Deník porod

datum narození:

21.6.2005

No, stalo se to ..... ani nevím jak. Pokud můj první porod byl pohodovej a bezproblémovej, pak druhej – to vlastně ani nevím, že se „něco“ dělo. Ale hezky pěkně popořádku.

Těhotenství bylo (k mému úžasu) bezproblémové. A to jak na začátku, tak to pokračovalo dál. Po tom, co jsme se dozvěděli, že čekáme dvojčátka, tak každej Radkovi přál, aby to byly dvě holky. Ať prej ví, zač je toho loket. Bude mít doma čtyři ženský – tak se mu kamarádi a známí posmívali. No, ale nakonec nám na genetickém ultrazvuku předpověděli „kluka a asi taky kluka“. Takže jsme žili v očekávání, že to budou dva klucí......

„Výrobní“ název by Bob a Bobek – králíci z klobouku. Vzniklo to jednak tím, že nám byli transferovány 5.ledna (vpředvečer Tří králů) tři embryjka – takový tři králové. No a uchytili se jen dvě prostě dva králíci.....

Takže jsme se tak pěkně chystali na příchod dvou kluků. Teda chystali – to nejni ten správnej výraz. Vzhledem k tomu, že mi nic nebylo, neměla jsem nejmenší potíže, tak jsem se nechystala vůbec s tím, že „pak“ se do toho dám. Od 30tt jsem se začala fotit – na památku. No, jenže on přišel 31tt, 32tt a pořád nic. Pak jsem jela k našim, tak jsem fotku ve 32tt neudělala, ve 33tt se mi nějak nechtělo, že na to vlítnu o víkendu – no, nebylo mi přáno se těhotná víkendu dočkat :o)))). Takže pořádná těhu fotka nejni.

A ostatně – takhle to nakonec bylo se vším. Pořád jsem říkala, že už si začnu balit tašku do porodnice a pořád jsem měla čas. To samý s věcma na prcky. Prostě já se cejtila tak netěhotně, že mi ani na mysl nepřišlo, že by mě mohlo čekat něco takovýho jako porod. A světe div se – ani mně se porod nevyhnul!!!

Takže je takhle čtvrtek, já jsem 33+2tt. Všechno v poho. Pěkně jsme si naplánovala, že o víkendu udělám tu fotku, zabalím tašku. Ale přiznávám bez mučení – kdo ví, jak by to dopadlo – se znám, jakej jsem lenoch. :o))))

No, dopoledne jsem strávila s Miškou na písku a vedly jsme s maminama rozpravu na téma, že už bych mohl rodit (přeci jen, dvojčátka se rodí dřív....). Vzhledem k tomu, že na UTZ mi udělali váhovej odhad dětí 2000g +/-300g, tak jsem prohlašovala, že i kdyby k tomu došlo (což jsem nepředpokládala, páč jsem se cítila ouplně v pohodě), tak budou králíci velký a všechno tudíž už zvládnou......

Aby těch příznaků nebylo málo, tak na diskuzi se našly dobré duše, co se vyptávaly, jak to bude s tím rozením. Estli se už náááhodou nechystám. No, musela jsem se přiznat, že JÁ se nechystám, ovšem nevím, co králíci.

Ale na diskuzi nebyl moc čas, přinesli mi nějakou práci z práce, tak jsem se na to vrhla (stejně bylo poslední dobou na diskuzi mrtvo). Jen jsem to dodělala, prohodila jsem pár vět po Skypu, odebrala jsem se „odhmyzit“ a upadnout na lože. No, podle starý tradice, jak jsem lehla, tak jsem usnula. Ovšem..... nespala jsem dlouho – asi po půlhodině spánku jsem se (stěží – nevýhoda těhotenství) otáčela z pravýho boku na levej a najednou...... najednou jsem cítila jak ze mě teče něco teplého a teče a teče a teče....

No, ano – informovaný čtenář jistě pochopil že mi praskla plodová voda. No, brzy jsem to pochopila i já. Rychle jsem si dala mezi nohy něco, co by mohlo aspoň část vody zachytit – no, první po ruce byla Míši deka (čímž se Mišce za toto omlouvám a děkuji za půjčení). A hned jsem začala dumat, že musím zabalit tašku do porodky, odeslat práci do práce, zjistit telefon d porodnice a zavolat si tam, estli tam můžu vyrazit.

