|
|
|
1. |
|
| Autor: Mili+5 , 6.3.2008 | |
| Založila jsem toto téma, protože mi připadá důležité a stále ještě u nás nedořešené. Zaráží mě hlavně postoj mnoha zdravotníků k přítomnosti rodičů v nemocnici s dítětem. Někteří víte, že mám za sebou těžkou zkušenost, že mi zemřela 2letá holčička. Po této zkušenosti jsem přesvědčená, že matka má přímo právo i povinnost pečovat o své dítě v nemocnici a nikdo nemá naopak právo, jí v tom bránit, přesto k tomu i dnes dochází. Ani zákon ani úmluva o právech dítěte apod. není dost silný argument. V nemocnicích stejně dochází k tomu, že je rodičům zabráněno být se svým dítětem a zvláště těžce nemocným dítětem.
Pořád mám v sobě velkou bolest z toho, že jsem byla nucena nechat malou samotnou na té Jip v Plzni a také i přes noc na Jip v Motole. Přemýšlím o tom a ty důvody lékařů, proč tam nemohu být, mi připadají čím dál víc malicherné ve srovnání s důležitostí toho, jak moc mě Milenka tam potřebovala. Ti, kteří tomu bránili, mi připadají strašně bezcitní, ačkoliv vím, že bych jim měla odpustit, ale moc mi to nejde.
Jediná útěcha rodičů, kterým zemřelo dítě, je, že udělali všechno, co se dalo, aby to svému děťátku ulehčili, aby se necítilo samo a opuštěné. Nebylo lehké sledovat, jak ji nemoc ničí, ale horší jsou vzpomínky na to, že jsem tam nebyla, když jí bylo těžko, mám z toho výčitky, i když vím, že jsem to nezavinila. Naopak je útěchou každá chvíle, kdy jsem mohla způsobit, že jí aspoň na chvíli bylo lépe, že se cítila v bezpečí u maminky, třeba když jsem ji chovala a zpívala jí a ona klidně usnula. Tu předposlední noc než upadla do bezvědomí, tak jsem spala u ní na křesle a ona se často budila a volala mně, vždy jsem ji vzala do náruče a spali jsme spolu, Milenka s hlavičkou na mých prsou, vždy se hned zklidnila a bylo jí chvíli dobře. A když si vzpomenu, že noc před tím se zrovna tak budila a volala a plakala a máma tam nebyla a byla zase v jiné neznámé nemocnici a je to hrůza, zase brečím, sestra sama říkala ráno, že ji vůbec nemohla utěšit a proto mě tam další noc tajně nechala na tom křesla.
Ach tohle se malým dětem dělat nesmí, je to tak kruté, jak to, že to ti doktoři a zdravotníci nevidí, jak se může najít sestra, která řekne, že by ty rodiče v nemocnicích zakázala, jak může primář Jipky říct, že tam rodiče nechtějí proto, aby zbytečně nekoukali po těch ostatních nemocných dětech. Jak se dá změnit přístup takových lidí?Založila jsem toto téma, protože mi připadá důležité a stále ještě u nás nedořešené. Zaráží mě hlavně postoj mnoha zdravotníků k přítomnosti rodičů v nemocnici s dítětem. Někteří víte, že mám za sebou těžkou zkušenost, že mi zemřela 2letá holčička. Po této zkušenosti jsem přesvědčená, že matka má přímo právo i povinnost pečovat o své dítě v nemocnici a nikdo nemá naopak právo, jí v tom bránit, přesto k tomu i dnes dochází. Ani zákon ani úmluva o právech dítěte apod. není dost silný argument. V nemocnicích stejně dochází k tomu, že je rodičům zabráněno být se svým dítětem a zvláště těžce nemocným dítětem.
Pořád mám v sobě velkou bolest z toho, že jsem byla nucena nechat malou samotnou na té Jip v Plzni a také i přes noc na Jip v Motole. Přemýšlím o tom a ty důvody lékařů, proč tam nemohu být, mi připadají čím dál víc malicherné ve srovnání s důležitostí toho, jak moc mě Milenka tam potřebovala. Ti, kteří tomu bránili, mi připadají strašně bezcitní, ačkoliv vím, že bych jim měla odpustit, ale moc mi to nejde.
Jediná útěcha rodičů, kterým zemřelo dítě, je, že udělali všechno, co se dalo, aby to svému děťátku ulehčili, aby se necítilo samo a opuštěné. Nebylo lehké sledovat, jak ji nemoc ničí, ale horší jsou vzpomínky na to, že jsem tam nebyla, když jí bylo těžko, mám z toho výčitky, i když vím, že jsem to nezavinila. Naopak je útěchou každá chvíle, kdy jsem mohla způsobit, že jí aspoň na chvíli bylo lépe, že se cítila v bezpečí u maminky, třeba když jsem ji chovala a zpívala jí a ona klidně usnula. Tu předposlední noc než upadla do bezvědomí, tak jsem spala u ní na křesle a ona se často budila a volala mně, vždy jsem ji vzala do náruče a spali jsme spolu, Milenka s hlavičkou na mých prsou, vždy se hned zklidnila a bylo jí chvíli dobře. A když si vzpomenu, že noc před tím se zrovna tak budila a volala a plakala a máma tam nebyla a byla zase v jiné neznámé nemocnici a je to hrůza, zase brečím, sestra sama říkala ráno, že ji vůbec nemohla utěšit a proto mě tam další noc tajně nechala na tom křesla.
Ach tohle se malým dětem dělat nesmí, je to tak kruté, jak to, že to ti doktoři a zdravotníci nevidí, jak se může najít sestra, která řekne, že by ty rodiče v nemocnicích zakázala, jak může primář Jipky říct, že tam rodiče nechtějí proto, aby zbytečně nekoukali po těch ostatních nemocných dětech. Jak se dá změnit přístup takových lidí? |
|
Zobrazeno doposud 371 x.
|
|
