Ahojky všichni,
jelikož jsem se s Vámi podělila o zážitky z mého prvního porodu, tak samozřejmě nevynechám ani ten druhý...
Začalo to zcela nevinně…
11.6.2006 jsme brzy ráno vezli manželovu maminku do Lázní Bohdaneč, dostala od nás týdenní pobyt s relaxačním programem ke svým 70. narozeninám. Je fakt, že jsem trochu blázen vydat se v tak pokročilém stadiu těhotenství (38.tt) na takový výlet. Ale cítila jsem se dobře, tak jsme jeli. Maminku jsme po příjezdu ubytovali, doprovodili ji na oběd, šli se trošičku projít po zahradě a pak jsme se vydali zpět domů přes Prahu, kde jsme se stavili v Letňanech – sháněla jsem nějaké botičky pro Verunku, neměla žádné letní. To se nám úspěšně podařilo, najedli jsme se v KFC a jeli domů. Byla jsem tedy docela unavená, ale v pohodě. Doma jsem si na chviličku lehla a cítila se tak nějak zvláštně. Vykoupala jsem Verunku, uložila ji a s manžílkem jsme se dívali na televizi – prostě rodinná pohodička.
Film skončil, manžel se šel osprchovat a spát, já šla na WC, chtěla jsem se též osprchovat a jít spát, když mi cestou na WC praskla voda. Zpočátku to bylo jen trošičku, takže jsem pořádně nevěděla, co se děje. Ale pak už mi to bylo jasné. Osprchovat jsem se pochopitelně nestačila a šla rovnou za manželem, že místo spaní jedeme do porodnice. Bylo kolem 0.30 hodin. Dle jeho výrazu si v první chvíli asi myslel, že si dělám legraci, ptal se mě, jestli je to opravdu „ono“, tak jsem mu jen ukázala svoje totálně promočené kalhoty a bylo mu to jasné. Museli jsme zavolat moji mamču, aby hlídala Verunku, která spokojeně spala v pokojíčku, aniž by tušila, že za pár hodin se jí narodí sestřička.
Ještě se musím přiznat, že jsem neměla vůbec připravenou tašku do porodnice, takže jsem si do první tašky, kterou jsem našla, naházela pár „nejdůležitějších“ věcí jako bylo třeba malování, hřeben a lak na vlasy… - to samozřejmě píši trochu s nadsázkou, ale například ručník jsem si nevzala.
Když jsme se přiřítili do Masarykovy nemocnice, vyjeli jsme do 3. patra, kde je porodnická ambulance, jenže to bylo špatně – poslali nás tedy na porodní sál, který byl samozřejmě zase úplně někde jinde, jelo se tam úplně jiným výtahem. Jistě si mě dokážete představit, jak jsem tam po nemocnici chodila s totálně mokrými kalhoty a asi 5 vložkami – museli jsme se s manželem smát. Jestli nás někdo pozoroval, tak musel mít záchvaty smíchu.
Na příjmu byly 2 velmi milé sestřičky, manžel zatím musel čekat za dveřmi a mně provedli vyšetření – CTG a ultrazvuk. Také jsem podepisovala nějaké papíry – potvrzení jména dítěte a ještě něco, co už si nepamatuji, jak jsem byla ze vší té rychlosti zmatená... Klystýr i holení jsem odmítla – nebylo to ani potřeba. |
