|
|
|
4. |
|
| Autor: Mili+5 , 6.3.2008 | |
| Myslím také, že by se tomuto problému měla více věnovat pozornost médii a vůbec veřejnosti, že by bylo třeba vyvinout tlak směrem ke změně postojů u zdravotníků, ale z vlastní zkušenosti vím, že to nemohou dělat rodiče, kteří jsou právě v takové krizové situaci. S vážně nemocným dítětem je člověk opravdu v silné závislosti na lékařích, z Jipky nebo z Ara si nemůžete dítě vzít do náručí, podepsat revers a odnést si ho. Ani by vám to nedovolili a mohlo by ho to i vážně ohrozit.A sama jsem byla až překvapená, jak snadno vás mohou označit za duševně
labilní, histerickou, neschopnou správně rozhodnout ve prospěch dítěte.Kromě toho v takové zoufalé situaci, ochromena strachem o dítě, tak můžete i opravdu působit. Ideálem by samozřejmě bylo, aby se rodiče v takové situaci tím vůbec nemuseli zabývat, aby to byla samozřejmá věc. Myslím, že to není jen věc těch, kteří se v takové situaci ocitnou, ale ten tlak by měl být více celospolečenský. Pomoc se dá možná už tím, že se bude tento problém více diskutovat a také více uvádět ve známost činnost takových nadací jako je Klíček.
Já sama nejsem počítačově a internetově moc zběhlá, píšu o tom sem a na podobné stránky pro rodiče, protože nevím, kde jinde o tom psát, snad bych mohla poskytnout náš příběh Královcovým a také jsem se na tom už s nimi dohodla, že ho mohou použít. Nedovedu si zatím představit, že bych s ním nějak veřejně osobně vystoupila a někde se dohadovala s lékaři a je to pro mě příliš citlivé, když o tom píšu, pláču, ale to mě nikdo nevidí. Plačíci matka mrtvého dítěte vždy vypadá zaujatě a tudíž nevěrohodně. Já mohu poskytnout své svědectví, ale nějak víc se angažovat asi zatím nemám sílu.
Ohledně pocitu viny ten zas tak silný nemám,zvláště potom, co jsem zažila s Tomíkem. V takové situaci nezbývá než se snažit dohodnout a v něčem i ustoupit, ačkoliv člověku z toho bolí srdce, nechat tam toho drobečka. Nezbývá než přistoupit na hru, že vaše nemocné dítě není tak úplně vaše, ale spíše lékařů a nemocnice, že k němu smíte jen v určité hodiny a jindy ne, smířit se s tím, že stojíte za skleněnými dveřmi a posloucháte, jak tam ten váš drobek zoufale pláče a nikdo k němu nejde, ale vy k němu také nesmíte. Děláte to proto, abyste k němu směla aspoň někdy, aspoň tehdy, kdy to pan primář oficiálně dovolil. Jsou sestry, které mají dost soucitu, aby vám v takové chvíli řekly, pojďte si k němu, paní, ale jsou i takové, co vám přijdou vynadat, proč tam jako stojíte, takhle to milá paní nejde. A vy jste odkázaná na to, jaká sestra má zrovna službu. Snažila jsem se být se svým dítětem za každou cenu, ale byla jsem hned v podezření psychické poruchy. Takže nemám pocit, že jsem mohla dělat více. Jen když si na to vzpomenu, je mi mojí holčičky tak strašně líto a když si uvědomím, že to tak být nemuselo, že stačilo víc dobré vůle, tak mám i vztek. |
|
Zobrazeno doposud 304 x.
|
|
