Při mém pětiletém pobytu v Německu jsem měla nejen možnost ochutnat tamní kuchyni, ale i živě diskutovat o původu různých pokrmů. O jídlech popisovaných jako „typické bavorské“, „ryze německé“, či dokonce „vídeňské“ jsem s oblibou prohlašovala, že právě tak je připravovala moje babička. Podobnou slovní bitvu jsem svedla i o štrúdl. Nedalo mi to a zapátrala jsem v moudrých knihách, kde vlastně ten štrúdl vznikl. A objevila jsem skutečnost vpravdě překvapující!
Jak byl upečen první štrúdl
Byla nádherná neděle, ta úplně první. Slunce promítalo duhu do krůpějí rosy, ptáci si načechrali peří a koncertovali ve větvích stromů a Hospodin Bůh, který učinil nebe i zemi si právě schrupnul po dobře vykonaném díle. Vlastně všechno odpočívalo, jenom Eva brouzdala trávou a přemítala, co asi udělá Adamovi k obědu.
„Zzzkusss udělat ššštrúdl!“ ozvalo se za ní. Překvapeně se ohlédla, ale nikoho neviděla.
„Kdo jsi?“ zeptala se.
„Jsssem přeccce had“, odpověděl ten hlas.
Eva přimhouřila oči a zapátrala ve svém okolí. Na plochém vyhřátém kameni ležel stočený nádherně se lesknoucí dlouhý tvor.
„Jsi krásný. Jak se dělá ten štrúdl?“ fascinovaně hleděla na hada.
„Vezzzmeššš těsssto, rozválíššš, na něj nakrájíššš jablka, posssypeš cccukrem ssse sssskořicí, sssmotáššš a upečeššš.“ A had se převalil na kameni, aby předvedl Evě, jak má zarolovat štrúdl. Eva se pozorně dívala.
„Ale ze stromu poznání nesmíme jíst.“ namítla.
„To nemusssíššš“, zasyčel had. “Pod ssstromem najdeššš dossst.“
Eva se zadívala na pěkná jablka ležící pod stromem. Bylo jich tam opravdu dost, protože Hospodin Bůh dbalý rovnováhy neopomněl stvořit i červy. To je pravda, zamyslela se Eva - když leží na zemi, můžu je zvednout. Shýbla se do trávy a sesbírala do náruče vyhřátá červenožlutá jablka.
„Bude to stačit?“ naklonila náruč k hadovi. Had se nadzvednul a podíval se do náruče.
„Sssnad“ zasyčel a zmizel v trávě.
Eva stála bezradně pod stromem. Co když jablka nevystačí? Čas pokročil a ona ještě nezačala chystat oběd. Chtěla se zeptat hada, ale ten někam zmizel. Třeba ještě nějaké jablko spadne, napadlo jí. Chvíli čekala, ale nic se nestalo Dokonce zkusila zatřást větví, ale k zemi se neskutálelo jediné jablíčko. A co, řekla si Eva – není rozdíl mezi jablky na stromě a jablky na zemi, stejně jsou ze stejného stromu a ty ze stromu musí také jednou spadnout na zem. Utrhla pár velikých, obzvlášť pěkných jablek a s hlasitým zpěvem začala chystat těsto. Rozválela ho krásně do placky, posypala cukrem a skořicí, nakrájela na něj šťavnatá jablka, jak jí poradil had. Pak těsto zavinula, přiložila na oheň a dala péct na placatý kámen. Za chvíli už se rájem linula náramná vůně pečených jablek provoněných skořicí, vůně dokřupava upečeného těsta. Vůně, po které se sbíhají všechny sliny, přilákala hladového Adama: “Co to máme dneska dobrého?“ a očima přímo hltal upečenou lahůdku. „To je štrúdl, ukroj si a jez!“ pobídla ho mateřsky Eva a oba se dali do jídla.
Jenže vůně byla tak náramná, že zašimrala v chřípí i samotného Hospodina. Ten se probral ze slastného spánku. „Copak to dělá člověk, kterého jsem stvořil k obrazu svému? Cožpak jsem mu nezapověděl jíst ze stromu poznání?“
„Adame!“ zahřměl Hospodin Bůh. Marně se Adam vymlouval, že mu Eva dala jíst, marně Eva vysvětlovala, že jí navedl had, Hospodin byl neoblomný. Za chvíli už stál Adam i se svou ženou Evou před branami ráje.
Adama pohlédl na svou ženu. Stála tam, ramena svěšená, v očích se jí leskly slzy, v rukou ještě svírala uzlíček se zbytky štrúdlu. Adamem zalomcoval hněv:
„Vidíš, ty lehkomyslná ženo, kam jsi nás přivedla? Kvůli Tobě si teď nemůžu hovět v ráji! Ty jsi příčinou všeho neštěstí! Nebýt Tebe, mohl jsem si smočit nohy v Eufratu, vdechovat libou vůni pryskyřice a brouzdat se zahradou Hospodinovou!“ Jeho hlas zněl tak mocně, že si i Hospodin Bůh pro jistotu zakryl uši.
Eva zvedla své dlouhé řasy a orosenýma očima plaše pohlédla na svého muže:
„Adame, a co bys tam beze mne dělal?“ špitla. Adam pohlédl na svou ženu Evu. Pohlédl na její jemně klenuté čelo, na její zrůžovělé tváře, na její dlouhé lesklé vlasy, pohlédl na její svůdně zaoblená ňadra, její útlý pas, štíhlé prsty, které stále ještě svírali zbytky lahodné dobroty. Pohlédl na svou uslzenou ženu a pocítil hlad.
„No, snad abychom dojedli,“ pronesl smířlivě. Tak oba usedli do měkké trávy a jedli ten nejjemnější štrúdl plněný křehkými jablky ráje, provoněný skořicí a drobečky té lahodné dobroty padaly na zem, kde je sbírali mravenci a zobaly nebeští zpěváčci, aby nic nepřišlo nazmar.
Hospodin Bůh to viděl a broukl si pod fousy: „Přece jen jsem všechno dobře učinil.“
6.1.2009 (korekce 21.1.2009) |
