Všechny naše deníky

Jsem ráda, že se s Váma můžu podělit o tom jak se narodila má druhorozená dcera, většina z Vás, alespoň Špuntíčci ví, že už mám jednu holčičku, Emily, jejíž příchod na svět byl pro mě tak těžko stravitelným zážitkem, že se málem stala jedináčkem…ale příroda ví co dělá, všechno má svůj čas, takže jsem v Emilinčiných skoro třech letech otěhotněněla podruhé…TP byl 26.3.07 Na doporučení známých a přátel jsem změnila porodnici a chystala se přivést svůj poklad na svět už v Ostravě. I druhé těhotenství probíhalo ukázkově, cítila jsem se dobře jen s příchodem března jsem začla plašit a neskutečně se bát druhého porodu, do své vybrané porodnice jsem začla od února 07 chodit na předporodní kurz, v jehož rámci byla i prohlídka porodního sálu, ze které se mi chtělo utéct, protože se mi vybavily všechny ty negativní vzpomínky, které provázely příchod mé první dcery na svět… Nejsem žádný nadaný spisovatel..takže můj slohový projev berte s rezervou, vše jsem popsala tak jak to nejlíp umím Tak a teď už jen napsat jak to probíhalo… 20.BŘEZEN už 3 týdny poslíčkuji dostihovým tempem, někdy pravidelně celý den, jindy mám pauzu i 2 dny, pamatuji si, že 14.3. jsme málem jeli do porodnici, protože mě to trápilo celé odpo a noc, nad ránem se poslíčci rozpustili jak pára nad hrncem…Od 20.3 začínám trucovat, samozřejmě se ve mně stupňují obavy z porodu, přenášení, to, že mi zase rupne voda a budou to vyvolávat, že nepoznám začátek porodu a zaměním je za poslíčky… 21.BŘEZEN během dne mi občas tvrdne břicho, ale něco se na té intenzitě mění..je to „jiné“ nevím jak to popsat…nedělám si naděje, že by to k něčemu bylo. 22.BŘEZEN ráno jdu do poradny, prý jsem otevřená na skoro 2cm, což nic neznamená..k porodu to rozhodně není, večer koukám na Ordinaci v růžové zahradě, pak jdu na Chat Špuntíků a najednou mám divný vnitřní pocit..ještě píšu holkám, že se Ti poslíčci včera „změnili“, že mě to bolelo včera jinak, všichni mě ujišťují, že to určitě bude brzy., ať vydržím… ve 22:00 vypínám PC jdu se okoupat a do postele, ale nemůžu usnout, nic se neděje, nic nenasvědčuje blížícímu se porodu, dokonce mi ani bříško netvrdne, slyším odbíjet půlnoc na místním kostele a najednou… je těsně po půlnoci…a ta „jiná“ bolest ze včerejška se dostavila, ignoruji to a snažím se usnout… v 00:30 lezu z postele a kouknu na hodiny..je to pravidelné co 5 min… najednou mi dochází, že je to „ONO“… v 01:00 budím Martina, který vzápětí usíná… čekám do 02:30 …. je to pořád stejné..co 5 minut, opět budím Martina, který začne plašit a ve 03:00 odjíždí pro svou babi, aby dohlídla na Emily..je to kousek, takže jsou za chvíli zpět a my hned vyjíždíme směr porodnice.. v 03,30 projíždíme hl.bránou, všude je tma, zpívají ptáci..dostávám strach, že to není „ONO“ a laškuji s myšlenkou, že pojedeme domů, Martin samozřejmě nesouhlasí! Na příjmu je příjemná sestřička, aniž by mě někdo vyšetřil, sepíše se mnou dokumentaci, převleču se do trika a posílá mě na porodní sál, tam absolvuji další kolo papírových záležitostí…stahy jsou stále co 5 min..bolest nedávám nijak najevo…vždyť s porovnání s prvním porodem to ani nebolí. PA říká, že mě vyšetří, ale podle toho, že nefuním a klidně komunikuji, to nevidí k porodu, jaké je její překvapení, když jsem na skoro na 4cm otevřená…je 04:30.

