Čtrnáctou kešku jsem ulovila 12.8. sama. Jela jsem do Skalice a musela jsem se zastavit ještě na Vojkově v LDN, abych babičce vyzvedla věci. Tak nějak jsem si z toho všeho potřebovala vyčistit hlavu, že jsem uvítala, když mi na mapě blikla právě tahle keška. Docela mě překvapilo, že Rokytka pramení zrovna na Tehovci, já jí znám spíš z Libně, kde už je podstatně větší, i proto bylo tohle místo zajímavé.
Na GPS jsem měla nastavenou volbu Mimo silnice a off-road to bylo teda těžce. Po deštích a pěkně přímo přes pole. Džíny jsem měla mokré a zaprasené až ke kolenům :-D. Ale věděla jsem, že teoreticky se už nebudu pohybovat na veřejnosti, tak mi to bylo jedno. V lese byl nádherný klid, pohoda, ticho. Umístění kešky v dutině stromu bylo moc hezké, jen ten pramen jsem nějak nenašla. Ona celkově i poté celá Rokytka byla poměrně těžko identifikovatelná :-). Prostě jen taková strouha a v ní žádná voda. Zpátky k autu už jsem to ale spořádaně obešla po cestě.
Na čtvrtek jsme si s Maruškou naplánovaly výlet do Sázavy. Aby měly děti změnu a hlavně - chtěli zasvětit do téhle úžasné hry. Ráno to vypadalo prapodivně, déšť byl na spadnutí a mně se nechtělo vstávat, tak jsem to chtěla uhrát, že nikam nepojedeme. Prostě náhlý záchvat lenory. Ale Maruška se nedala, z postele mě telefonem vyhnala a autobusem jsme všichni odjeli o pár kilometrů dál.
Hned první krabičku (číslo 15) jsme našli u kláštera. Chtěli jsme jít i na prohlídku, ale těsně jsme prošvihli tu předchozí a čekat 3/4 hodiny a pak absolvovat hodinovou prohlídku nebylo s naší skvadrou zrovna ideální. Prohlídli jsme si proto klášter jen zvenku (poprvé a naposledy jsem tam byla na Novákovic svatbě přesně před 7 lety) a nakonec jsme se s Maruškou rozhodly, že dáme i Čertovu brázdu. Už podle mapy mi bylo jasné, že nás čeká docela velké převýšení, ale statečně jsme se pustili do boje s kilometry i s reptajícími georobotky.
Pár informací o brázdě:
"Prokopova (Certova) brázda vede z mesta Sázava do Chotouni u Ceského Brodu. Tato brázda je dnes nazývána „Certova“, ale doopravdy se jmenuje „Prokopova“. Prokopovou (Certovou) brázdou vede krížová cesta, která zacíná kousek od domu J. Voskovce. Brázdu podle povesti vytvoril cert, když ho Prokop zapráhl do pluhu.
Povest o certovi a Prokopovi:
Prokop, který dríve žil v Prokopském údolí v Praze, potom žil v malé jeskynce u reky Sázavy. Vždy když se modlil, tak ho neco rušilo, ale nevedel co. Pokusil se to zjistit a tak našel certa. Poustevník Prokop se rozhodl s ním zápasit. Nad certem vyhrál. Nevedel co s ním má udelat. Vyhnat certa nemohl, protože by zase škodil nekomu jinému. Zabít ho nemohl, certy prece zabít nejde. Tak se rozhodl, že cert bude pracovat. Prokop zapráhl certa do pluhu a cert musel orat. Tak vznikl prírodní útvar, který je dlouhý asi 20km."
Opět jsme podle GPS zvolili tu nejpřímější cestu. Terén trošku jak po čertově orbě - lesníci evidentně sváželi nějaké dřevo a jak předtím pršelo, bylo to i celkem bahnité. Těsně před cílem začala naše skvělá GPS hlásit oblibené Vybité baterie. V tu dobu už Andulka mlela slušně pantem - Já se na to můžu vykašlat! To mi za to nestojí, nějaká keška, abych se tu vláčela do takovýho kopce.. apod. :-). Já rvala na zádech Adélu v krosně, zpocená klasicky až na jablečníkách a raději jsem dělala, že neslyším :-). Cestou jsme ale viděli i srnky a když se nahoře rozprostřel ten krásný výhled, bylo vše odpuštěno. Jen mě stále víc a víc děsily ty vybité baterky a představa, že celou výpravu vytáhnu do toho příšernýho krpálu a pak poklad nenajdeme.. Asi by mě tam zaživa zakopali do mraveniště.. Ale byli jsme úspěšní a poklad našli. Pro nás číslo 16, pro Párysáky premiéra (u kláštera to byla mikrokeška, čiliž jen maličká krabička s papírem na zapsání, tady byl konečně opravdu poklad). Děti si vybraly dárečky, Maruška rozdala svačiny a než jsem stihla zalogovat náš nález, Adélku píchla vosa. Takže řev jak na lesy - no.. proč vlastně jak, když jsme v lese byli.. Naštěstí s sebou vláčím všude tea tree olej od Justu a hned jsem jí to tím namazala, takže za chvíli už to bylo lepší. K tomu tam byla ještě přírodní medicína - naprosto vynikající ostružiny :-).
Zpátky jsme se vydali po turistické značce, po které jsme asi měli původně přijít. Ale aspoň to nebylo tak nudné :-). Po chvíli jsme se napojili na křížovou cestu, která byla hodně zajímavá, jen mi děti dávaly teologické dotazy, na které neumím moc fundovaně odpovědět. Úplně nejkrásnější místo ale bylo u studánky. Ta studánka je taková zvláštní. Jsou v ní železné schůdky jak do bazénu a prý se tam chodí věřící smočit. Měla naprosto neuvěřitelnu barvu vody a opravdu výjimečnou atmošku. Bylo to tam celé jakoby v mlze, na fotce to je i docela dobře vidět (až dodám fotky na rajče :-).
Přes brázdu navíc vedou různé mostky a lávky, takže i tím je cesta ozvláštněna a než jsme se nadáli, byli jsme zas u silnice. Nevraceli jsme se zpátky ke klášteru, ale naopak jsme to vzali druhou stranou, přes lávku. Pod silnicí je louka Votočnice (prý podle toho, že se tam čert otáčel) a na ní přírodovědná naučná stezka. Jsou tu krásná jezírka, spousta vážek, rybky, kachny, spousta rostlin a kousek odtud Sázava plná vodáků. Přes lávku jsem došli až k vyhlášené restauraci a já předtím celou dobu přemýšlela, jak si dám studenou colu. Ve finále Maruška prohlásila, že se děsně těší na pivo, jak jsme z toho výlezu uřícené a mně došlo, že autobus řídit nebudu, tudíž si dám taky něco mnohem zdravějšího než je cola :-). Dali jsme si i oběd a děti se zatím vyblbli na hřišťátku. Nějak jim pořád přebejvala energie. Akorát nám pak jel autobus zpátky do Skalice, kde jsme koupili buřty a skvělý den jsme zakončili opékáním.
Maruška byla naprosto nadšená z výletu, že jí konečně někdo vytáhl a prohlásila, že šla - nevěděla kam, hledala - nevěděla co, ale že jí to děsně bavilo a šla by zas :-). A tak jsme z dalších mudlů udělaly kačery..
|