Takže jsem se na to vrhla – vyměnila jsem Mišky deku za osušku a jala jsem se gejšiným šouravým krokem dělat to, co bylo potřeba. Kdo mi zná, určitě uhodne, co jsem udělala jako první. Ano, správně – zapla jsem komp a připojila se na net. Jednak jsem musela odeslat zrpávu na červňátka a zářijátka, pak odesalt práci. Ale taky zjistit telefonní číslo na porodku a taky jsem měla v oumyslu předat správcovství. No, ne všechno jsem stihla. Do porodky jsem si zavolala, řekli mi, ať dojedeme – ať se v klidu sbalím a vyrazíme. (V klidu jsem naštěstí byla, páč bolesti žádný, jen jsem se divila, kolik tý zatracený vody ve mně pořád je.. kde se to pořád bere???). Práci jsem hodila do mejlu a odeslal jsem příspěvek na zářijovky. Bohužel na červnovky se mi ho i přes to, že jsem ho odesílala jako první nepodařilo odeslat ani za nic. Takže se červnovkám omlouvám, že tuhle informaci nedostali.

Šla jsem mezi odesíláním taky vzbudit Radka, aby jsme se domluvili co a jak. No, ten byl ten den po dlouhý tůře na kole  (měl v nohám přes 70km), takže večer padnul jako podťatej.... Takže ho budím a říkám mu, že mi praskla plodovka. Jeho odpověď mi do teďka přijde nehorázně „k věci“. Prostě odpověděl „Kde? Jaká? Dyk ani neprší...“ No, nevím, co s tím měl déšť společnýho – navíc venku lilo jako z konve. :o))))) Dohodli jsme se, že zvostane s Miškou doma a den na to jí odveze k našim. A já si teda volala záchranku.

Teď už vím že jsem s přivoláním záchranky měla ještě chvíli počkat – byli u nás neskutečně rychle. Ani jsem nestihla protlačit ten příspěvek na červnovky a vůbec...... Jen tak ta jsem stihla pobalit tašku d porodky (vše s tou osuškou v mezinoží :D).

Pořád jsem neměla žádný bolesti a abych byla upřímná, cejtila jsem se v pohodě. Sice to na mě jednu chvíli přišlo a když sem se snažila s Radkem na čemkoliv domluvit, tak mi chytla děsivá jektavka. Prostě mi jektaly zuby jako blázen a já to nemohla ovládnout. Ale jinak pohoda.

Takže dorazila vimperská záchranka, doktor mi vyšetřil (teda prohmatal mi břicho), změřili mi tlak. Nezjistili nic zvláštního, tak jsme se sebrali, hezky mi uložili na lehátko do záchranky a vyrazili jsme směr Strakonice. No, to mušelo bejt někdy před půlnocí nebo tak nějak okolo. Ve Strakonicích mi přivezli na mně známou vyšetřovnu a aby toho nebylo málo, tak sloužila porodní asistentka, co mi pomáhala rodit Mišku. A aby toho pořád nebylo málo, tak si na mě pamatovala..... A i přes to, že jsem se jí pokoušela ukecat, že nikam nechcu, tak mi zavolali další záchranku (tentokrát strakonickou) a převáželi mi do Písku, kde je novorozenecká JIP. Ještě před odjezdem mi píchli kortikoidy na dozrání plic, pak už mi šoupli na dalším lehátku do rychlý a mastili jsme si to směrem na Písek. Tam mi  zavezli taky na vyšetřovnu a začali mi natáčet monitor (na ten se ve Strakonicích pořádně ani nedostalo).

Ačkoliv vody odteklo (podle mě) až-až (ze Strakonic do Písku už jsem si ani nenandavala na cestu kalhoty – beztak byly mokrý „durch und durch), stejně měla sestřička problém chytit na monitoru oba dva prcky. Dycky jeden, co měl frekvenci kolem 150-ti se chytil hned, druhej s frekvencí kolem 120 se musel „honit“ a stejně za chvilku ho ta vyšší frekvence přehlušila. Sestřička říkala, že se to stává, když je hodně plodovky, že jsou prostě jedny ozvy slyšet víc. Takže jsem byla v pohodě, ještě jsem laškovala, že jsou to hajzlíci ještě před narozením – takhle trápit těžce pracující lid na noční službě. Páč už to fakt trvalo notnou chvíli, prosila jsem sestřičku, jestli by mi z batohu nepodala mobil že bych dala Radkovi vědět, že teda nejsem ve Strakonicích, ale v Písku. Aby prostě věděl, co a jak. Ale sestřička povídala, že to ještě v pohodě stihnu mu napsat, ať se nebojím.

