V ústavu byl veden k roli "velkého bráchy". Jednak vzhledem k mladší sestře Terezce a jednak proto, že byl v kojeneckém ústavu mezi ostatními zdaleka nejstarším dítětem. Fungoval jako malý dospělý: odpoledne "pomáhal uspat malé děti" a pak "šel s tetami na kafíčko". Podle jeho přemoudřelých názorů i způsobu vyjadřování, se kterým k nám přišel, byl účastníkem lecjakých dámských debat o životě.
Narozdíl od Terezky už při příchodu k nám chápal rozdíl mezi dospělým a dítětem. V jeho pojetí ovšem "dospělý" - to je především on sám, zatímco "děti" jsou vlastně všichni ostatní. Nakládá si na sebe zodpovědnost za chod zeměkoule. "Tatínku, máme dost benzínu?" ptá se při nasedání do auta. "Nezapomněla jsi koupit mlíko?" kontroluje mě. Vše potřebuje vidět, zkontrolovat, schválit.
Dětem vydává příkazy, rozděluje činnosti, určuje role i hry, které se budou hrát. Velmi rád si dokazuje, že je nevětší, nejsilnější, všechno zná a všude byl dvakrát. Rád si změří síly i fyzicky. Když se setká s někým schopnějším, hroutí se mu svět. Kupodivu dětské autority přitom přijímá ochotněji, než dospělé.
Jednání s ním je vysoká diplomacie; ideální je, když si myslí, že na ten nápad vlastně přišel sám - jinak si můžete být jistí, že sotva ho spustíte z očí, udělá si vše stejně po svém. Když se při tom spálí, obrečí to, ale narozdíl od ostatních dětí je u něj šance na poučení z chyby mizivá. Situaci si sice dlouho pamatuje, chápe, kde a proč udělal chybu, ví, jak to mělo být správně - ale když se do podobné situace dostane znovu, zase pro něj bude důležitější udělat si to podle svého. Cítí se v bezpečí jen tehdy, když má vše pod kontrolou, a to nejen to, co se děje tady a teď, ale i vše, co by se mělo odehrát v budoucnosti. Sotva si ráno protře oči, už potřebuje vědět, jestli dneska někam půjdem. Při čištění zubů ho zajímá, co bude k snídani, při snídani už myslí na oběd. Jeho otázky začínají: "Maminko, viď že...?", aby si potvrdil, že jeho vidění světa se shoduje s realitou, že má zase pravdu, a že vše je a bude tak, jak on předpokládá. Drobnou odchylku od jednou vyřčeného plánu okamžitě následuje výčitka: "Maminko, ale ty jsi říkala..." Pokud se věci dějí jinak, ocitá se v zoufalství, bojuje anebo naopak po zbytek dne ublíženě kňourá.
Niki měl veliké štěstí, že se mu v ústavu jedna sestřička věnovala intenzivněji, brala si ho i na víkendy domů, kupovala mu dárky. Princip attachmentu tedy alespoň ochutnal, ač v neslané a zředěné podobě "hodné tety". Díky tomu snad má šanci jednou se odhodlat pustit otěže řízení všehomíra a stát se konečně malým, bezstarostným klukem s klukovskými strastmi a radostmi, s důvěrou v tátu a mámu, se kterými je legrace a kterým může vedení světa přenechat. Myslím, že se o to instinktivně snaží. Jsou dny, kdy spolu můžeme blbnout, nechá si líbit bližší fyzický kontakt, trochu se uvolní a pustí si nás rodiče blíž k sobě. Bohužel zatím vždy po takovém "odvazu" následoval šok z možné ztráty svrchovanosti a druhý den byl Niki opět o to úzkostnější. Po dni, kdy jsem si konečně začala připadat jako jeho máma, s železnou pravidelností přichází den blbec, kdy si můžu být jistá, že Niki udělá všechno proto, aby mne od sebe zase odpudil do co největší vzdálenosti. Sílu nerezignovat mi dodává aspoň to, že zatímco intenzita "odvazů" pokaždé mírně stoupá, naopak hloubka následných propadů je většinou o něco menší než předchozích.
Složité je to i s prosazováním a udržováním pravidel - ta, která už fungují doma, se v jiném prostředí (na návštěvě, o dovolené) musí znovu ověřit - prvních pár dní jako by neplatilo nic, co jsme do té doby vybudovali. Věta "Naše pravidla platí i tady!" je na denním pořádku, kamkoli se přemístíme. Po návratu domů se opět pár dní věnujeme znovunastavení pravidel a hranic. I v tomto případě cítíme naštěstí zlepšení - opětné vybudování pravidel trvá pokaždé o něco kratší dobu než minule.
Traduje se, že náprava poškození, způsobených ústavní výchovou, trvá minimálně 1 - 1,5x tak dlouho, než jak trvala ústavní výchova. Bylo by krásné, kdybychom to jednou mohli s úlevou říct i o nápravě poruchy attachmentu. |
