Deník Kubíček - porod
Narození Kubíčka

datum narození:

6.5.2004

Císařský řez očima rodičky: Vím, že barvité až hororovité popisování porodů patří k nejoblíbenějšímu čtení a nemůžu vás v žádném případě o tento zážitek ošidit…! :o) Takže: byla jsem v pondělí 3.5. v porodnici na kontrole. Paní doktorce se nezdálo, že bych měla do pátku rodit, vidí to spíš na toho třináctého (termín podle MS) a objednala mě na pondělí. V duchu jsem se chechtala, vzala jsem si lístek a šla domů. Měli jsem naplánované muchlování na středu, abychom trochu Kubíčka pošťouchli. Jenže ten můj chlap začal v úterý večer zlobit – prý nejsme na porod vůbec připravení, doktorka přeci říkala, že až za týden… a kdesi cosi. Kdo mě znáte, víte, že jsem poslední měsíce nedělala nic jiného, než se chystala na porod a teď tohle!!! Zkrátka ve středu ráno se mohl lísat jak chtěl, neměla jsem na nic náladu. Ve středu jsem nachystala zbývající věci a zeptala se chlapa, jestli už je nachystaný rodit. Masírovali jsem důkladně hráz, já jsem brzo po tom vytuhla. O půl jedné jsem se vzbudila že půjdu na záchod. Jen jsem se pohnula, ucítila jsem vlhko. No jasně – plodovka, nebyla jsem na pochybách ani minutu. „Marečku, nachystej tašky, jdeme rodit“! zahlásila jsem manželovi. Pro jistotu jsem brnkla do porodnice – měli volno, máme hned přijet. Nachystala jsem Verunce tašku, odeslala deníček, pobalila zbývající věci a šla se osprchovat. Ještě mě napadlo vyfotit finální pupek, ale řekla jsem si, že na to bude dost času v porodnici. Manžel zatím hodil tašky do auta. Zavolala jsem kámošce, že přineseme Verunku. Nabalila jsem jí do tašky z kočárku – ani se neprobudila. Venku byla krásná vlahá jarní noc. Verunka se začala probírat ve výtahu, ale jak dostlala láhev hned zase usnula. Cesta vylidněným Brnem trvala jen chvilinku, kolem třetí jsme vjížděli do porodnice. Na ambulanci nás vzali hned dovnitř, šla jsem na monitor, kde bylo všechno v pořádku. Pan doktor sepisoval anamnézu a navzájem jsme si ze sebe utahovali. Následovalo vnitřní vyšetření a ultrazvuk. Otevřená jsem byla na tři centimetry. Nakonec bylo rozhodnuto, že půjdu na oddělení rizikového těhotenství a manžel pojede zatím domů… Byla jsem docela zklamaná, těšila jsem se na pohodlí porodního boxu, kde se hezky rozvalíme, pustíme Cdčko a začneme se věnovat miminku… Po odpojení z monitoru začaly mírnější bolesti zhruba po deseti minutách, na oddělení se zkrátily na pět minut. Asi hodinu jsem chodila po pokoji a rozdýchávala. Podařilo se mi přesvědčit sestřičku, že by měla natočit monitor. 5:30 mě připojila a kontrakce začaly slábnout! Každou bolestivější jsem zaznamenávala s úlevou – ať už se to konečně rozjede a pošlou mě na porodní! Asi po půlhodině přišla sestřička, podívala se na monitor s tím, že se to ztrácí a musíme ještě chvíli natáčet… Pak přišla paní doktorka a začala cosi mluvit o indukci. To jsem zpozorněla – vyvolávaný porod už nechci! Byylo kolem půl sedmé. Přišla druhá paní doktorka, zavedla si mě na vyšetřovnu, zjistila, že jsem otevřená na tři centimetry a prohlásila: „Tohle neodrodíme, nachystejte paní na císaře.“ Mě oznámila, že se miminku nedaří dobře a začala cosi bušit do stroje! Stála jsem tam jako praštěná pantokem. Přijela jsem rodit, byla jsem v termínu, zatím bylo všechno v pořádku, tak proč najednou císař?! Co to znamená, že se miminku nedaří dobře?! Všichni kmitali, nikdo se se mnou nebavil. Tři sestřičky pobíhaly po vyšetřovně, jedna dovezla vozík, druhá natáhla nějakou injekci. Prý mi paní doktorka všechno vysvětlila…. Takže paní doktorka musela přerušit psaní a přišla mi vysvětlit, co se děje. Moc toho nebylo. Injekce byla na zastavení stahů, aby se miminko nevyčerpalo a zklidnilo. Císař byl nezbytný kvůli mimču, jiná varianta byla riskantní. Stihla jsem zavolat Markovi, ať spěchá, že jdu na císaře. Naložily mě na vozík a uháněli se mnou na nějaký vzdálenější operační sál. Cestou mě přepadla anestezioložka … Na sále mě zároveň holili, bandážovali mi nohy, dali podepsat souhlas s výkonem a odepínali náušnice. Na sále mi byla zima, začala jsem se klepat. Chystali všechno při vědomí, aby narkóza netrvala příliš dlouho. Ještě jsem zaslechla, že tatínek už dorazil a potom mě uspali.

