Uplynulý týden byl celkem hektický, byly jsme pořád někde v prachu. Ze Skalice jsme dorazily až v pondělí, v úterý mě čekala návštěva pana Kindla, pak jsme se přesunuly přes Tesco a nákup botiček (ano.. Adélka opravdu vyrostla po dvou měsících z botiček za 850,-Kč.. ) k našim a ve středu jsme byly objednané k Cecelce.
Andulína si hned zajišťovala rezervaci jejich bazénu :-). Málem jsem cácorky nedostala domů. Nejdřív se mě obě klasicky držely kolem krku tak, že jsem málem nemohla dýchat a pak už zas nechtěly z vody. Navíc mají kluci motorku na baterky, po které neuvěřitelně touží Andulína. Absolutně se jí nechtěla vzdát a tvrdí, že si to domluvila s Ježíškem, že jí tu motorku přinese. Ach jo.. doufám, že nebude moc zklamaná, protože bysme jí fakt už neměli kde parkovat.
Zajímavé bylo, že nejhodnější ze všech dětí byla ve finále Adélka. Jak byla ten týden předtím u našich na noc, tak se nějak trošičku odmamánkovala a já jen zírám. V klidu jsem šla na záchod, aniž by byl řev, šla taky s Cecel mrknout na jahody.. No fakt paráda! Asi bude muset na převýchovu častěji :-D.
Ve čtvrtek jsme pro změnu mířily na druhou stranu - do Řeže - ke kámošce s dvojčátky. Tam zas byla jiný úžasná atrakce - lávka přes Vltavu vedoucí k nádraží a když jsme se dosytosti vymávaly vlakům, jela zrovna obrovská nákladní loď s nějakým štěrkem či pískem a to byl teda taky zážitek, zvlášť když člověk stojí na té lávce a říká si - skočím do toho písku nebo neskočím? :-)
V pátek bylo naprosto otřesné počasí, pršelo, pršelo a pršelo, proto jsem odsunula odjezd do Skalice na pozdější termín. Jenže v sobotu jsme měli jet pro beránka do Liberce s tím, že se zastavíme na Sychrově na Skotských slavnostech, ale počasí nám opravdu nepřálo. Beránkovi přidal déšť den života a my jsem byli zavření doma, jen Petr s Andulkou došli na nákup a přišli úplně mokří. Ani náhradní program Národní muzeum nevyšlo, to bysme byli fakt jak vodníci.
V neděli nás pro změnu budilo opět sluníčko, vyrazili jsme proto před obědem na zdravotní procházku - Andulka na kole, Adélka pěšmo a po spinkání jsme letěli na autobus, který nám, samozřejmě, ujel.. Já s Áčkama nachystaná byla včas.. ehm... Nasedli jsme tedy do auta, popojeli o kousek dál a autobus do Zámků jsme stihli. Opět jsme se projeli přívozem a vlak do Prahy nám měl jet až za nějakých 40 minut. Co na nádraží, kde fakt není vůbec nic? Vzpomněla jsem si, že jsem po cestě zahlídla cedulku s nápisem Vyhlídka. To byla výzva. Sice si Skaly dělal srandu, že je to určitě tááááámhle nahoře na té skále, čemuž jsme nevěřili, ale nedalo nám to a šli jsme po šipkách.
Čekalo nás asi milion schodů (no.. bylo jich kolem 200, Petr to pak plus mínus počítal), ale do strašlivého krpálu. Andulína byla jak v rauši, jak se objevovaly další a další schody řičela nadšením a my s Petrem jsme pro změnu řičeli hrůzou, kolik jich ještě bude. Zbytky našich plic se tam určitě ještě teď povalují.. Petr, pravděpodobně z nedostatku občerstvení, navíc v té rychlosti spolkl mouchu, takže tam málem nenechal jen ty plíce, ale i oběd :-)
Ale ten výhled stál opravdu za to. A opravdu to bylo na té skále, kterou původně ve srandě Skaly ukazoval. A mohli jsme jít zase dolů a spěchat na vlak :-D. Andulka po cestě hlásala, jestli si to nedáme ještě jednou, použili jsme tedy veškerou rodičovskou autoritu, že fakt ne :-D.
Měli jsme pak štěstí, jel nový dvoupatrák, takže jsme samozřejmě museli až nahoru. Já jsem si teda na netu našla, že to jede na Holešovice, ale jaksi mi nedošlo, že konečná je Masaryčka, takže jsme jaksi nevystoupili na zastávce v Holešovicích. Ale to vůbec nevadilo, aspoň jsme se projeli o trošku dýl a je to i zajímavý pohled na místa, kterými jezdíme často autem. Navíc jsme aspoň navštívili v práci Irču :-).
Krásnou neděli jsme zakončili v Chýši, jak jinak :-D |