No, monitor se tedy se střídavým úspěchem natáčel už hodnou chvilku, když přišel ošetřující lékař. To bylo před druhou hodinou ranní. Vyšetřil mi, tvářil se u toho všelijak a trvalo mu to poměrně dlouho. Byl to mladej doktor – sem si myslela, že je prostě pomalejší jsem netušila, že to nejni žádnej doktor na zácvik, ale vedoucí lékař :oDDD. A najednou povídá, že je vyhřezlej pupečník a jestli mi ve Strakonicích vyšetřovali. Tak jsem říkala, že jo a že tam nic nenašli. No, nicméně – prej budem muset udělat akutně císaře. A tvářil se u toho tak, že jsem se zeptala, jestli děti budou v pořádku. A on mi řek „jedno určitě“.

Ve mně by se krve nedořezal. Začala jsem natahovat a pak vyloženě brečet. Do toho mi sestřičky začaly svlíkat, holit, napíchávat kanylu. A jedna mi říkala, že nemám brečet, aby to nebylo pro děti ještě horší, že se musím snažit bejt silná. Vím, že to asi říkají každýmu, ale já to tehdá moc potřebovala slyšet. Donutila jsem se ke klidu (i když zpětně nevím jak) – nechtěla jsem dopustit, aby moje špatný rozpoložení všechno ještě zhoršilo. Do toho se mi začaly vyptávat na věci, jako moje rodný číslo, Radkovo rodný číslo, jaký chceme dát jména, zaměstnání a podobně – to všechno při tom, když mi převáželi na operační sál a zároveň s tím, jak mi holili a připravovali na císaře.

Poslední, co si pamatuju před usnutím je to, že  mi čímsi píchali do břicha a já se ozejvala z pod masky, že „auvejs¨“ a doktor mi říkal, že to si jen vyměřujou řez. A pak nic. Pak jsem usnula.

Když jsem se probudila (na operačním sále), skláněla se nade mnou sestřička a říkala „obě děti jsou zdravý. Máte kluka a holku.“ A pak říkala míry – no, ty jsem hned zapomněla.... Asi jsem koukala vyjeveně, protože ještě jednou opakovala „nebojte, obě žijou“. Musela jsem si to sama pro sebe zopakovat. Byla jsem tak ráda, že to slyším. Asi nikdy nezapomenu tváře těhle dvou sestřiček a to, jak mi tohle říkaly. Asi nikdy jsem nepocítila takovou úlevu. Asi to nebylo štěstí, ale strašná úleva – to každopádně..... Pořád jsem jen mumlala, že jim strašně děkuju

Přivezly mi na pokoj, já ležela na posteli, tak metr ode mě byl batoh a v něm mobil a já prostě nebyla schopná se pro něj natáhnout. Nešlo to. Naštěstí byla vzhůru spolubydlící (ačkoliv bylo půl pátý ráno) a já mohla dát Radkovi a celýmu světu vědět, že nás je ne o jednoho, ale rovnou o dva víc.

Až pozdějc jsem se dozvěděla, že se narodili v 02:52 a 02:53. No, ono to moje informování bylo takový všelijaký – věděla jsem, že to je kluk a holka, nebyla jsem si jistá jménama (no to byl fakt fofr, jak jsem to hlásila) a nepamatovala jsem si míry. No, prostě originál každým coulem:o))))) Ráno mi přišla informovat doktorka z novorezenecký JIPky a  tý jsem se ptala na jména a  váhy. Koukala docela vyjeveně ;o))))

Ale Radek byl šťastnej, přešťastnej – když jsem odjela, nedokázal usnout. Uklidnil se, až když mu došla zpráva. Prej jí obrečel. Byl s nervama ouplě v koncích, chudák.....

Zato šéf, ten byl pěkně vyjukanej. Smál se a říkal, že takovýhle pracovníků jen houšť – po půlnoci mu došel mejl s vyhotovenou prací, za dveřma byly připravený papíry (jak jsme domluvený) a o půl pátý ráno SMS, že mám další dvě děti :o))))))

A pozdravných SMS – především od lidí z rodinky – těch přišlo nepočítaně.... Teda spíš počítaně – mám jich přes 40. Je to neuvěřitelný, jako hafo lidí nám blahopřálo. Všem chci ještě jednou moc a moc poděkovat. Vím, že jsem všem neodpovídala, ale opravdu jich bylo moc a moc.... A to ještě spousta lidí psala jen na net. Opravdu všem ohromnej dík!!

