 Jak Joží spatřila světlo boží :)
Vše začalo 27.6. Už ráno mi bylo zvláštně. Manža (Martin) odjel na poradu vzdálenou asi 80 km, tak moc jsme si mysleli, že dnes se nic nestane. Chyba lávky. Vracel se zpět a navrhl, že si zajdeme konečně na tu večeři (kterou mi mimochodem sliboval už asi tři měsíce:)). Venku se mezitím chystala bouře, ale opravdu bouře s velkým B, ale stejně jsme do pizzerie vyrazili i s Matýskem. Zasedli jsme ke stolu, venku se ženili všichni čerti a my objednávali. Těšila jsem se na vepřovou panenku:), ač najednou to ve mě hrklo a teploučko se začalo rozlívat mezi nohama. BYLO TO TU. Marťa si nejdřív myslel, že si z něj dělám legraci, ale najednou uviděl tu průtrž, co se linula ze židle. Takže jsme večeři zrušili a jeli domů pro věci, bylo 19:00. Matýsek začal v autě brečet, že nechce, abych odjela (chuděrka byl z toho pořádně vyjukanej, ač byl předem informován :)) tak jsem musela uklidňovat Marťu a Matýska zároveň.
Doma jsme zabalili a zavolali babičce, že vezeme Matýska. Vzala jsem si suché oblečení a dva ručníky mezi nožky, protože by jste nevěřili jaké proudy ze mě nepřetržitě tekly a vyrazili jsme. Ale ouha..auto najednou nejelo..vypadlo lanko od plynu. Marťas začal šílet trošku víc:), jen po cestě k babičce (cca10 km) se nám to stalo asi pětkrát, takže se rozjela akce „sežeň auto, v co nejkratší možné době:)“. Nakonec se podařilo a my se na cestě sešli s mým taťkou, přelezli do auta, co jsem nikdy neviděla a dodnes nevím koho bylo a už se jelo směr Frýdlant. Čekala nás hodina a půl cesty, takže jsem vytáhla uklidňující olejíček, abychom vůbec s roztřeseným Marťasem dojeli. Byli jsme na kost promáčený, ale mě bylo naprosto úžasně a rozhostil se ve mně absolutní klid. Bouře odešla a nás ve Frýdlantu přivítala duha (fakt to zní hrozně kýčovitě, ale bylo to tak). Bylo 22:00 a my zastavili před nemocnicí. Bylo mi fajn, takže jsme ještě do porodky nezamířili, ale jeli jsme na vzduch a klidnili emoce při západu slunce.
Do porodnice jsme přijeli ve 22.30 natočili mi monitor, který neukazoval žádnou akci bříška a voda tekla, tekla a tekla .
Dostali jsme místnůstku se sprchovým koutem a čekali, čuchala jsem olejíčky a koukali na „Čert ví proč“ na notebooku:), bylo by to príma, kdyby vedle nás nerodila mamina, co měla kontrakce po minutě a dost vzdychala, což mě trochu znervózňovalo. Marťas byl unavený, tak si šel chvíli lehnout a já koukala sama a čuchala a čuchala. Ve 3:00 se konečně začalo něco dít, Martin se jako na povel vzbudil a mě začaly lehounké kontrakce po pěti minutkách, ale monitor opět nic moc neukazoval. Tak jsem zase začala čuchat olejíčky a najednou to vše začalo mít velký spád, kontrakce sílily a už jsem je musela prodýchávat. V tu chvíli jsem se opravdu dostala do jiného vědomí, byl to hluboký ponor do sebe..fakt super zážitek. Nevnímala jsem čas a nikam nespěchala. Kontrakce sílily, venku tma a já už k úlevě využívala balón, vždycky když to přišlo lehla jsem si na něj a nohama klečela na zemi. Když to povolilo sedla jsem si na nohy a fakt odpočívala, zklidnila dech a pokoušela se uvolnit. Martin mi masíroval záda, dával pít a prostě tam jen byl, což bylo to nejskvělejší, nechával mě to prožívat a svou přítomností mě neskonale uklidňoval. Párkrát si porodní asistentka přišla poslechnout ozvy, jinak nás vůbec nerušili. Fakt moc děkuji personálu, protože si myslím, že je především jejich zásluhou, že porod naší holčičky probíhal v klidu, rychle a v naprosté intimitě a přirozenosti.
Kontrakce byly silnější UŽ fakt DOST, takže jsem navrhla sprchu. Seděla jsem tam na balónu a Marťas mi sprchoval a masíroval záda, fakt slast a hrozně to pomáhalo. Začalo to mít rychlý spád. Porodní asistentka mě přišla vyšetřit a byla jsem otevřená na 8 cm. Vyšetření bylo hrozný, protože jsem si lehla na záda a přišla kontrakce a bolelo to strašně. A pak to přišlo, nestačila jsem se už vrátit do sprchy ani vstát, přišla neskutečně silná kontrakce pak druhá. Kroutila jsem se tam na zemi i Martin se docela vyděsil:). A pak přišla jedna a já jen zaječela “už leze“ :) a šlo se tlačit.
Uvelebili jsme se ne porodním vaku. Martin si sedl za mě a já ani nedosedla před něj. Držela jsem se ho fakt fest. Teď začala fakt bolest. Nechápu jak někoho tlačení nemůže bolet. Mě teda bolelo straaaašně. Zařvala jsem si jak správný lev a na pár zatlačení byla Joží venku. Bylo 7:10 a svítalo:).Trochu mě vyděsilo to její tělíčko, takové promodralé a měla kolem krku šňůrku, ale zachviličku začala křičet, ač má apgar 9 10 10. Trochu se sekla za ramínka a natrhla mě, ale měla jsem jen jeden steh. K prsíčku se přicucla až na druhý pokus, ale moc se ji nechtělo radši se u mě vyspinkala.
Porod by byl úžasně přirozený, naprosto bez léků a cizí pomoci, kdyby se chtělo ven ještě placentě. Bohužel mi pak museli dát celkovou narkózu a placentu odstranit, ale i tak to byl pro mě ten nejúžasnější zážitek v životě. Když jsem se probudila zůstali jsme o samotě a znaveni vychutnávali Jožínčinu přítomnost plnými doušky..po probdělé noci byly ty emoce snad ještě silnější:). Marťa za svůj výkon :), dostal dokonce od sestřiček ranní kávičku a snídani. Z porodního boxu jsme odešli až kolem druhé hodiny a přesunuli se na pokojík. Tam už jsem si s Joží vychutnávala naše seznámování o samotě.
povzdech nakonec.... Jen mě strašně mrzí, že s mým prvním mimískem Matýskem jsem si to takhle dokonale prožít nemohla.
|
