Všechny naše deníky

Mirečku, Peťulko

slavíte už svoje druhý narozeniny. Bohužel bylo Osudem dáno, že ani jedny jste nemohli oslavit s tátou. A je mi líto, že na to nedokážu nemyslet. Přijde mi to tak líto - že on nevidí vás - takový obr šikulky, co už jsou skoro samostatný. Ale taky, že ve vašich srdcích zůstává prázdný místo, o kterým ani nevíte, že je nezaplněný. Ani nevíte, jaký to je mít tátu.

Doufám, že vám dokážu bejt dobrým "mámo-tátou". Že tuhle úlohu zvládnu a moc vám cestou neublížím.Strašně ráda bych byla, kdybych mohla mít nějakkou jistotu. Ale na to si prostě ještě budem muset počkat.

Chci vám popřát oběma to nejlepší, ať se vám všechno daří a ať jste pořád tak príma a tak dokonalá dvojka jako do teď.

A chci vm strašně moc poděkovat za všechno, co pro mě děláte, že mi držíte "nad vodou" a nenecháte "padnout na dno". Díky vám za všechen smích, co ze mě dokážete vyloudit, za pocit, že jsem milovaná a že nejsem zbytečná. Kéž bych vám i já uměla oplatit stejnou měrou...

Přeju vám, ať ten další rok, co vás čeká je š´tastnej a pohodovej. Ať vám nic nechybí - nebo aspoň nic, co bych vám mohla dát....

Mišičko moje milá, malá!

Až neuvěřitelně čas letí. A ty jsi zase o rok starší. Vůbec se mi nechce věřit, že už jsi na světě 4 roky. Je to neskutečný, protože se mi zdá jako včera, když jsme si tě vezli z porodnice a já na tebe nevěřícně koukala a nechápala, KDE jsme tě vzali. A nakonec jsem začínala věřit, že jsme si byla těhotná....
Jsem strašně pyšná, že tě mám. Jsi moje velikánská šikulka!
Ten poslední rok byl pro nás pro obě hodně těžký. Pro tebe ještě daleko víc, jak pro mě. Tak strašně jsi dospěla za ten poslední rok. Tolik se změnilo. Z malý rztomilý holčičky je tu velká slečna, která už ví, co to je smutek a veliká ztráta.
Je mi tak moc líto, že jsem tě před tím nedovedla uchránit. A je mi líto, že jsi tohle vůbec musela prožít.
Vždycky jsem toužila tě ochránit před vším zlým. Nedokázala sjem to.
A co víc - už skoro rok se snažím tě milovat za dva - za sebe i za tátu. Kterej nám oběma strašně chybí. Ale vím, že to prostě nedokážu zaplnit jeho místo.
Nikdy jsem si nebyla jistá, že právě já mám na to být mámou. Protože na mámu jsem dycky měla málo rozumu a soudnosti, tolerance a pochopení. A teď... teď se snažím být i mámou a tátou. A vím, že dělám strašně moc chyb - tolik, že se to ani vypovědět nedá. Omlouvám se za ně.
Chtěla bych všechno zvládat s přehledem, ale nejde mi to.
Vím, že si nezasloužíš, abych po tobě chtěla spoustu věcí, co vyžaduju. Že vůbec nejsi tak veliká. Že jsi pořád maličká holčička. Ale protože jsi nejstarší - já prostě potřebuju tvou pomoc. Omlouvám se tedy, jestli někdy toho po tobě chci moc.
Ale na druhou stranu tě musím strašně moc pochválit, protože nebejt tebe a králíků - nikdy bych ten poslední rok nezvládla tak, jak jsem to zvládla. Vděčím vám za mnohé. Za to, že se pořád umím smát. Za to, že se necítím úplně sama - aspoň ne pořád. Za to, že se necítím zybtečná. Za to za všechnovám patří velikej dík.
A speciálně tobě za to, že mám s kým vzpomínat. Že mám s kým brečet. Díky za všechno.

Tenhle rok nás obě strašně změnil. Nečekaně a tvrdě. Ale doufám a chci věřit, že to spolu zvládneme. Jsi mojí oporou.
Přeju ti do života jen to nejlepší. Ať už nikdy ti život nepřipraví takovou podpásovku jako loni. Buď spokojená, buď šťastná. A netrap se, prosím.