A koláž, kterou mi dopravila Jitka od Radky a od červňátek – ta nemá chybu. Měla jsem jí celou dobu na nedonošencích u sebe, abych věděla, kolik lidiček na nás myslí. Byla obdivovanou všema, co jí viděly. Každej nám jí mušel závidět. To to tam ubíhalo jedna radost.

Takže takhle to všechno bylo – přišla jsem k dalším dětem jako slepej k houslím. Myslela jsem si, že první porod byl pohodovej a už nemůžu zažít větší pohodu. Tak omyl – tohle bylo ještě víc pohoda, páč to bylo bez práce a bez bolesti. Prostě večer jsem si šla lehnout těhu a ráno z ničeho nic jsem byla trojnásobnou maminou.

V pátek ráno se prcci narodili, v pátek jsem se ještě nijak zvlášť hejbat nemoha, ale v sobotu už za mnou dojel Radek a šli jsme se podívat na prcky. Pěkně spolem. Ani jsem se tam nenechala dovézt, prostě jsem si za nima došla – ať vidí kulihrášci, že všechno jde, když se chce.

Zpětně musím uznat, že ten první pohled nebyl asi nic moc. Radek se přiznává, že z toho byl spíš vyděšenej. Přeci jen, oba byli v inkubátorech, oba na kyslíku a na infuzi. Ale mně to tehdá vůbec nepřišlo. Jestli ta obrovská úleva, že žijou – nevím, ale pořád jsem byla přesvědčená, že se to zvládne. Prostě nemůže bejt jináč. Dyk já jsem narozená na šťastný planetě – mně se nemůže nic špatnýho stát :o))))))))

Ani mně, ani mý rodině, mým dětem. Oni jsou celej můj svět. Všichni bez vyjímky. Po celou dobu, co jsem byla v Písku byla Miška u našich. Spokojená, nic jí tam nechybělo. Ale mně chyběla ona a moc. Strašně moc. Bylo strašný bejt celej měsíc bez ní, ale zase jsem měla čas se s prckama sžít a sehrát se. Asi to tak prostě všechno mělo bejt. Miška si užila svoje první prázdniny sama u dědáčků......

Jinak historky z natáčení .... Nemají mi teď moc rodičky v porodnici moc rádi. Doktor jim při porodu říkal, že ať vydrží, že jsem ještě na sále mezi kontrakcema házela ftípky do éteru. Takže na mě pak na šesti nedělí koukaly holky jak na exota :-DD.

On ten můj porod byl fakt pohodovej. Každý mamině bych ze srdce přála, aby to šlo jako mně. Byl to fofr. Ráno... no teda spíš dopoledne mi šoupli toho psa. (teda jmenuje se to Propess a je to nějakej preparát drahej (jako pes :-DD), co se dává právě při KP). Tak jsem to přejmenovala na psa, to aby byla legrace, páč ono to doktorovi nějak moc nešlo to tak šópnout. Ona je to taková tkanička od tenisek napuštěná nějakým sajrajtem, takže pěkně zrcadla a hezky zašunout až dovnitř. Tak jsem mu říkala, ať to pěkně přiváže, háby to mimčo mohlo jít pěkně ven vytáhnout.... Zastrčíme Alíka, vytáhneme mimčo :-))

No, dr říkal, že je rád, že to zaved, páč to se rozpouští celej den, takže rodit to nebude (si mi tam taky přehazovali jak horkej brambor). Komu by se chtělo do KP, když odhad byl 3,6kg že? Tak mi přestěhovali na pokoj za sálama, ale tam zrovna byla holčina už druhej den na tabletě a přišel za ní i její mužskej, tak jsem je nechala o samotě (i když on byl sympaťák, teda :-D) a vzhledem k tomu, že mi vůbec nic nebylo, tak jsem krafala s porodníma asistentkama. Někdy po třetí zajel Radek, když šel z práce a tak jsem si vymohla, že s ním půjdu pokecat na chodbu před sály. Tak prej jo a přijďte říct, až vám praskne voda (a děsnej smích). Tam jsme chvíli kecali a když jsme chtěli zajít před barák na cígo, tak zvedajíc z lavice mi praskla voda. A byla legranda.  Natočili mi monitor. Nic. Oetvřená pořád na 2 prsty. Takže klídek maminko. Teď budeme 12 hodin čekat, pak ATB  a pak zase čekat…..

