Doktoři se mezi sebou v to pondělí tak trochu pohádali, ale nakonec to pro mě mělo kladný výsledek - z nemocnice mě pustili, protože uznali, že se o žádnou vadu nejedná. Hned v úterý jsem volala manžílkovi, že si pro mě může přijet. Měla jsem tak rychle sbaleno jako ještě nikdy!
Chodila jsem na pravidelné kontroly a pak ob den do nemocnice na CTG a amnioskopii, protože jsem přenášela. Když už jsem přenášela 8. den, bylo mi řečeno, ať si 10. den vezmu věci a přijdu na vyvolání porodu - opět na oddělení rizikového těhotenství!
Přirozený porod nepřišel a tak jsem 4.10.2004 nastoupila. Bylo mi sděleno, že mi porod vyvolají až tak za 2 dny, protože mají v porodních boxech absolutně plno. Jenže večer jsem začala trochu špinit a ráno 5.10.2004 mi odešla zátka - tedy dle mého názoru, protože krvácení bylo silnější. Při ranním vyšetření doktor konstatoval, že jsem otevřená na 2 cm a tabletku na vyvolání porodu mi tedy dá. Musela jsem si na 20 minut jít lehnout, aby se vstřebala, chození nebylo povoleno. Asi za 2 hodiny následovalo další vyšetření, byla jsem otevřená na 4 cm a tak mi vložili ještě jednu tabletku, načež jsem asi po 10 minutách měla ohromnou potřebu jít na WC. Bolest v bříšku samozřejmě sílila. Ptala jsem se setřičky, zda-li si mohu odskočit, i když ještě neuplynulo 20 minut (vážně jsem měla pocit, že se „pokakám“). Odpověděla, ať ležím, protože tabletka stojí 1000,- Kč a kdyby mi vypadla, nemělo by to žádný účinek a zbytečně by nemocnice přišla o peníze. Trochu mě to udivilo. Když odešla, stejně jsem na ten záchod běžela, protože to nešlo vydržet. Pak to začalo - silné tlaky do podbřišku, bříško ztvrdlo a já začala dýchat rychlejším tempem - jak nás to učili na cvičení. Sestřička doslova „vlítla“ do pokoje a začala nadávat, co dělám??? Já odpověděla, že už to asi začalo a že dýchám. Řekla, ať okamžitě přestanu a ukážu jí břicho. Tvrdila, že ho nemám tvrdé, že takhle tvrdé je miminko a mně se to jenom zdá. Poslechla jsem ji - přece jenom jsem si říkala, že jsem prvorodička a možná porodní bolesti vypadají úplně jinak, nedokázala jsem si je představit. Strašně to bolelo.
Před nemocnicí od rána čekal manžel - ten na rizikové těhotenství nemohl. Psala jsem mu sms-ku, aby jel ještě domů, že to klidně může trvat i 24 hodin a přece nebude sedět v autě celou tu dlouhou dobu. Odepsal mi, že mi chce být nablízku a neodjede.
Pak jsem si řekla, že už to musí být ONO - zavolala jsem sestřičku a popsala své bolesti. Ptala jsem se, jestli by nebylo možné si z porodních boxů půjčit třeba balón. Odpověděla, že zaprvé na to rizikové oddělení nemá peníze a zadruhé bychom o ně stejně zakopávaly. Nakonec mi na bříško připevnila sondu na kontrakce - ty samozřejmě byly pravidelné, měřila jsem si je podle hodin na mobilním telefonu.
Když odcházela z pokoje, začala jsem z ničeho nic tlačit, aniž bych chtěla. Věděla jsem, že je to tu!!! Pověděla mi, abych tedy šla s ní.
Ani nestačila zavolat doktora. Prohlédla mě jen staniční sestra, otevřená jsem byla na 8 cm. Nařídila okamžitý převoz o 2 patra výše na porodní box. Poprosila jsem, aby mi donesla mobilní telefon, že chci zavolat manželovi.
Mezitím už mě vyzvedli na převážecí lůžko, ze kterého jsem telefonovala, aby manžílek přijel co nejrychleji. Ten ve zmatku dvakrát zabloudil, než se ke mně dostal. Navíc ho zdrželo převlíkání. Mezitím, co on bloudil, já už ležela v porodním boxu, vše bylo strašně rychlé, takže mi ani nedělali klystýr (ovšem na to, zda jsem zaplatila předporodní kurz i pro manžela, se zeptat nezapomněli - dokonce se ptali na ústřižek složenky, který jsem měla na pokoji)?
Doktorka (mimochodem velice milá mladá paní) najednou řekla: „Tak můžete tlačit!“ Zatlačila jsem a přitom jsem si uvědomila, že vedle mě není můj Miláček. Asi to nestihl… Ach jo.
Zachvilku se zase ozvalo: „Netlačte“. Musela jsem si lehnout na bok, protože Verunka měla nějak špatně otočenou hlavičku. Ležela jsem na boku a dýchala jako pejsek. Myslela jsem na Verunku a vtom mě někdo ze strany chytl za ruku. Byl to manžel. Dal mi takovou vřelou pusu. Cítila jsem z něj ohromnou podporu. |
