Deník Duly
Články o dulách a zkušenostech s nimi

Nějak jsem z těch reakcí měla pocit, že lidi pořád neví, co to dula je a k čemu je dobrá, protože po netu koluje pár oficiálních „vysvětlujících" textů, které se kopírují z jednoho serveru na druhý a člověk zas ví to, co předtím. K tématu jsem dorazila pozdě, ale přesto bych chtěla alespoň dodatečně vyjádřit, co dula znamená pro mne. Dula provází a podporuje; je to podobné tomu, když je dobrý vztah mezi matkou a dcerou a dcera si jde k matce pro psychickou podporu, ale i pochlubit se, probrat novinky, na radu, na drb a tak. Když dobrý vztah s matkou není, je někdy potřeba sehnat si pro určité životní období spojené s většími emocemi a nároky na psychiku důvěrníka-náhradníka. Když člověk řeší rozvrat manželství, vyhledá, pokud cítí tu potřebu, svého důvěrného průvodce v manželské poradně. Rozrůstání rodiny je situace o poznání radostnější, ale náročnost tohoto období je srovnatelná.

Dula je taky dobrá na takové ty situace, kdy personál tatínkovi na sále tvrdí, jak se žena rozhodla mu svým rozhodnutím zavraždit sebe i dítě a že není zcela při smyslech a otec u porodu v 90 % případů vyměkne, byť byl předtím se ženou domluven jakkoli, naopak pak pomáhá personálu na matku tlačit proti jejímu přesvědčení a znám mnoho žen, které mají z tohoto obratu postoje tatínka pocit křivdy a zrady. Dula je tam jako osoba vyškolená rozpoznat krizové situace (jestli je skutečně intervence navrhovaná personálem nezbytná) a dodávající jistotu osoby citově nezainteresované a přitom osoba, která se zná s rodiči déle, než přidělený obsluhující personál, a tím pádem dokáže lépe rozpoznat, jestli ten křik je skutečně hysterie a tichá neprůbojná maminka je skutečně tak v pohodě; jestli zvýšit na maminku hlas povede k očekávané reakci lepší spolupráce s personálem atd.

Dula nesupluje lékaře, porodní asistentku ani tatínka, má v celém porodním procesu své vlastní přirozené místo. Ne každý ji potřebuje, stejně jako ne každý potřebuje u porodu tatínka, ne každý si dovede představit u porodu „cizího" člověka (přestože se mu tam pak ometá x asistentek, mediků a vyšetřuje ho x různých lékařů, z nichž jen zlomek se namáhá se před kontaktem s pacientem alespoň představit). Jedinou podmínkou je, že dula si musí s rodiči dobře „sednout" - a to je problém, protože tím, jak je jich málo, občas dochází k tomu, že lidi berou dulu, která je k dispozici, přestože se s ní necítí úplně na 100 %, protože jsou rádi, že vůbec nějakou sehnali.

Ještě bych chtěla připomenout, že dulu by si v ideálním případě měli vybírat oba dva rodiče, nikoli pouze maminka, protože je bude těhotenstvím, porodem a šestinedělím provázet oba dva.

pokračování příště :-)

Do této doby mi manžel nápad brát k porodu dulu toleroval jako jakýsi těhotenský rozmar, který jsem pobrala na netu. Pak zjistil, že se tím asi bude muset zaobírat vážně. Dal „svolení" s podmínkou, že to půjde mimo něj. V té době ovšem zasáhla dula, že schůzka s tatínkem je podmínkou naší spolupráce. Tato schůzka již byla vedena v rámci soukromých předporodních sezení. Dula se tatínkovi představila a začala si zjišťovat, nakolik je tatínek vlastně zapojen do prožívání těhotenství a porodu - jestli se aktivně podílí, nebo jestli je to taková ta ozdoba, co si hrdě přestřihne pupečník na sále, ale jinak jdou ty ženské věci okolo něj. Vysvětlila mu svoji pozici v celém procesu a že všechno ostatní záleží na jejich aktivní komunikaci. Takže se třeba domlouvali, jestli si tatínek bude přát být od duly veden a instruován, nebo jestli se budou střídat v případě dlouhého porodu, jakým způsobem si co řeknou, aby se ani jedna strana necítila uražena a odstrčena atd. Tatínkovi poprvé došly i takové ty organizační věci, že zatímco u prvního porodu mohl být po ruce po celou dobu, teď bude muset např. zajišťovat hlídání na starší dítko a že by asi bylo dobré, abych nezůstala sama. Dohodli jsme se, že to zkusíme.

Pak jsme měli jakési zdravotní komplikace, lékaři nám rutinně řekli, že budeme rodit císařem, a já to pořád nějak nemohla přijmout, protože mi to připadalo strašně zbytečné. Dula byla kdykoli na telefonu, několikrát k nám přišla mne povzbudit mimo oficiální tři předporodní návštěvy, zjišťovala pro nás různé alternativy, jak vytřískat co se dá alespoň v tom poli působnosti, co nám ještě zbývá. Udržela nás při dobré mysli a aktivní a i díky ní se podařilo stihnout ještě do porodu situaci vyřešit. Naše nejbližší okolí absolutně nechápalo, proč tak zápasíme o možnost přirozeného porodu - znáte ty věty: „My jsme to taky vydržely, o co jde...", „Dyť to máš vlastně lepší císařem..." Dula pro nás byla skutečnou podporou tím, že nikdy nezapochybovala, že to, co si s manželem přejeme prosadit, je správné; vždy vyslechla a nikdy neshazovala ani velké, ani ty malé věci, co se v nich plácají budoucí rodiče.