Chci vám dnes napsat něco, co nám pořádně zasáhlo do života. Už jsem vám to všem řekla, ale (asi naštěstí) jste ještě tak malinký, že plně nechápete, co se stalo. Ostatně – těžko můžete pochopit něco, co jsem zatím nedokázala pochopit a přijmout ani já....

Umřel nám táta.

Asi to je psaný Osudem, zařízený Přírodou, nebo přání Boha – nevím. Asi se to mělo stát, i když celý moje já křičí, že to nechci. Nechci, aby nebyl. Chybí mi, neskutečně moc mi chybí.

Vůbec by se takový věci neměly stávat. Nikomu.

Chci, abyste věděli, že táta byl báječnej člověk. Nebyl bez chyb – měl jich spoustu . malejch i větších. Ale miloval nás – všechny. Miloval nás všechny právě takový, jaký jsme.

Vy tři jste pro něj byli vždycky vším – když jste se narodili – byl strašně šťastnej, že vás máme. Byl pyšnej, že má ty nejlepší děti na světě.

Vždycky se těšil z každýho vašeho pokroku, byl pyšnej, jak kdyby to dokázal sám. Byli a zůstanete pro něj vším. Škoda, že neuvidí, jak rostete.

Chci, abyste věděli, že vás neopustil. Že zůstává pořád s náma. Že to, co se stalo nebylo jeho rozhodnutí. Určitě ne. Vždycky pro vás chtěl to nejlepší – zabezpečit vás, všechno vám dopřát....

Zůstane navždycky v mojem srdci a snad i ve vašem. Patří k nám. Jen díky jemu jste – já ho ve vás vždycky uvidím.

Slibuju, že se budu snažit bejt pro vás i za něj dobrým rodičem „mámotátou“ – aby vám nebylo smutno, že s náma není. Ale v myšlenkách a v srdcích tu bude vždycky.

A odpusťte mi, když občas budu smutnit - i pro mě je to těžký. Byl moje štěstí, moje láska, moje všechno. Teď jste tím jen vy.

Mišičko naše,

něuvěřitelně ten čas letí a ty jsi zase o rok starší. Někam do nenávratna zmizelo naše miminko a mizí i batole - nějak, než jsme se nadáli, je z tebe velká holka, která už umí spoustu věcí sama, která už mi tolik nepotřebuje (vím, vím - pořád mi potřebuješ, ale tak nějak "jinak" -navíc na to hřeším, že už umíš spoustu věcí sama..... Nemám tolik času na tebe jako dřív.)

Ani nestačím sledovat, jak se ode mě vzdaluješ - někam dál, kde už nebudu tou nejdůležitější, kde je spousta kamarádů, kde máma je prostě něco jinýho, než bylo doposud. Kde už mi nebudeš mít pořád u sebe (a já tebe), kde se ke mně budeš s chutí vracet, ale taky ode mě budeš radostně odcházet za poznáním, za něčím novým. Jsem na tebe tak pyšná a je mi to tak líto..... Nevím, kdy se to stalo, že jsi nám tak vyrostla...

Jsi úžasná starší ségra a dera, kterou mi může každej závidět, jsem moc ráda, že tě mám. Že vás mám všechny tři. Jsi moje zlatíčko. A vžycky jím budeš.

Přeju ti do dalšího roku hodně síly to všechno zvládnout, ať se ti daří všechno, do čeho se pustíš a ať pořád zůstáváš takovým sluníčkem, jako jsi teď.

A já slibuju, že se budu ještě víc snažit být dobrou mámou - vím, že potřebuju spoustu věcí vypilovat, Snad mi jednou odpustíš všechny chyby, kterých se dopouštím....Věř mi, že se snažím ze všech sil.

No, stalo se to ..... ani nevím jak. Pokud můj první porod byl pohodovej a bezproblémovej, pak druhej – to vlastně ani nevím, že se „něco“ dělo. Ale hezky pěkně popořádku.

Těhotenství bylo (k mému úžasu) bezproblémové. A to jak na začátku, tak to pokračovalo dál. Po tom, co jsme se dozvěděli, že čekáme dvojčátka, tak každej Radkovi přál, aby to byly dvě holky. Ať prej ví, zač je toho loket. Bude mít doma čtyři ženský – tak se mu kamarádi a známí posmívali. No, ale nakonec nám na genetickém ultrazvuku předpověděli „kluka a asi taky kluka“. Takže jsme žili v očekávání, že to budou dva klucí......