Tak jsem Radka poslala dom. Stejně se nemělo nic dít. Ještě jsem zavolala naší mamče, která už nespala tejden, že budu rodit. O vodě jsem jí nic neříkala, jen, ať je v klidu, že rodit se nebude.

Takže Radek mi odjel, tak jsem chodila po drbech po oddělení (dyk mi znáte jak su zakřiknutá). Cítila jsem se v poho, jen občas mi braly bolesti v kříži. Ale to sem měla celou dobu v nemocnici. Pořád mě nutili ležet a to moje záda teda nesnáší… ještě tak vysedávat u netu :-D . V šest se měnily PA, tak sem jim říkala, ať mi nakážou porodit do 10 minut a že poslechnu…. No ještě mi oholily, prej aby je ty po nich nepomlouvaly a že prej.. to by se vám líbilo, porodit do 10 minut, aspoň hodinku by to mělo trvat, ne?? Holeního bylo dost. Jednak jsem chlupatá po tatínkovi (:-DD) a jednak to vzaly od břicha až po zadek….. prostě pro každej případ. A taky pro každej případ už sem si neměla dávat večeři, jestli vydržím. No hlad jsem neměla, tak proč ne.

Po výměně služeb nás zavolaly na natočení monitoru. Teda tam sem myslela, že mi záda upadnou. A jako na potvoru ho natáčely nějak dlouho. Děsně jsem tam sebou mlela, páč se mi vůbec nelíbilo ležet na zádech. Když nám to sundaly, tak si mě vzaly na kozu a prej už jsme na 4 prstech. Kde se to vzalo???? No a tak, že mi dají klystýr a že mám zavolat Radka, estli ho chci mít u sebe. No tak sem mu zavolala, že jestli chce, ať vyrazí. Odpoledne, když byl u mě, tak jsme se dohodli, že když by to vypuklo někdy v noci nebo tak, že ho volat nebudu. Nechtěla sem, aby někde plašil napůl spící a jel jako pošuk. Ale tohle bylo v sedm večer, tak jsem to nechala na ňom. Mně daly klystýrek a přenesli mi věci na hekárnu. Jenom věci, páč já zůstala z pochopitelných důvodů u záchoda. A tam jsem poznala zač je toho loket. Když sem si sedla (hádejte proč), tak začaly bolesti, když jsem si stoupla a chtěla rozfunět bolesti, tak sem se bála, že si něco pustím do kalhot. No, prostě legranda. Do toho přišel primář a že mi odrodí, že to bude v pohodě. Jen, že se nemám zlobit, když bude říkat, že nemám tlačit a mám pořádně zatlačit, až to bude. Musím se přiznat, že v tuhle chvíli mě teda humor krapet přešel. Bála sem se, že jeho poučení neustojím a pustím cosi na zem… No, ustála sem to. Ale musím uznat, že už při tomhle „pohovoru“ se mi primář zalíbil. Tak klidnou osobu už jsem dlouuuho neviděla. Prostě z něj vyzařoval klid a pohoda. Přesně to, co ženská na porodním sále (jak jsem zaslechla od jiných mamin) potřebuje.

No a než sem se nadála, tak se objevil Radek v zeleným hábytu. Teda na zelenou jsem u něj zvyklá, ale tohle mi rozesmálo. Takovou šlehu snad neměl ani … ani nevím kdy. Prostě „kus chlapa“ :-DDD. No, potkali jsme se před tím záchodem a na hekárnu (s televizí a žebřinama a míčem a vůbec jsme se nějak nedostali, bééé a to jsme se tak těšili, že se podíváme na bednu :-DD). Takže sme prošli hekárnou a rovnou na sál.

