pomáhá zapojit se do společnosti. Už nemusím smutně koukat na výlohu knihkupectví s uzounkými uličkami. Navštěvuji úřady bez strachu, že mi někdo během stání ve frontě ukradne kočárek (případně i s dítětem). Také můžeme jít s manželem kam si vzpomeneme, třeba na exkurzi do sklárny nebo na horskou túru - přestože raději kratší. S šátkem jsem si na svatbě mé kamarádky po dlouhé době dokonce i zatancovala. (Schválně, jestli uhodnete, jaký od nás dostala svatební dar)

Šátek... je naše vysvobození, když všechny ostatní možnosti selžou. Včera si manžel vázal šátek ve 3 hodiny ráno. Naše princeznička, z důvodů známých pouze jí, už hodinu vřískala všem sousedům do ouška a hrdinně odolávala všem pokusům o uklidnění. V šátku do pěti minut spala. Drobný problémek byl jenom vymotat manžela tak, aby se mohl vyspat i on a naše siréna neobnovila svou činnost.

Šátek... seznamuje. V malém městečku, kam jsme se před dvěma léty přistěhovali, už mě zdraví skoro každý. Ono je totiž většině lidí hloupé nejdřív na mě už dálky nechápavě (ta ženská ale divně vypadá...), pak nevěřícně (to když přijdou blíž) zírat a při míjení mě ani nepozdravit...

Nicméně, se zbožím oplývajícím jenom a jenom samými pozitivy jsem se setkala jenom v televizi v přestávce na WC (je mi záhadou, kam na ty aureolou ověnčené produkty chodí), takže:

V šátku... mě může prcek v nestřežené chvilce kousnout. Pravda, už dlouho to neudělala.

Šátek... je k vzteku, když si ho špatně uvážu, s tím, že "ono" se to nějak srovná. Nesrovná. Pěkně se prodřu a ještě mě bolí záda.

Šátek... je k vzteku, pokud se potřebuju prcka někde "zbavit." Ke svému lékaři chodím s kočárkem, protože potřebuju dítě někde odložit. Hm... teď už spíš postavit. V restauraci se s ním jí přes hlavu dítěte dost špatně. Vyrazit na celodenní výlet do míst, kde není možné dítě na chvíli z šátku vyndat a nechat protáhnout je nejen sebevražda, ale i týrání svěřené osoby. No, chodící dítě bude asi možné odložit kdekoliv, ale zatím to není náš případ.

Šátek... je prostě někdy k vzteku, ale já na něj přesto nedám dopustit.

Markétce je 10 měsíců. Přestože ji v šátku nenosím denně, stal se postupně nedílnou součástí našeho života. Šátky máme dva. Před půl rokem totiž manžel prohlásil, že chce mít svůj vlastní, abychom se mohli snadněji střídat. Kočárek stojí v předsíni a čeká na návštěvy babiček.

PS: Uvidíme, co budu říkat, až bude prcek o pár kilo těžší :)