Chci vám dnes napsat něco, co nám pořádně zasáhlo do života. Už jsem vám to všem řekla, ale (asi naštěstí) jste ještě tak malinký, že plně nechápete, co se stalo. Ostatně – těžko můžete pochopit něco, co jsem zatím nedokázala pochopit a přijmout ani já....
Umřel nám táta.
Asi to je psaný Osudem, zařízený Přírodou, nebo přání Boha – nevím. Asi se to mělo stát, i když celý moje já křičí, že to nechci. Nechci, aby nebyl. Chybí mi, neskutečně moc mi chybí.
Vůbec by se takový věci neměly stávat. Nikomu.
Chci, abyste věděli, že táta byl báječnej člověk. Nebyl bez chyb – měl jich spoustu . malejch i větších. Ale miloval nás – všechny. Miloval nás všechny právě takový, jaký jsme.
Vy tři jste pro něj byli vždycky vším – když jste se narodili – byl strašně šťastnej, že vás máme. Byl pyšnej, že má ty nejlepší děti na světě.
Vždycky se těšil z každýho vašeho pokroku, byl pyšnej, jak kdyby to dokázal sám. Byli a zůstanete pro něj vším. Škoda, že neuvidí, jak rostete.
Chci, abyste věděli, že vás neopustil. Že zůstává pořád s náma. Že to, co se stalo nebylo jeho rozhodnutí. Určitě ne. Vždycky pro vás chtěl to nejlepší – zabezpečit vás, všechno vám dopřát....
Zůstane navždycky v mojem srdci a snad i ve vašem. Patří k nám. Jen díky jemu jste – já ho ve vás vždycky uvidím.
Slibuju, že se budu snažit bejt pro vás i za něj dobrým rodičem „mámotátou“ – aby vám nebylo smutno, že s náma není. Ale v myšlenkách a v srdcích tu bude vždycky.
A odpusťte mi, když občas budu smutnit - i pro mě je to těžký. Byl moje štěstí, moje láska, moje všechno. Teď jste tím jen vy.
 | 