Sem si říkala, že je to tím, že jdeme rodit KP, tak abych byla víc na očích. To už bylo půl osmý. Nechali mi vylézt na kozu, přikurtovali mi nohy. To jsem ještě hlásila, že jim neuteču. A taky jsem se nechystala nikam utéct…. No a pak se mi u nohou usadil mladej doktor (ten, co přivazoval tu tkaničku :-DD) a z boku primář. No a jenom chtěli, abych rozdejchávala. Tak sem rozdejchávala, Radek mi otíral čelo a já mu drtila ruku (to aby vědíl, že teda trpím, no). Fakt je, že mezi rozdejcháváním byl čas si ještě utahovat z toho doktůrka. No, proč si nerejpnout, když rodil KP poprvý. Sem se ho ptala, jestli nejdřív vyleze Šarik a pak čtyři z tanku. Chvíli trvalo, než začal spolupracovat a nahrávat mi na „smeče“ :-DD. Jo, není nad to, když je na porodním sále legrace. Ale mě fakt rozčilovalo, jak jsou všichni vážný. To se nedalo vydržet. Primáře jsem nechala na pokoji, to je vážnej a důstojnej pán, ale doktůrek to schytal, chudák :-DD.

No a ve tři čtvrtě na devět jsem měla začít tlačit. No, Radek mi vydatně pomáhal, to je fakt. A já to ze začátku pěkně kazila. Nějak jsem nemohla vychytat to přidejchávání a tlačení na třikrát. Ale slibovala jsem panu primáři, že až budu u něj rodit po osmý, že už to budu mít nacvičený. No a tal jsem si to nějak nacvičovala, že až přijde ta velká chvíle, že už mi to půjde. Jenže ono najednou na jednu kontrakci zatlačím….flup něco se vylouplo a natáhlo, další zatlačení ….další flup a ještě jedno a ještě jedno flup a malá byla venku. Ani nevím, jak se to stalo a bylo odrozeno!!! Fakt fofr. Čas narození 21:07.

Takže POHODA. Pravda je, že jsem byla pěkně zhulená, pořád mi přidávali do infúze mezokain … no říkala sem doktorovi, že mezokokain je boží, tak mi asi dopřával. Jo, jediný nepříjemný místo bylo po nástřihu. Někdo tu ránu počůral. Do teď nevím, jestli já nebo malá (ale asi já, i přes cévkování). Tak sem tomu dr hned hlásila, že to pekelně štípe a že je to určitě tím, co měl k večeři……

No, malou odnesli. Tak sem se ptala, co že to máme… a on že se nekouknul, že snad holčičku…. Tak mu poudám, jak že to študoval, když nepozná holku od kluka :-DD. No, byla to holčička. 3950g a měřit jí nechtěla, že měla nožičky pořád takový smačknutý. Aprej malý miminko!!!

Ještě mi j přinesli na přiložení….já pořád přikurtovaný nohy, a tak při přisání sem kroutila palcema u nohou. Z toho měl zase legrandu ten doktor…. Malou dali do toho průhlednýho „nákupního vozíku“ a pak už jsem jí moc neviděla, páč se Radek začal kochat a bylo to. Byl úplně unešenej. Ostatně je pořád…rozplývá se, vypráví jí jak je krásná a jak jí má rád. Je prostě úžasně rád, že jí máme.

No, placenta se neodloučila, ani po důkladném mačkání na břicho se ani nehla. No, kdo ví, co všechno u mě v břiše má svou hlavu :-DD. Jednou dokonce pan primář zamáčknul a ohodil nejen doktora stojícího přede mnou, ale podlahu a dveře od sálu taky. To byl prej podle Radka nejhorší moment (pro něj) z celýho porodu……

No a pak už to šlo ráz na ráz, Radka vyhodili, za mnou přijel anesteziolog a uspávačka (nechtěl mi schovat nic protekčně domů……i když sem slibovala, že to bude jen pro soukromé účely). No a když jsem byla v limbu, tak mi udělali revizi a za odměnu v narkóze i zašili. No a bylo. Jo a po celou dobu jsme „závodili“ s maminou na vedlejším sále. A vyhráli jsme, HEČ!

            Všechno to začalo ještě v pelíšku, kde jsem dlouho bydlel a přebejval.  Našel jsem si tam moooc pěkný místečko, kde se mi strášně líbilo. Taky jsem ho hledal pěkně dlouho. Sice až po tom, co mi začalo být v pělíšku krapet těsno a nemohl jsem provádět veletoče a kotrmelce. To se mi líbilo ještě víc. No, ale pak mi (nevím proč) začal bejt pelíšek nějakej těsnej a vůbec už to nebylo ono, tak jsem začal hledat to nejlepší místečko. A nakonec jsem ho našel!!!

