Jestliže malé dítě nemá možnost vytvořit si v prvních měsících života specifické citové pouto k rodičovské osobě (obvykle k matce, později i k druhému rodiči) - tzv. attachment, s rostoucím věkem se jeho schopnost utvářet hluboké citové vztahy snižuje. Šance na rozvinutí schopnosti attachmentu se prudce snižují po třetím roce života. To je typické zejména pro děti, které v raném dětství žily v "péči" kojeneckých ústavů. Porucha attachmentu má mnoho podob, jimž je společná základní nedůvěra v lidi, svět a paradoxně i v sebe sama. U každého dítěte se může projevovat odlišně.
Ještě na podzim byla Terezka jen ocáskem Nikiho, neměla vlastní názor, nevěděla, co chce. Přitom se ale někdy její vnitřní přání lišila od Nikolasových a pak zažívala naprostý vnitřní chaos, panicky se bránila, ale nevěděla vlastně čemu a čeho chce dosáhnout. Pak "objevila" Matyáška. Když nebyl v dosahu Niki, dělala ocásek a papouška Matýskovi. V té době také začal Niki být proti Terezce často zaujatý, konečně si dovolil vědomě prožít svůj ambivalentní vztah k Terce - zároveň ji potřebuje, aby se mohl cítit jako "velký brácha", což mu dodává sebejistotu, ale zároveň ho štve, protože by přirozeně chtěl být sám za sebe. Terezka tedy chvíli zrcadlila Nikiho, chvíli Matýska a možná právě to jí přivedlo k poznání, že je to ONA, kdo si vybírá, co chce (zda se přidá k Nikimu nebo k Matýskovi). A od toho už byl jen krok ke zjištění, že vlastně může chtít i něco úplně jiného než Niki i než Matýsek. Nejjednodušší pochopitelně bylo preventivně odmítat všechno, takže jsme si zažili klasické období batolecího vzdoru - ne, nechci, nebudu. To trvalo asi dva, možná tři měsíce.
Teď už se Terezka docela naučila vyznat ve vlastních přáních. Bohužel, v kombinaci s nedůvěrou k dospělým, vlastně ke komukoliv, je její prosazování svého názoru poměrně destruktivní záležitost. Věří pouze sobě a pokud někdo chce něco jiného než ona, musí to zákonitě být špatně. V současné chvíli se handrkujeme s Terezkou snad úplně o všecko. "Terezko, pojď si vzít botičky." - "A proč!"; "V sobotu půjdeme do ZOO." - "Já nechci!"; v každém jídle najde něco, co jí nechutná, pokud se netrefím do jejích několika oblíbených pokrmů; hrát by se měly pouze hry, které vybere ona; jít by se mělo, jen pokud určí směr, a tak dále. Stále dokolečka, mnohokrát do hodiny, stokrát za den, tisíckrát týdně. Takhle popsané to připomíná běžný dětský vzdor, snad jen trochu intenzivnější. Rozdíl - a to zásadní - je ale v tom, že dítě s normálním vztahem k dospělému si obvykle nechá domluvit, odvést pozornost jinam nebo jinak odvrátit od svého vzdoru, je-li to třeba. Terezka ne. Bude bojovat do poslední kapky krve, kvůli každé maličkosti využije celý svůj arzenál od slovních protestů přes snahu o banalizaci příslušné autority, hysterický jekot a válení po zemi až po agresivní chování vůči dospělému. Pochopitelně, že podobný princip Terezka aplikuje i na děti, takže kolem sebe vyvolává neustálé konflikty a hádky. A za tím vším není zkoušení hranic a vlastní moci, jako bývá u běžného dětského vzdoru, ale hluboká vnitřní panika a pocit ohrožení - "jak můžu věřit, že to, co chtějí ONI, je pro mě bezpečné a dobré??"
Ovšem ani případ, kdy se Terčina přání shodují s přáním dospělých, není bez problémů. Její vztahy tím totiž nabývají účelové podoby. "Ty mi dáváš to, co já chci? Tak to tě pro tuto chvíli můžu mít ráda" - cítí instinktivně Terezka a tak se ochotně přitulí k paní v obchodě, která pochválí její modrá kukadla, nebo odejde s cizím pánem, který jí nabídl bonbón. Nechce se vracet domů z návštěv, protože hostitelé pro tšch pár hodin rádi plní každý rozmar malé princezny. To je velká past zejména na naše hodné babičky. Jakmile totiž dojde na něco, s čím Terezka nesouhlasí, rázem je po veliké lásce k babičce, je konec se sladkou princeznou a babičky se nestačí divit, co všechno si k nim to malé dráče dovolí. Díky Bohu ony i další naši příbuzní a přátelé, které navštěvujeme nejčastěji, rychle pochopili, že cesta snášení modrého z nebe nikam nevede a více či méně důsledně si dokáží stát za svým rozhodnutím. |
