Po naprosto úchvatné snídani – obrovský výběr všeho možného i nemožného – ovoce, zelenina, dortíky, salámy, šunky, sýry, ryby, teplá polévka, kotlety, těstoviny a bůhvíco ještě, jsme vyrazili rekogniskovat terén. Moře je cca 7 minut od hotelu, hned za písečnými dunami.
Nejkrásnější byla reakce Andulky – vyhoupli jsme se přes dunu, otevřel se pohled na záliv a Aňa naprosto bezprostředně rozhodila ručkama a vykřikla: Jééééé! Bylo to fakt moc pěkné a jen škoda, že jsem to nenatočila na kameru. Ale takovou reakci jsem fakt nečekala.
Moře je nádherně čisté, ale pěkně ledové. Navíc – tlačit golfáče po písku – taky nic moc. Ještěže máme ta velká kolečka a jde to aspoň trochu. Ale vždycky, když jsem uvízla, kde se vzaly, tu se vzaly, pomocné ruce Bulharovy! Prostě mi vždycky najednou nějaký chlap popadl kočár a poponesl ho na lepší terén. Bylo to fakt milé.
V okolí hotelu panuje čilý stavební ruch, stavějí se nové hotely, ale nás to nijak neobtěžuje ani hlukem ani prachem.
Po procházce k Nesebaru po pobřežní cestě jsme měli v plánu zalehnout, aspoň ta starší část naší výpravy, zato ta mladší měla v jednom případku menší hysterický záchvat „že nechcééééé spáááát“, až z toho po půl hodině jekotu totálně vytuhla a nedala se pak vzbudit. Stejně tak Lukajdu jsem donutila k tomu, aby si lehl a ač původně vůbec nechtěl, jen dolehl, spal. Andulína lumpačila, ale vytuhla nakonec taky, takže jsme si na chvíli přece jen zdřímli.
Po spánku jsem vyrazily aspoň na obhlídku restaurací, ale bez Lukyho, který tuhle akci bojkotoval stylem alá Šípenka Růžová. Prostě se nedal vzbudit. Prošly jsme kousek Slunečního pobřeží, ale první dojem tak nějak nic moc. Staveniště, bordel, komoušské hotely.
Večeři jsme si dali v nedaleké restauraci, pizza prý OK, ale moje špagety fakt nic moc, hlavně že jich ale pár snědla i Aňa.
|