„Výrobní“ název by Bob a Bobek – králíci z klobouku. Vzniklo to jednak tím, že nám byli transferovány 5.ledna (vpředvečer Tří králů) tři embryjka – takový tři králové. No a uchytili se jen dvě prostě dva králíci.....

Takže jsme se tak pěkně chystali na příchod dvou kluků. Teda chystali – to nejni ten správnej výraz. Vzhledem k tomu, že mi nic nebylo, neměla jsem nejmenší potíže, tak jsem se nechystala vůbec s tím, že „pak“ se do toho dám. Od 30tt jsem se začala fotit – na památku. No, jenže on přišel 31tt, 32tt a pořád nic. Pak jsem jela k našim, tak jsem fotku ve 32tt neudělala, ve 33tt se mi nějak nechtělo, že na to vlítnu o víkendu – no, nebylo mi přáno se těhotná víkendu dočkat :o)))). Takže pořádná těhu fotka nejni.

A ostatně – takhle to nakonec bylo se vším. Pořád jsem říkala, že už si začnu balit tašku do porodnice a pořád jsem měla čas. To samý s věcma na prcky. Prostě já se cejtila tak netěhotně, že mi ani na mysl nepřišlo, že by mě mohlo čekat něco takovýho jako porod. A světe div se – ani mně se porod nevyhnul!!!

Takže je takhle čtvrtek, já jsem 33+2tt. Všechno v poho. Pěkně jsme si naplánovala, že o víkendu udělám tu fotku, zabalím tašku. Ale přiznávám bez mučení – kdo ví, jak by to dopadlo – se znám, jakej jsem lenoch. :o))))

No, dopoledne jsem strávila s Miškou na písku a vedly jsme s maminama rozpravu na téma, že už bych mohl rodit (přeci jen, dvojčátka se rodí dřív....). Vzhledem k tomu, že na UTZ mi udělali váhovej odhad dětí 2000g +/-300g, tak jsem prohlašovala, že i kdyby k tomu došlo (což jsem nepředpokládala, páč jsem se cítila ouplně v pohodě), tak budou králíci velký a všechno tudíž už zvládnou......

Aby těch příznaků nebylo málo, tak na diskuzi se našly dobré duše, co se vyptávaly, jak to bude s tím rozením. Estli se už náááhodou nechystám. No, musela jsem se přiznat, že JÁ se nechystám, ovšem nevím, co králíci.

Ale na diskuzi nebyl moc čas, přinesli mi nějakou práci z práce, tak jsem se na to vrhla (stejně bylo poslední dobou na diskuzi mrtvo). Jen jsem to dodělala, prohodila jsem pár vět po Skypu, odebrala jsem se „odhmyzit“ a upadnout na lože. No, podle starý tradice, jak jsem lehla, tak jsem usnula. Ovšem..... nespala jsem dlouho – asi po půlhodině spánku jsem se (stěží – nevýhoda těhotenství) otáčela z pravýho boku na levej a najednou...... najednou jsem cítila jak ze mě teče něco teplého a teče a teče a teče....

No, ano – informovaný čtenář jistě pochopil že mi praskla plodová voda. No, brzy jsem to pochopila i já. Rychle jsem si dala mezi nohy něco, co by mohlo aspoň část vody zachytit – no, první po ruce byla Míši deka (čímž se Mišce za toto omlouvám a děkuji za půjčení). A hned jsem začala dumat, že musím zabalit tašku do porodky, odeslat práci do práce, zjistit telefon d porodnice a zavolat si tam, estli tam můžu vyrazit.

Takže jsem se na to vrhla – vyměnila jsem Mišky deku za osušku a jala jsem se gejšiným šouravým krokem dělat to, co bylo potřeba. Kdo mi zná, určitě uhodne, co jsem udělala jako první. Ano, správně – zapla jsem komp a připojila se na net. Jednak jsem musela odeslat zrpávu na červňátka a zářijátka, pak odesalt práci. Ale taky zjistit telefonní číslo na porodku a taky jsem měla v oumyslu předat správcovství. No, ne všechno jsem stihla. Do porodky jsem si zavolala, řekli mi, ať dojedeme – ať se v klidu sbalím a vyrazíme. (V klidu jsem naštěstí byla, páč bolesti žádný, jen jsem se divila, kolik tý zatracený vody ve mně pořád je.. kde se to pořád bere???). Práci jsem hodila do mejlu a odeslal jsem příspěvek na zářijovky. Bohužel na červnovky se mi ho i přes to, že jsem ho odesílala jako první nepodařilo odeslat ani za nic. Takže se červnovkám omlouvám, že tuhle informaci nedostali.

