U Nikiho nastal před dvěma týdny docela zlom, najednou se začal spontánně tulit a pusinkovat mě, taky už tolik nezkouší hranice, takže je to teď mnohem větší pohoda (i když je mi jasné, že se nedá spoléhat na delší trvání, můžou to být jen různé vlny). Víc obav mám momentálně o Terezku, která právě neměla nikdy žádný vztah k nikomu dospělému a evidentně vůbec neví jak na to, její vztahy jsou povrchní a hodně účelové, řekla bych, že u ní celý proces bude trvat paradoxně mnohem déle než u staršího Nikolase. Jediný, na koho je fixovaná, je Niki, a to tak, že to splývá s její vlastní identitou, vše řídí podle něj a když ho nemá po ruce, tak je úplně ztracená, "zapomíná" dovednosti, které jinak zvládá (obléknout se apod) a je zmatená. Zase neměla problém se přesunout k nám, protože jí na nikom v KÚ nijak nezáleželo a Nikiho měla s sebou.
Setkání s Nikiho milovanou "tetou" Janou jsme měli naplánované na srpen a - nechtěla jsem tomu věřit - primářka to zatrhla, Že prý se můžeme setkat s ní (primářkou) anebo s jejich psycholožkou na půdě ústavu, ale s Janou ne. Což by bylo nejen k ničemu (Niki to vše potřebuje vysvětlit od Jany a rozloučit se s ní), ale spíš kontraproduktivní, přesně jak ty popisuješ první návštěvu v Klokánku. V KÚ totiž po dětech prakticky nikdo nic nechtěl, takže jsem často slýchala, že to "u tetek" bylo lepší, právě v situaci, kdy děti měly něco udělat nebo naopak s něčím nebezpečným přestat. A taky to bylo lepší, protože měli "dětský lux a auto na vysílačku" :-) To snad napraví blížící se svátky a narozeniny.
Co se týče nazývání bio-rodičů, my jsme se přiklonili k názoru dr. Prekopové, která říká (dost natvrdo), že ani osvojitelé, natož pěstouni, by si neměli osobovat právo dětem "ukrást" jejich biologické rodiče, ať už byli jací chtěli. Že to vždycky znamená velkou černou díru v jejich identitě. Mělo by se zůstat u "první maminky/tatínka". Nikdo by přece nechtěl slyšet, že se narodil "nějaké paní"! Koneckonců, dneska v době rozvodů už není nic neobvyklého, že dítě má dvě maminky nebo dva tatínky (leckdy i víc).
My říkáme, že jejich první maminka se nemohla starat, proto poprosila tety v kojeňáčku, aby se o děti dobře postaraly a našly jim brzo hodnou novou maminku a tatínka (pak to pokračuje, že jsme tam přišli my a viděli ty nejkrásnější a nejšikovnější dětičky atd.) Niki si každý střípek informací tohoto typu ihned zapamatuje. Jednou říkal, že nás tam viděl, když měl narozeniny, a že jsme za ním nepřišli (sociálka nás bez primářky nepustila dál), tak jsem mu vysvětlila, že nás tam nemohla paní sociální pustit. A on si teď na to vzpomněl asi po dvou měsících (zničehonic se zeptal, proč nás tam ta teta nepustila na jeho narozeniny, a že jsme pak plakali a že jsme za ním přišli potom a přinesli dárečky).
Jinak u nás je to s projevy adaptace spíš obráceně než u vás, jsem ráda, že z dětí, které by odešly s každým a všem se hned vrhaly na klín, se postupně stávají normálně ostražité děti, které už se každého na potkání neptají "kam jdeš, jak se jmenuješ a dáš mi bonbonek?" (teda většinou, někdy se ještě zapomenou).
Niki by taky jako sůl potřeboval školku, aspoň na pár dopolední v týdnu. Jak byl v Krči bez konkurence nejstarší dítě, tak má pocit, že je nejsilnější na světě a hrozně se diví, že když potká větší dítě a chce mu dokazovat svoji sílu, ono ho přepere nebo nějak setře. Potřeboval by běžnou komunikaci se stejně starými a krapet staršími dětmi, kterou mu pochopitelně doma nemůžu poskytnout. Bohužel jak se soudy táhly, tak jsme nestihli zápis do MŠ a teď je všude beznadějně plno.
Momentálně sepisujeme žádost o poručnictví, abychom mohli o dětech rozhodovat v plném rozsahu, podepisovat dokumenty atd, zatím by všechno mělo chodit přes sociálku, potažmo soud. Rádi bychom jim také dali naše příjmení -zatím ani netuší, že vůbec jaké mají. (Jak se jsmenuješ? - Nikolas. - Výborně, a jak dál? - é... é... Niki. - Nikolas Oláh, viď? - Cože?? Co je to Oláh?)