            Hlavičku jsem si zabořil do placenty (stejně tam byla místo polštářku, to bylo jasný hned) na levým boku mamky, a na pravým jsem nechal nožky. Krásně jsem mohl okopávat mamku do boku. Pořád říkala, že nejsou moje čutance cítit, tak takhle si je aspoň mohla užít. Úplně největší legrace byla, když to chtěl zkusit táta jak kopu. Jééé, to jsem se nařehnil. Vždycky jsem pořádně začutal… taťka všeho nechal a div se nepřetrhnul, jak si běžel sáhnout… a jak jsem ucítil jeho ruku na pelíšku, tak jsem dělal jakoby nic ….. Po chvíli to vzdal a odešel. A jen se s mamkou začali bavit, tak jsem zase začal. Pěkně jsem ho proháněl!! Jenže když to byla taková legrace. A mamka se taky strašně smála, tak se jí to asi taky líbilo. To byla taková naše hra. Nakonec mi ho bylo líto a tak jsem ho jednou v posteli párkrát nakopnul, aby neřekl a nebylo mu to líto. Ale ne moc. Ještě by si myslel, že mamce ubližuju a to jsem nechtěl. Taťka byl dycky takovej vyplašenej.

            Jenže to byste neřekli, ten můj pelíšek se mi pořád zmenšoval a zmenšoval. Vůbec nevím jak se to stalo. Asi se smrskával. Přeci jenom byl plnej vody…. Hmmmmmm. Možná proto. Místa tam bylo pořád míň. Tak jsem nohy přemístil dolů a už nebylo tolik místa na pořádný kopance. Jenže jsem zase přišel na strášně legrační věc. Když jsem kopnul dolů nebo trochu zamával ručičkama, tak mi mamka začala houpat. Jéé, to bylo príma!!! Když se mi zachtělo se pohoupat, tak jsem si to pěkně zařídil!! To byla pohodička! Teda občas se stávalo,  že mamka dělala mrtvýho brouka a tvářila se, že o mně neví. Ale roozhodně na mě nevyzrála!!

            Dokonce při spaní několikrát zkoušela ležet tak, že bych měl spát na hlavě. Ale copak to jde??? To je nesmysl. Hezky jsem jí donutil pěkně se otočit. Někdy stačilo jenom krapet zatlačit, jindy jsem musel párkrát kopnout, ale poslechla vždycky a pěkně se otočila.

            Mamka se mi snažila přemluvit, že bych vůbec měl ležet hlavou dolů. Ale já moc dobře slyšel tátu, jak říká, že je to nesmysl a že by se mu udělalo samotnýmu špatně. Teda nevím, co to znamená, když se udělá špatně, ale táta to vědět musí. Tak jsem se držel svýho místečka, co to šlo… No bylo tam místa čím dál míň, ale přeci se nepoženu někam, kde to neznám!!! A co kdyby to bylo horší, aha??

            Jo a taky mamka chodila za jedním takovým „chytrým“ pánem. Ten nejdřív pořád říkal, že se otočím (ale to už jsem věděl, že bude lepší to moc neriskovat) a přesvědčoval o tm i mamku. A tenhle chytrolín mi vždycky prohlížel pelíšek a mačkal na něj. Jednou, když zase něco zkoušel, tak začal mamce tvrdit, že u branky dole mám hlavičku (to netušil, že jsem mu tam strčil nohu. Hééé…… sem s ním vyběhnul).  A taky mi u tohodle chytrolína dávali na pelíšek nějaký pásy a pak něco strašně bušilo. Zkoušel jsem s tím bušením něco udělat. Skopnout ty pásy z pelíšku, nebo uhnout nožičkama, to to bušení pak bylo slabší. A nakonec jsem třeba i usnul. Nedalo se s tím nic dělat. Jo týden po příhodě, kdy jsem chytrolínovi nastavil nohu tam tenhle člověk vběhnul (pravda, uhnul jsem několikrát nohama a to bušení ustalo) a začal mi strašně mačkat pelíšek a to se mi vůbec nelíbilo. Jednak prokouknul, že ležím pořád na stejným místě (a já to chtěl co nejdýl utajit, protože všichni chtěli,  abych se otočil) a jednak pak tak utáhnul ty pásy, že se mi to vůbec nelíbilo. Takže od příště jsem se rozhodnul, že už na pásech moc zlobit nebudu.