Šla jsem mezi odesíláním taky vzbudit Radka, aby jsme se domluvili co a jak. No, ten byl ten den po dlouhý tůře na kole  (měl v nohám přes 70km), takže večer padnul jako podťatej.... Takže ho budím a říkám mu, že mi praskla plodovka. Jeho odpověď mi do teďka přijde nehorázně „k věci“. Prostě odpověděl „Kde? Jaká? Dyk ani neprší...“ No, nevím, co s tím měl déšť společnýho – navíc venku lilo jako z konve. :o))))) Dohodli jsme se, že zvostane s Miškou doma a den na to jí odveze k našim. A já si teda volala záchranku.

Teď už vím že jsem s přivoláním záchranky měla ještě chvíli počkat – byli u nás neskutečně rychle. Ani jsem nestihla protlačit ten příspěvek na červnovky a vůbec...... Jen tak ta jsem stihla pobalit tašku d porodky (vše s tou osuškou v mezinoží :D).

Pořád jsem neměla žádný bolesti a abych byla upřímná, cejtila jsem se v pohodě. Sice to na mě jednu chvíli přišlo a když sem se snažila s Radkem na čemkoliv domluvit, tak mi chytla děsivá jektavka. Prostě mi jektaly zuby jako blázen a já to nemohla ovládnout. Ale jinak pohoda.

Takže dorazila vimperská záchranka, doktor mi vyšetřil (teda prohmatal mi břicho), změřili mi tlak. Nezjistili nic zvláštního, tak jsme se sebrali, hezky mi uložili na lehátko do záchranky a vyrazili jsme směr Strakonice. No, to mušelo bejt někdy před půlnocí nebo tak nějak okolo. Ve Strakonicích mi přivezli na mně známou vyšetřovnu a aby toho nebylo málo, tak sloužila porodní asistentka, co mi pomáhala rodit Mišku. A aby toho pořád nebylo málo, tak si na mě pamatovala..... A i přes to, že jsem se jí pokoušela ukecat, že nikam nechcu, tak mi zavolali další záchranku (tentokrát strakonickou) a převáželi mi do Písku, kde je novorozenecká JIP. Ještě před odjezdem mi píchli kortikoidy na dozrání plic, pak už mi šoupli na dalším lehátku do rychlý a mastili jsme si to směrem na Písek. Tam mi  zavezli taky na vyšetřovnu a začali mi natáčet monitor (na ten se ve Strakonicích pořádně ani nedostalo).

Ačkoliv vody odteklo (podle mě) až-až (ze Strakonic do Písku už jsem si ani nenandavala na cestu kalhoty – beztak byly mokrý „durch und durch), stejně měla sestřička problém chytit na monitoru oba dva prcky. Dycky jeden, co měl frekvenci kolem 150-ti se chytil hned, druhej s frekvencí kolem 120 se musel „honit“ a stejně za chvilku ho ta vyšší frekvence přehlušila. Sestřička říkala, že se to stává, když je hodně plodovky, že jsou prostě jedny ozvy slyšet víc. Takže jsem byla v pohodě, ještě jsem laškovala, že jsou to hajzlíci ještě před narozením – takhle trápit těžce pracující lid na noční službě. Páč už to fakt trvalo notnou chvíli, prosila jsem sestřičku, jestli by mi z batohu nepodala mobil že bych dala Radkovi vědět, že teda nejsem ve Strakonicích, ale v Písku. Aby prostě věděl, co a jak. Ale sestřička povídala, že to ještě v pohodě stihnu mu napsat, ať se nebojím.