Nabízí nám možnost porodu na nadstandardním pokoji, kterou s radostí přijímáme..mě stále nedochází, že budu rodit, těším se, ale zároveň bojím, že se něco zvrtne a bude z toho opět boj na 24hod… v 05,30 projdu přípravou, na klystýr se těším..holit se nemusí..jsem už z domu.. v 06:00 nastupuje směnu úžasná PA Barča, která vedla předporodní kurz a ví o mých obavách z druhého porodu. Bude se o mě starat a pak mě i odrodí..je strašně milá, dodává mi odvahu, nabíjí mě energii. Přichází Dr, který konstatuje, že jsem na 5cm a píchá mi vodu je 06:15. Kontrakce zesilují, ale jdou krásně prodýchat, Martin funí se mnou...jsem strašně ráda, že je tady se mnou, jdeme do sprchy, ale ta má opačný účinek...ulevuje mi od bolesti až moc a zeslabuje kontrakce, domlouváme se s PA, že sprcha není správná volba, říkám jí, že chci, aby to BOLELO, že mi bolest dodává odvahu, že se něco děje, doporučuje mi lehnout si na lůžko, na bok a jednu nohu zavěsit do háku…začíná mazec, kontrakce zesilují, takhle to vydržím hodinu, PA mi doporučuje další polohu..ve stoje tančíme, Martin stojí za mnou pevně mě drží za boky, opisuji s pánví imaginární kruh, s Martinem se cítím jistá je pro mne obrovskou podporou, funí se mnou, soustředím se na jeho tempo pohybu, nechám se vést…PA nás chválí, tohle POTŘEBUJU slyšet !!! POCHVALA dělá s mou psychikou divy!!! v 8:00 jsem pouze na 6cm, něco se PA nezdá...postup by měl být větší, dostávám strach, že to bude trvat dlouho a nakonec budu rodit celý den, pořádně mě prohlíží a zjišťuje, že obaly ucpaly otvor po dirupci, takže plodová voda neodtéká tak intenzivně jak by měla, proto mě citlivě upozorní, že to bude bolet a pořádně mě pročistí, vytahuje kusy hlenů a obalů…pomáhá to..kontrakce mají grády..opět lehám na druhý bok a zavěšuju nohu do háku, Martin stáhne žaluzie a rozsvítí lampu všude je klid, příjemné šero, chodí za náma jen PA..máme maximum soukromí..nikdo nás neruší…jsem tu JÁ, Martin a náš potomek...bolí to, dokonce si pár krát sprostě ulevím…smějeme se tomu …vím, že ta BOLEST je nutná… že to postupuje…asi kolem 10:00(nevím přesně) jsem na 8cm…jdu na WC, kde se zeširoka posadím, Martin klečí přede mnou..při kontrakci se o něj opřu..funíme spolu…drtím mu rameno, vydržím 5 kontrakcí, pak začnu zvracet..hrůza to mě bolí asi nejvíc, mám pocit, že mi praskne spodek...přichází PA, a že je to zvracení dobrá známka, vyšetřuje mě a povídá mi „vidím černé vlásky“…..a mě dochází, že je to TADY…budu RODIT, bože, co, když to nezvládnu??????začínám funět jak mašinka, PA otevře dveře a klidným hlasem volá „Chystám“ asi mají takové heslo pro RODÍME, najednou klidným tempem přichází zbytek personálu, rozestoupí se kolem mě jak sudičky, Cítím, že mi Martin podpírá hlavu…personál mě začne klidným hlasem povzbuzovat...soustředím se pouze na hlas PA, pomalu přitlačuji, bolí to jak sviňa(omlouvám se za ten výraz), znova tlačím, zvedám zadek do vzduchu, PA mě klidným hlasem upozorňuje ať zadek položím, že zbytečně tlačím do kopce…ale já nechci pokládat zadek, chci i nechci, aby to bolelo, cítím jak mi adrenalin vniká do každého kousku mého těla, opět zatlačím a zadek pokládám na podložku, PA mě chválí, najednou cítím obrovský tlak, PA mě povzbuzuje, že tak je to správně..zatlačím ještě jednou a hlavička je venku, mám si odpočinout, pokládám hlavu, čekám na další kontrakci a opět tlačím…. nikdo mi neskáče po břichu, nikdo ze mě mé dítě nerve, nikdo mě nenastříkává, vychutnávám si vše co je jinak než u prvního porodu je to zvláštní, ale v téhle chvílí cítím naprostý mír a klid v duši, nebo jak to napsat..zatlačím naposled a Elizabeth je venku…je 10:55…Martin stříhá pupeční šnůru…a pokládají mi jí na břicho..koukám na ní a ona na mě..je nádherná..nepláče jen vrní…pak jí odnesou zvážit a změřit..já porodím placentu…mám šití na 3 stehy, natrhla jsem se jen v místě nástřihu z minulého porodu, milá Dr mi to opíchne a zašije..v porovnání s minulým porodem je za 3 minuty hotová..u Emily šití trvalo 50min…převážejí nás na poporodní pokoj...přinášejí Elizabeth...PA říká, že se nemusí přisát..může být unavená…ona ovšem jako správná Beranice vycucává obě mé prsa… a já si pořád dokola přehrávám ten neskutečný zážitek zrození naší dcery, nemůžu uvěřit tomu, že jsem to zvládla, pamatujI si každý detail na rozdíl od prvního porodu kde si z té poslední fáze pamatujI jen bolest, beznaděj, strach o Emily, nikdo mi jí nepoložil na břicho, celé 2 hod na poporodním pokoji jsme byli sami a nevěděli co se s ní děje…. Omlouvám se za délku, ale nešlo nic vynechat na další slohovou práci by byl popis mé spokojenosti s oddělením šestinedělí a novoroz. oddělení i Ti se o nás ukázkově starali. Nakonec chci poděkovat svému manželovi a PA Barboře (bohužel nevím její příjmení)za umožnění tohoto zážitku, neboť její lidský přístup mi navždy bude vyryt do paměti…taky chci poděkovat Špuntíkům a všem z BC… Zuzka+Elizabeth

Tak máme dceru, jmenuje se Elizabeth, narodila se 23.3.07 v 10,55h ve Vítkovické nemocnici, váží 3400g a měří 51cm. Je krásně vlasatá a podobná na svou sestřičku Emily. Šťastní rodiče