|
|
|
3. |
|
| Autor: Mili+5 , 6.3.2008 | |
| | K tomu strachu z dětí v nemocnici asi dost přispěla zkušenost s Tomíkem, nakonec to dobře dopadlo a nechali mě tam, ale na začátku jsem byla na šestinedělí, ostatní tam měly dětičky a já jsem se jen chodila koukat na novorozence, kde jsem mohla být vždy jen chvíli a už mě zase posílali pryč, nesměla jsem ho pochovat a když ho pak po 2 dnech přeložili na novorozeneckou jipku a já jsem zůstala pořád na tom šestinedělí, tak už jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se (celá ta situace tak připomínala to s Milenkou a do toho ty hormony, nástup laktace), a běžela jsem za místní psycholožkou a také jsem jí tam brečela, že ať s tím něco udělá, že mně přece nemohou takhle pořád trápit, že chci být za každou cenu s mým dítětem. Tak nakonec mě vzali na tu jipku a potom i na pokoj matek na ARO, ale dozvěděla jsem se, že některé dr. tvrdily, že jsem asi psychicky narušená a že oni jsou tam kvůli dětem a ne kvůli hlídání depresivních matek a také prý mě dají radši na pokoj bez balkonu. Já si myslím, že až na ten pláč u té psycholožky jsem se vždy chovala co nejvíc vstřícně a ukázněně( už ze strachu, aby mě nechtěli zase poslat pryč) a také si myslím, že jsem i na ten pláč měla nárok. Já bych chtěla vidět je, jak by jim bylo, kdyby jim před rokem zemřelo dítě a další se narodilo s takovými potížemi a nemohly s ním být. |
|
Zobrazeno doposud 293 x.
|
|