No, monitor se tedy se střídavým úspěchem natáčel už hodnou chvilku, když přišel ošetřující lékař. To bylo před druhou hodinou ranní. Vyšetřil mi, tvářil se u toho všelijak a trvalo mu to poměrně dlouho. Byl to mladej doktor – sem si myslela, že je prostě pomalejší jsem netušila, že to nejni žádnej doktor na zácvik, ale vedoucí lékař :oDDD. A najednou povídá, že je vyhřezlej pupečník a jestli mi ve Strakonicích vyšetřovali. Tak jsem říkala, že jo a že tam nic nenašli. No, nicméně – prej budem muset udělat akutně císaře. A tvářil se u toho tak, že jsem se zeptala, jestli děti budou v pořádku. A on mi řek „jedno určitě“.

Ve mně by se krve nedořezal. Začala jsem natahovat a pak vyloženě brečet. Do toho mi sestřičky začaly svlíkat, holit, napíchávat kanylu. A jedna mi říkala, že nemám brečet, aby to nebylo pro děti ještě horší, že se musím snažit bejt silná. Vím, že to asi říkají každýmu, ale já to tehdá moc potřebovala slyšet. Donutila jsem se ke klidu (i když zpětně nevím jak) – nechtěla jsem dopustit, aby moje špatný rozpoložení všechno ještě zhoršilo. Do toho se mi začaly vyptávat na věci, jako moje rodný číslo, Radkovo rodný číslo, jaký chceme dát jména, zaměstnání a podobně – to všechno při tom, když mi převáželi na operační sál a zároveň s tím, jak mi holili a připravovali na císaře.

Poslední, co si pamatuju před usnutím je to, že  mi čímsi píchali do břicha a já se ozejvala z pod masky, že „auvejs¨“ a doktor mi říkal, že to si jen vyměřujou řez. A pak nic. Pak jsem usnula.

Když jsem se probudila (na operačním sále), skláněla se nade mnou sestřička a říkala „obě děti jsou zdravý. Máte kluka a holku.“ A pak říkala míry – no, ty jsem hned zapomněla.... Asi jsem koukala vyjeveně, protože ještě jednou opakovala „nebojte, obě žijou“. Musela jsem si to sama pro sebe zopakovat. Byla jsem tak ráda, že to slyším. Asi nikdy nezapomenu tváře těhle dvou sestřiček a to, jak mi tohle říkaly. Asi nikdy jsem nepocítila takovou úlevu. Asi to nebylo štěstí, ale strašná úleva – to každopádně..... Pořád jsem jen mumlala, že jim strašně děkuju

Přivezly mi na pokoj, já ležela na posteli, tak metr ode mě byl batoh a v něm mobil a já prostě nebyla schopná se pro něj natáhnout. Nešlo to. Naštěstí byla vzhůru spolubydlící (ačkoliv bylo půl pátý ráno) a já mohla dát Radkovi a celýmu světu vědět, že nás je ne o jednoho, ale rovnou o dva víc.

Až pozdějc jsem se dozvěděla, že se narodili v 02:52 a 02:53. No, ono to moje informování bylo takový všelijaký – věděla jsem, že to je kluk a holka, nebyla jsem si jistá jménama (no to byl fakt fofr, jak jsem to hlásila) a nepamatovala jsem si míry. No, prostě originál každým coulem:o))))) Ráno mi přišla informovat doktorka z novorezenecký JIPky a  tý jsem se ptala na jména a  váhy. Koukala docela vyjeveně ;o))))

Ale Radek byl šťastnej, přešťastnej – když jsem odjela, nedokázal usnout. Uklidnil se, až když mu došla zpráva. Prej jí obrečel. Byl s nervama ouplě v koncích, chudák.....

Zato šéf, ten byl pěkně vyjukanej. Smál se a říkal, že takovýhle pracovníků jen houšť – po půlnoci mu došel mejl s vyhotovenou prací, za dveřma byly připravený papíry (jak jsme domluvený) a o půl pátý ráno SMS, že mám další dvě děti :o))))))

A pozdravných SMS – především od lidí z rodinky – těch přišlo nepočítaně.... Teda spíš počítaně – mám jich přes 40. Je to neuvěřitelný, jako hafo lidí nám blahopřálo. Všem chci ještě jednou moc a moc poděkovat. Vím, že jsem všem neodpovídala, ale opravdu jich bylo moc a moc.... A to ještě spousta lidí psala jen na net. Opravdu všem ohromnej dík!!

