Klidné odpoledne. Čekáme na mamku a na chlapíka, co nám má odečítat vodu a topení. Pohoda, klídek. A pak najednou rána a pláč. Adélka lezla na houpací křesílko přesně tak, jak jí pořád říkáme, že tam lézt nemá, a ono se to s ní zhouplo a spadla pozadu rovnou hlavou na topení. Utěšuju jí a ruku mi lepí krev.. Koukám, jak to vypadá a v hlavičce je díra. Utěšuju Adélku a do toho mě prozvání mamka, ať jí hodím klíče z balkónu a u dveří zvoní frajer, že jde odečítat. Lítám tu jak hadr na holi, chlapík je naštěstí samostatnej, sám si to odečte, podstrčí mi papír k podpisu a radši mizí. Mamka chvíli vymrzá než jí konečně hodím ty klíče. Jako na potvoru nemáme pojízdnou Feldu a Otylku má v práci Petr. Naštěstí jsem odchytla Míšu, takže nás vzala na Bulovku.
Vyhodila nás u klasické dětské pohotovosti, tam naštěstí nikdo nebyl, takže nás vzali hned dovnitř. Sestřička povídá - tak jí vysvlékněte a já na ní koukala jak blondýna, proč jako, když má rozbitou hlavu.. To zas na mě podobně koukala sestřička a rovnou nás poslala na dětskou chirurgii. Přišel se podívat i pan doktor, byl hodně milý, starší pán, a Adélce dal obrázek. Jen po ní chtěl, aby mu podala ruku a to naprosto odmítala. Ale pozdravila, to zas jo!
Najít dětskou chirurgii byl celkem oříšek. Sestřička mi to sice vysvětlila, ale těch baráků je tam tolik! A navíc potmě a ještě s tím vybledlým orientačním systémem.. Nakonec mi poradila jedna starší paní super zkratku přes jiný pavilon a my jsme konečně našly příslušnou ordinaci. Před námi byly tři děti, ale docela to odsejpalo. Adélka stále hýřila vtipem, slibovala, že si nechá hlavičku prohlédnout a že nebude ječet. Byla naprosto k sežrání. Na jednu stranu umí spustit na požádání pláč, na druhou zas, pokud se jí něco stane, není zbytečný bolestínek. Ujišťovala mě, že už jí to bolí je tochu, že to bude dobý. Po vstupu do ordinace pěkně pozdravila a tím úsměvy skončily. Dostala jsem pokyn, že jí mám zout botičky a položit na bříško, aby se paní doktorka mohla podívat. Adél předvedla jeden ze svých vrcholných hysterických výjevů, že si lehat nebude a hotovo.. Ve finále jsme jí musely zalehnout tři, aby jí doktorka mohla tu ránu vyšetřit. Následně zkonstatovala, že to je na šití a že musí na sál, ale tam já nesmím.
Nechtělo se mi nechat vzpouzející se a ječící Adélku samotnou, ale nebylo zbytí. Jen za mnou zaklaply dveře, rozhostilo se ticho. Netuším, co sestřička Adélce řekla, nicméně s ní prý naprosto v klidu odešla na sál a zas se s ní za ruku s úsměvem vrátila - to už jsem i viděla na vlastní oči. Adélka má asi 4 stehy a dostala velkou pochvalu od sestry i doktorky, že byla hrozně statečná. Ještě jsme si tam musely 15 minut pohrát v čekárně, kdyby náhodou došlo k nějaké reakci na anestetika. Naštěstí tak nestalo a já mohla, s naprosto vysmátou, holčičkou vyrazit zas domů. Nejdřív jsem si chtěla vzít taxíka, ale zas se mi moc nechtělo jezdit bez sedačky, takže jsme jely sockou a bylo to v pohodě. A příští úterý jdeme na vyndavání stehů...
Mamka tu mezitím byla s Andulkou a ta chtěla vidět ty stehy a pak se rozplakala. Bylo jí líto, že má Adélka sešitou kebulku a dávala si to za vinu. Tak jsme jí tu pak mazlili a snažili se jí vysvětlit, že za to nemůže, že se to prostě stát může a že si budou teď obě dávat víc pozor na co lezou. Nakonec se uklidnila a večer už tu obě řádily jak černé ruce :-) |