Něco se mi zdálo. Pak mě probudilo světlo nade mnou, někdo na mě mluvil. Nemohla jsem se nadechnout, ale nedařilo se mi to říct. Podařilo se mi ze sebe vysoukat, co je s miminkem. To už byl u mě Marek, držel mě za ruku a říkal, že Kubík je v pořádku. Měl omotaný pupečník kolem nožiček a nedostával dost kyslíku. Později mi paní doktorka řekla, že měl i špatnou polohu, prý by se to nedalo normálně odrodit. Celou cestu na pooperační oddělení jsem se snažila probrat. Místo toho se probrala jizva. Cítila jsem každou nerovnost při jízdě. Na oddělení jsem se jakž takž probrala k sobě. Chtěla jsem vidět miminko. Marek někam odešel, přišla sestřička s infuzí a píchla mi něco od bolesti. Naproti mně ležela jiná maminka, co měla císaře přede mnou. Do levé ruky mi kapala infuze, na druhé jsem měla manžetu jak mi chodily měřit tlak. Přivezli Kubíka. Měl ještě slepené vlásky. Sestřička mi ho přiložila. Chytil se, ale moc nepil. Bylo to kolem deváté, takže hodinu a půl po císaři. Ještě jsem viděla dvojitě, sestřička odešla a já se bála, abych ho vůbec udržela a neusnula u toho. Podruhé mi ho přivezli za dvě hodiny, to už pil víc. Už byl vykoupaný a měl krásně hebounké vlásky. Někdy v tomto mezičase mě volala Vega, co s námi je. Podařilo se mi poslat pár SMSek (netuším v kolik to bylo, jestli vám nějaká došla, tak mi to pak napište.) Pojem času se vytratil. Bylo mi sděleno, že tento den nebudu mít žádné návštěvy. S Marek jsem se rozloučila a poslala ho s Verunkou plavat. Taky prý máme dietu, což v praxi znamenalo, že nám nedají nic k jídlu. Jenže já už měla hlad jako vlk!! Zkoušela jsem ukecat sestřičku, aby nám donesla aspoň čas. Ta první to odmítla, druhá celkem ochotně donesla džbán horkého čase. Sice byl hořký, ale byl to čaj. Vypila jsem několik skleniček s hroznovým cukrem, který jsem měla připravený na porod. Pak jsem zašátrala v tašce a vylovila sáček piškotů. Namáčené do čaje mizel jeden za druhým…. Ještě jsem spořádala sójovou tyčku a pár máslových sušenek. Jako další jsem ukecala sestřičku, aby mi vytáhla po dokapání infuzí jehlu. Jinak by mi jí nechali do druhého dne. Prý kdyby náhodou potřebovali vzít krev….! Nesnáším mít cokoliv na ruce, nenosím ani prstýnek a hodinky… No a do třetice jsem ukecala sundání té protivné manžety. Nechápu, proč bych jí musela mít pořád na ruce, když mě chodily měřit jednou za hodinu. Noc byla všelijaká. Sestřička se na nás chodila dívat, měnila nám vložky (cítila jsem, jak krev teče pode mě, měla jsem úplně mokrá záda, podložka se mi lepila na tělo… ruce jsme si nemohly umýt…) A do té zakrvácené postele nám nosily děti na kojení! Bála jsem se na Kubíka sáhnout, pořád vyhrožovali, jak jsou očistky infekční…. Ráno to začalo být zajímavější. Vizita přišla, když jsem kojila a hned brzo po ní přišla rehabilitační sestra. Jako první jsem vstala a nechala se dovést k umyvadlu. Ignorovala jsem pokyn, abych si chrstla studenou vodu do obličeje, místo toho jsem si vzala mýdlo a teplou vodou si konečně umyla ruce – k velké nelibosti rehabilitační sestry… Ještě jsem si vyčistila zuby a už byla na řadě další maminka. Následoval přesun na oddělení šestinedělí. Od té doby už jsem měla Kubíčka u sebe, sestrám jsem ho svěřila jen na první noc, abych se trochu dospala, vozily ho na kojení. Celkový dojem – v porovnání s vyvolávaným porodem Verunky: Bylo mi, jako bych se dlouhou dobu svědomitě připravovala na nějaký terénní závod, pilně jsem studovala možné trati, věděla jsem všechno o terénu, měla solidní vybavení a potřebnou průpravu a pak mě hned po startu někdo praštil do hlavy, naložil do auta a vyhodil mě za cílovou rovinkou, kde jsem mohla sledovat, jak dobíhají ostatní upocení, ale šťastní závodníci… Prostě ten okamžik, kdy přišel můj syn na svět jsem byla v hlubokém bezvědomí a můj manžel někde za skleněnými dveřmi… Takové vítězství bez boje. Nejhorší je, že jsem pořád ještě nastartovaná na porod…! Prostě tam mám pořád takové malé vakuum. Sestřičky na šestinedělí byly moc hodné, na požádání mi vždycky udělaly čaj, dětské sestry skutečně pomáhaly s kojením, na personál si nemůžu ani v nejmenším stěžovat. Kubíček se hezky rozbumbal, v podstatě jsme domů odcházeli s porodní váhou, den před propuštěním vážil 3,44 kg a do rána určitě ještě něco přibral. Další zážitky z porodnice by vyšly na samostatný deníček… Asi časem přibude Kubíčkovi a Verunce ještě nějaká sestřička nebo bráška – aby zmizelo to vakuum…! :o)