A koláž, kterou mi dopravila Jitka od Radky a od červňátek – ta nemá chybu. Měla jsem jí celou dobu na nedonošencích u sebe, abych věděla, kolik lidiček na nás myslí. Byla obdivovanou všema, co jí viděly. Každej nám jí mušel závidět. To to tam ubíhalo jedna radost.

Takže takhle to všechno bylo – přišla jsem k dalším dětem jako slepej k houslím. Myslela jsem si, že první porod byl pohodovej a už nemůžu zažít větší pohodu. Tak omyl – tohle bylo ještě víc pohoda, páč to bylo bez práce a bez bolesti. Prostě večer jsem si šla lehnout těhu a ráno z ničeho nic jsem byla trojnásobnou maminou.

V pátek ráno se prcci narodili, v pátek jsem se ještě nijak zvlášť hejbat nemoha, ale v sobotu už za mnou dojel Radek a šli jsme se podívat na prcky. Pěkně spolem. Ani jsem se tam nenechala dovézt, prostě jsem si za nima došla – ať vidí kulihrášci, že všechno jde, když se chce.

Zpětně musím uznat, že ten první pohled nebyl asi nic moc. Radek se přiznává, že z toho byl spíš vyděšenej. Přeci jen, oba byli v inkubátorech, oba na kyslíku a na infuzi. Ale mně to tehdá vůbec nepřišlo. Jestli ta obrovská úleva, že žijou – nevím, ale pořád jsem byla přesvědčená, že se to zvládne. Prostě nemůže bejt jináč. Dyk já jsem narozená na šťastný planetě – mně se nemůže nic špatnýho stát :o))))))))

Ani mně, ani mý rodině, mým dětem. Oni jsou celej můj svět. Všichni bez vyjímky. Po celou dobu, co jsem byla v Písku byla Miška u našich. Spokojená, nic jí tam nechybělo. Ale mně chyběla ona a moc. Strašně moc. Bylo strašný bejt celej měsíc bez ní, ale zase jsem měla čas se s prckama sžít a sehrát se. Asi to tak prostě všechno mělo bejt. Miška si užila svoje první prázdniny sama u dědáčků......

Naše milá malá-velká Miško,

Přejeme Ti k Tvým krásným a už druhým (!!!!) narozeninám jenom všechno nejlepší. Ať jsi vždycky a napořád spokojená a šťastná. Ať vždycky roznášíš kolem sebe úsměv a radost jako do teďka.

A já moc doufám, že s náma budeš tak spokojená jako my s Tebou. Strašně nám obohacuješ život, jsi živé štěstí, které nás potkalo. S Tebou se oba cítíme tak nějak jiný….. spokojenější, šťastnější…. Náš život má úplně jiný smysl. My Ti za to chceme oba moc poděkovat. Ty si ještě ani neuvědomuješ, kolik jsi nám toho dala, ale nám NIKDY nestačí slova Ti to říct a popsat, co cítíme. Najednou je všechno jináč – život má ouplně jinej rozměr. Jsi středem celého našeho světa….

Ale blíží se doba, kdy se to všechno změní. Brzy k nám domů přibudu ještě další malinký človíčkové….. Neboj, nebudou se snažit Ti nás ukrást, i když možná budeš mít ten pocit. A ano – chtěli jsme je my, ale při tom jsme taky mysleli na tebe. Abys jednou, až tu nebudeme, nebyla na světě sama.

Nevím, jak si budete rozumět. Nevím, jak se budete mít rádi, jak se budete snášet. Ale moc věřím, že si nebudete cizí a budete schopní si i v budoucnu pomoct a podpořit se navzájem. A nejde nám jen o budoucnost. Budeš mít někoho ke spolčování, ke sdělování tajemství, k lumpárnám……vždyť sourozenci – to přeci není zase až tak špatná věc.

Snad se tedy nebudeš zlobit, že jsme Ti do současného života připravili takový překvápko. Moc, moc doufám, že už jsi rozumná holčička a že to všechno zvládneš a ustojíš. Věřím Ti. Jsi přeci moje veliká šikulka.

Věřím Ti, moc a moc Tě mám ráda, víš…… Spoléhám na to, že pochopíš všechny moje omyly a „přehmaty“. Já se snažím bejt pro Tebe ta nejlepší máma, ale pořád ještě mám co pilovat a čemu se učit. Ale všechno dělám s láskou – s tou největší láskou, kterou jsem kdy zažila a potkala – s láskou k Tobě!