Chtěl bych…

  Chtěl bych mít velkou raketu,

  abych doletěl na kometu.

  Chtěl bych letět na měsíc,

  abych toho věděl víc.

  Chtěl bych letět ke slunci,

  protože má významnou funkci.

  Chtěl bych letět do prostoru,

  abych oběvil vesmírnou horu.

  Pak bych letěl domů,

  ale napřed bych se stavil u vesmírného lomu.

  Bydlí tam totiž Marťani,

  co prodávají sluneční mazání…

Mobilní rodina

Byla jednou jedna Mobilní rodina. Tatínek se jmenoval

Petr Mobilní, maminka Jana Mobilní a děti – Tomáš a Aneta Mobilní.

Celá rodina měla samozřejmě mobily.

Všichni spolu mluvily jen pomocí SMS zpráv, protože každý bydlel jinde.

Tatínek v obýváku u svého počítače, maminka v kuchyni u svého faxu,

Tomáš u svého nooteboku a Aneta se svým mobilem.

Celé dny se neviděli, a když se náhodou potkaly, tak byli zahleděni

do svých mobilů,že si sebe ani nevšimli.

Jednoho dne si maminka řekla, že už spolu rodina dlouho nikde

nebyla. A tak napsala SMS ostatním členům rodiny,že spolu půjdou

do kina. Domluvily se,že se počkají před kinem

Před kinem najednou stojí čtyři hledající se lidi. Dívají se na sebe

a nepoznávají se. Tak si zavolají a vidí, že jsou to oni – rodina.

Tak jim došlo, že už je to opravdu špatné, když se ani nepoznali.

Počítačový Robinson

  Byl jednou jeden kluk. Jmenoval se Pepík.A ten Pepík měl doma počítač,ale jinak

 byl úplně hloupý. Mozek měl jako ementál.

Jednoho dne si chtěl pustit na počítači naučnou hru.

Když dával cédéčko do počítače, tak

ho počítač vcucnul dovnitř.Pepík se ocitl v naučné hře.

Velice se divil, jak se tam dostal. Vůbec nic nechápal. Když zjistil, že je v počítači, tak byl hrozně rád, že nemusí do školy.

Otevřel si v počítači složku, ve které se ubytoval. Dal jí název Počítačový Robinson. Všude kolem sebe měl samé naučné testy. Jak tak skákal z jednoho slova na druhé, začal být chytřejší,až byl úplně chytrý. Jednoho dne ho napadly počítačové viry. Pepíček s nimi tvrdě bojoval, ale nakonec vyhrál.

 Protože byl Pepík chytřejší, chtěl už do školy. Dostal strach, že v počítači zůstane napořád. Najednou mu došlo, že se z počítače může dostat. Počítače mají přece program Windows, a to znamená okno. Pepíček okno otevřel a z počítače vyskočil.

  Od té doby už Pepíček raději encyklopedie jenom čte.

Příběhy věcí ze skládky

Na jedné skládce žila vidlička.Bylo jí ale smutno, a tak poprosila starou popelnici , aby jí sehnala nějaké kamarády. Přijeli: šampon,tužka a nůž.

Vidlička je pozdravila a ukázala, kde budou bydlet. Šampon ve staré pneumatice, tužka v rezavé trubce a nůž v plechovce od kompotu.

Hned po ubytování vidlička řekla, že každý poví svůj příběh.A sama začala:

„Já jsem velice stará vidlička, je mi 100let. Byla jsem vyrobena v roce 1904 a koupil mne jeden pán své manželce na výročí svatby. Ta žena mne velmi milovala a tak když potom zemřela, dali mne do hrobu za ní. Za pár let jsem slyšela veliký rachot. To bourali hřbitov, aby na něm mohli postavit silnici.Když bagr hloubil díru, dostala jsem se na zem.Tam mě zalili asfaltem.Za další rok bylo takové horko, že se asfalt rozpustil a já se přilepila na kolo jednoho auta. Když auto jelo přes most, tak jsem se odlepila a spadla na loď, která plula po té řece. S lodí jsem se dostala až na oceán a skončila v Americe.Tam jsem se zapíchla do boty jednoho námořníka a s ním jsem se dostala zpátky do Čech. U nás jsem se ale bohužel už neudržela a upadla jsem na zem, kde mne našli a hodili do popelnice. A tak jsem tady…Teď vyprávěj ty šampone.“

„Můj příběh je velice krátký. Já jsem byl první výrobek naší firmy. Pan výrobce mne dal své ženě, ale ta si myslela, že jsem neekologický a tak mě vyhodila. Neubylo ze mne ani kousek…“

A teď tužka. „Já jsem taky stará. Mám 60let. Koupil si mne malý kluk Michal, který se mnou psal ve škole. Dostával jednu pětku za druhou a ve vzteku mě odhodil do kouta.Ležela jsem tam mnoho let. Pak mne našel Michalův syn Honza, a uviděl na mě napsané tatínkovo jméno. Hned věděl, že jsem ta tužka, o které mu tatínek vyprávěl. Ale tatínek mu řekl, ať mne zahodí, že jsem mu přínášela smůlu!Tak mě Honza zahodil do řeky, která tekla do moře.Když jsem byla v moři, spolka mne sardinka. A tuto sardinku ulovil jeden rybář.Ryby prodal v konzervárně, která dala sardinky do konzerv a odvezla je do obchodu. V obchodě tu konzervu koupil Honza. Když ji otevřel našel mě v sardince. Div, že mě nespolkl.Velmi se divil, kde jsem se tam vzala. Jenže příběhl jeho pes a sebral mě i se sardinkou. Tu snědl a mne nechal ležet na zemi.Protože jsem smrděla, Honzova maminka mě vyhodila do popelnice“.

A teď nůž. „Já jsem docela mladý.Ještě jako nový jsem vypadl z auta, když mě nesli do obchodu. Pak mě sebrali popeláři, a tak jsem se dostal až sem a nemám tu co pohledávat. Ale na to se mě nikdo neptá. Nikdy v životě jsem nic nerozřezal a je mi z toho moc smutno…“

V tom stará popelnice povídá: „Už je večer, jděte spát. Zítra přijedou zase další kamarádi..“