Její přítomnost při samotném porodu byla vlastně jen vyústěním tohoto důvěrného vztahu, který jsme navázali před porodem. Znala nás, věděla, jak proběhl můj předchozí porod, čeho a proč se bojím, co a proč si přeji nebo nepřeji, jak mne nenápadně zmanipulovat ke spolupráci i jak docílit toho, že se „šprajcnu" a nebude se mnou k pořízení. Sebeempatičtější porodní asistentka, která má na vás deset minut při příjmu, tyhle věci prostě nebude vědět - přesto jsou na nich postavené vaše reakce a chování při porodu. Samotný přínos duly u porodu byl od technických věci, jako že např. tatínek parkoval, zatímco dula se mnou už měla vyřízený příjem až po to, co nejlépe popsal můj muž - že on by třeba strašně rád masíroval, ale musela bych mu přesně vysvětlit, kam tu ruku dát a jakou silou tlačit, aby mi to bylo příjemné. A dule to nikdo vysvětlovat nemusel, ona to prostě věděla, kam a kdy tu ruku položit. Pokud mohu porovnat s prvním porodem, tentokrát jsem se cítila lépe, abych tak řekla - neopuštěně - také po porodu, když tatínek nadšeně odběhl fotit potomka a rozesílat hrdé SMS.

Poslední setkání s naší dulou bylo poporodní. Ani ne tak kvůli poradě a pomoci v šestinedělí, i když i to je náplň práce dul. Setkání jsme využili k vyprávění si o porodu, k takovému nějakému shrnutí, zhodnocení, poděkování a rozloučení.

Kdyby mi to někdo řekl před touto zkušeností, že to lze, najmout si důvěrného společníka, nevěřila bych mu. Určitě to nefunguje, pokud člověk uvažuje o dule, protože je to moderní. Taky je nesmírně důležitý výběr vhodné duly, určité názorové souznění a člověk nesmí očekávat, že dula umí dělat zázraky nebo že celou situaci nějak vyřeší za rodiče. Asi nejtrefnější přirovnání, které jsem slyšela, je, že dula je to samé, jako horský vůdce. Ukazuje nejschůdnější cestu, volí vhodné tempo, aby člověk došel k vrcholu a nepadl vyčerpáním, i po dlouhých hodinách výstupu stále s úsměvem tvrdí, že na vrchol už zbývá slabá půlhodinka, a člověk mu to věří, a v pravý okamžik vyloví z kapsy medovou oplatku na rychlé dočerpání energie.
Ale tu cestu člověk musí stejně ujít sám.

Moje osobní zkušenost s dulou je poměrně čerstvá - necelý rok. Během druhého těhotenství jsem se začala cítit nespokojeně. Měla jsem pocit, že mne převálcovávají moje povinnosti a že je vůči tomu druhému dítku nespravedlivé, jak jsem se strašně věnovala tomu prvnímu a užívala si každý kontakt s ním už v bříšku, a to druhé se mi narodí, aniž bych si stihla uvědomit, že jsem vlastně těhotná. Začala jsem hledat možnost, jak se chvíli soustředit na svoje těhotenství a přicházející porod. V té době se v našem mateřském centru zrovna rozjížděly kurzy předporodní přípravy, vedené dulami. Navštívila jsem kdysi v jiné souvislosti jednu pracovní schůzku dul, a tam mi na první pohled jedna paní padla do oka. Když jsem se dozvěděla, že povede tyto kurzy, začala jsem k ní chodit a z důvodu malé obsazenosti jsem si mohla dopřát téměř individuální lekce. Byla to pro mne báječná hodina týdně, kdy jsem mluvila o svém těhotenství s někým, kdo nesrovnával moje zážitky, pocity a přání se svými vlastními prožitky, nehodnotil, neodsuzoval mne, a naopak mne podporoval. Toto byl okamžik, kdy jsem zvolila za svého důvěrníka místo své matky někoho cizího, i když je to zvláštní - protože tohle by mi máma nikdy poskytnout nedokázala, náš vztah je bohužel takový. Nikdy nepřipustí, že jiný pohled na svět může být také správný, že existují alternativy k věcem, které se dle ní musí vytrpět a nelze jinak, že i lékaři mám právo oponovat nebo neudělit k něčemu souhlas, a nejvíc je na našem vztahu problém to, že mám tu sebedůvěru tvrdit, že jsem ochotná brát odpovědnost za svá rozhodnutí, i když se ukáží jako špatná, a že chci žít s vědomím, že si rozhoduji o svém životě, nikoli, že jsem postrkována svým okolím bez vlastní vůle a názoru.