|
|
|
5. |
|
| Autor: Mili+5 , 6.3.2008 | |
| Přemýšlela jsem o tom, jakým způsobem by to vlastně mělo být zařízeno, aby bylo možné rodiče s dítětem na Jip či ARO nechat. Aby to bylo schůdné pro rodiče, zdravotníky a hlavně co nejvíc prospěšné pro nemocné dítě.
Myslím, že velmi dobrým příkladem může být pokoj matek hned vedle pokoje Jip či Aro, tak jak je to nyní na nové neonatolagii v Plzni. Matka by mohla být s dítětem u jeho lůžka a v případě, že by si potřebovala odpočinout, mohla by si jít lehnout na pokoj v době spánku dítěte a také by mohla být odtud hned přivolána, kdyby se dítě vzbudilo a postrádalo ji. Stejně tak by mohla odejít na pokoj matek v případě, že by lékaři potřebovali na Jip udělat nějaký výkon, při kterém by přítomnost rodičů nebyla vhodná.
K tomu bych ovšem ráda poznamenala, že v ideálním případě by rodič měl mít možnost být u svého dítěte při různých bolestivých výkonech a dodávat mu klid a jistotu útěchy, ovšem na to už zdravotníci nejsou připraveni vůbec. Také nejsou vůbec připraveni na to, že pacient či rodič pacienta má právo spolurozhodovat o léčebném postupu. Lékaři mají dojem, že nejsme kompetentní, ovšem pokud jasně a srozumitelně vysvětlí zdravotní stav a možné postupy léčby, jsme mnozí z nás pacientů, myslím, schopni rozhodnout, co se bude nám či našim dětem provádět. Kromě toho musím poznamenat ze zkušenosti s Milenkou, že jako matka jsem měla výrazně lepší odhad závažnosti stavu svého dítěte a dnes je mi líto, že jsem více nevěřila svému mateřskému úsudku než lékařům. Oni se totiž závažně mýlili, což se může každý, bohužel ovšem jejich omyl plynul především z toho, že přecenili svůj vlastní úsudek a výrazně podcenili to, co jsme jim s manželem jako rodiče říkali. Jenže já jsem byla se svým dítětem stále, velmi dobře jsem ho znala a lépe než oni jsem dokázala posoudit změny v jeho stavu. To, že by pacient nebo rodič měl spolurozhodovat o léčbě podpořím jedním argumentem, jsou to nakonec pacienti nebo jejich blízcí, kteří nesou břímě léčby a následky lékařských rozhodnutí. Žádný z lékařů, kteří na začátku tak tragicky podcenili Milenčin stav, dnes denně nepláče a nezoufá si, neponese si v sobě bolest do konce života. Tohle břímě nakonec zbylo mě, proto si myslím, že jsem měla právo být více slyšena a můj pohled na věc měl být brán mnohem více v úvahu, i když nejsem odborně vzdělaná.
Poněkud jsem odbočila od tématu, ale ono to všechno spolu souvisí. K původnímu chci dodat, že by rozhodně měl být tlak na zřizování pokojů matek při dětských Jip a Aro, tlak na to, že je samozřejmé, že těžce nemocné dítě vedle sebe nutně potřebuje matku nebo otce, že jejich přítomnost je stejně důležitá, jako přítomnost a práce zdravotníků. |
|
Zobrazeno doposud 349 x.
|
|
