Kolem 18:30 hod. jsem zalezla do vany a poprvé, a hlavně konečně, se intervaly zkrátily na nějakých 10 minut. Bylo to spíš nepříjemné než bolestivé, nicméně jsem se opět rozbrečela, tentokrát už nadějí, že se snad i dočkám.
Peťa mi pomohl z vany, nechala jsem ho najíst a pro zvednutí nálady jsem si pustila Chůvu k pohledání. Do toho jsem sledovala hodiny a intervaly se opět zkrátily - už to bylo tak 7 minut. Peťa tedy zaplul taky do sprchy, protože viděl, že tentokrát už fakt pojedeme.
Ještě jsem potřebovala zadat pokyny kanálnicím Jaffi a Ajce, že smějí pustit zprávu o odjezdu až ve 21 hod., pokud se jim do té doby znovu neozvu - to kdyby to náhodou přešlo... Skaly to komentoval jestli jako míním porodit doma nebo už ten počítač konečně vypnu :-)
V autě jsem si vzpomněla, že nemám naprosto zásadní věc - řasenku a tužku na oči! Peťa se tedy musel vrátit, i když se mě ptal, jestli to myslím, doopravdy vážně :-). Ano, myslela jsem to DOOPRAVDY vážně :-). Mezitím jsem si prodýchala další kontrakci. Pak už jsme mohli fakt vyrazit do Podolí. Po cestě jsem opět brečela radostí a úlevou, že už se konečně rozhodne. Zaparkovali jsme, vybatolila jsem se z auta, dokachnila ke dveřím a ve chvíli, kdy Petr sahal na kliku mi rupla voda. No.. rupla.. Cítila jsem, že mi po nohách něco teče, takže načasování prasknutí vody bylo naprosto akorát. To bylo 21:25 hod.
Vyjeli jsem do 4. patra na příjem a sestřička si mě vzala dovnitř. Trochu jsem nepochopila proč mám zas vyprávět anamnézu, když jsme to řešili v poradně, ale budiž. Stejně jsem byla napíchlá na monitor. Kontrakce už tam byly pěkné, odpovídaly těm cca 5 minutám a srdíčko mrňouska zas lítalo celkem hodně.
Pak přišla paní doktorka, že teda mrkne jak jsme na tom. Jak jsem se svlékala, abych odevzdala vzorek plodovky k posouzení, tak už mi bylo jasné, že to není úplně OK. Vyjela ze mě doslova a do písmene bažina. Dr zkonstatovala, že už je plodovka zkažená, že je porod na úplném začátku a jestli nebudu mít nic proti propíchnutí prvního vaku. Po minulých zkušenostech, kdy ho doktorka nemohla propíchnout, jsem rozhodně nebyla proti. Samozřejmě se mě ptaly, proč jsem si vybrala Podolí a proč jsem nejela zas do Brandýsa a ve finále to zakončila tím, že můžu "děkovat" miminku, že mám tu zkalenou plodovku, protože mají stop stav a poslali by mě jinam.. Tak to bych teda asi nerozdejchala..
Pak mě spojovací chodbou odvedla na náš porodní pokoj, což dokonale zmátlo Petra, že jsem nevyšla ze dveří, do kterých jsem původně vlezla :-).
Probrala jsem s PA porodní plán a odsouhlasili jsme přítomnost žákyňky. Ve finále bylo žákyňce 30, doma má 2 děti a jmenuje se Adéla. :-) Byla strašně příjemná, stejně jako všichni ostatní.
Dle dohody mě oholila a zavedla klystýr. Musím se přiznat, že po tolika měsících ukrutného boje v rámci KSA (Klubu Střevních Abnormalit) jsem díky tomu pocítila opravdu VELKOU úlevu :-). Potom jsem mohla do sprchy. Došlo na propíchnutí i druhého vaku a opět byl natolik tuhý, že se to nezadařilo napoprvé.
Vzhledem ke stavu plodovky jsem byla napíchlá na monitor. Kontrakce tak po 3 minutách. Seděla jsem na porodním stole, pěkně podložená polštářem, na hlavě mokrý hadr a chvílema jsem si připadala, že mě Skaly uspává, už jen chybělo Spi, děťátko, spi. Dokonce to máme i vyfocené a když jsme to fotili, děsně jsme se u toho řehtali a akorát přišla doktorka a povídá - Á, tady je ještě veselo... :-) A doporučila mi leh na bok, aby se miminko zas o trochu víc posunulo dolů. Tahle poloha mi teda dost nevyhovovala a po natočení několika dalších metrů monitoru jsem konečně byla odpoutaná a mohla jsem zas do sprchy.
Ideální na prodýchávání kontrakcí bylo opřít se o můj soukromý skalní masiv a hučet mu do hrudi. Mám pocit, že jsem ho i poštípala, ale každopádně jsem mu důkladně zrehabilitovala palec, protože při každé kontrakci jsem ho používala jako joystick. Na druhou stranu - ještěže to byl jen palec, že?? I když... rodinu už máme kompletní...****** |