            No, skoro sem to i splnil. Taky jsem se řádně zamyslel nad tím, že bych se měl otočit. Až několik dní jsem si s tím lámal hlavu. A to mi věřte, že to byla fuška!! Nakonec jsem se rozhodnul, že to teda prubnu. Ale taky jsem měl na paměti, co říkal táta, že je jednomu moooc špatně, když je hlavou dolů. Tak jsem se otočil hlavou nahoru a bylo! Myslel jsem si, že to utajím a nikdo se nic nedozví a  tím si pěkně upravím reputaci. Jenže ten „chytrolín“ se na mě kouknul krz nějakej přístroj s obrazovkou a bylo! Bééé, tajemství je vyzrazeno.  No a to to mělo bejt překvápko. To je mi ale chlap drzá a vošklivá!! Teda na toho až narazím, tak mu to pěkně vytmavím!!!

            Po tomhle odhalení byl pár dní klid, ale najednou ti vám na mě začalo od někud táhnout, ani nevím kde se to vzalo. Asi někdo nechal otevřený dvířka do pelíšku. To je teda pech… táhne mi na zadeček…. Ještě, že jsem se neotočil hlavou dolů, dyk to bych se mohl i nastydnout!! A aby toho nebylo málo, furt na mě cpali ty pásy…. Jejda, jak já je nemám rád, fuj!! To mi to chtějí dělat pořád?? Někdy, když se to opravdu nedalo vydržet, tak jsem se pěkně nasměroval a načutnul tu mačkající věc …. Dycky to „vykviklo“ …. To byla docela legrace. Ale oni mi to někam odendali a bylo po hraní. To je fakt hrůza, copak mi tu nikdo nemá rád???

            No a aby toho nebylo málo, tak mi začali do pelíšku strkat nějakou tkaničku. Copak se zbláznili??? Co já s ní? Si snad myslí, že už mám na nohou tenisky? No, nemám!!! Na co mi to tady bude?? Proč mi to sem cpete??? Já to nechci. Dejte to pryč! No, fuj, to jsou manýry!!! Leze mi do pelíšku nějakejma železama a strká mi sem tkaničky!!! To je teda síla!

            Jenže tu tkaničku nikdo nevyndal. Vůbec mi nikdo neposlouchal. Mám já to smůlu. A najednou se stalo něco podivnýho. Vytekla mi vodička z pelíšku!!  Jéje, jak to zastavit??? To nejde??? Dyť se tady nebudu moct vůbec hejbat!! A taky jo, najednou mi bylo v pelíšku moooc těsno! Kurňa, že je to tou tkaničkou??? Teda takhle mi kazit živobytí!! To se nedá vydržet….a ještě navíc mi sem táhne čím dál víc! No, to je teda pech pechoucí!!  „Kdybych to byl věděl, tak bych sem byl nechodil“ Ještě, že se to dá zatím přečkat… jen budu dělat mrtvýho brouka, aby si nikdo nevšimnul….

            Tak s mrtvým broukem mi to teda moc nevychází…. Najednou je i mamka proti mně. Začíná mi pelíšek pěkně utlačovat. A já už se tu snad neudržím…. Pořád sjíždím níž a níž…. Dyk takhle upadnu!!! Mamka snad nemá rozum, copak to necítí??? Jejdanánku, to se mi ten pelíšek pořád utlačuje. Dycky dá na chvíli pokoj a pak zase a zase. Mně už se to nelíbí!!!! Já už nechci!!!! Mamííííí, dej už konečně pokoj!!! Dyk já VOPRAVDU upadnu…. To se nedá, pořád někam ujížím!

            No a taky že jo…najednou to přišlo!! Najednou jsem ucítil takovej tlak, až mi někam vystřelil nožičku. Jejda??? Ona se dá natáhnout???? Jééééééé. Jejda??? A ta druhá taky??? Jejda??? A už mi vyjela i hlavička. Kde je pelíšek????? Buuuuééééé. Co to je za odporný světlo???? A co to na mě šahá???? Já nechci!!! Já chci zpátky, buééé.

            Kam mi to nesete??? Co to ode mě chcete??? Já chci fakt zpátky!! Copak mi není rozumět??? A co to říkáte?? Já jsem holčička??? No, mamka říkala, že pořád o mně mluví jako o klukovi, tak že budu určitě holka!

            Jéééé, tak tohle je táta??? To je ale legrační zelenej človíček…. Mamka říkala, že je zelená hlava, ale takhle?? Jééé a tohle je mamka?? A kdy mi dáte ochutnat?? Uuuuuž…. Hmmmm, no docela to ujde. Tý jo, ono to tady nebude tak hrozný….

Tak já to s váma zkusím ………… když musím, no.