Deník Cesta na severozapad
Z Perskeho zalivu do jiznich Cech na ctyrech kolech, pripadne na velbloudu, balonem, atd.

Current status: Day 24 / December 14
Location: Home
Day/Total km: 175 / 7407

No, ready - mozna jako obrazek, ale jinak porad zbyva zaridit spoustu vice ci mene dulezitych zalezitosti. Treba sbalit se. Dovyklidit barak. Vyfasovat posledni paycheck. Pojistit auto. Dolecit nachlazeni. Nakoupit filmy a kazety. A tenhle seznam pokracuje a pokracuje. Odjizdim zitra v poledne. Kdo me zna, nicemu se nedivi...

Z jine stranky. Predpoved pocasi vypada velice priznive. Tento tyden prisly prvni deste letosni sezony (pred tim naposledy prselo v dubnu). Do zitrka by oblacnost mela prejit a pak az minimalne do Turecka mam slusnou nadeji na pekne, slunecne pocasi.

Cestu planuju na dva az tri tydny. Jak to jen pujde, budu se snazit aktualizovat denik cerstvymi udaji, ale samozrejme je tezko dopredu odhadnout, jak se mi kde bude darit dostat se na net.

Receno s klasikem, kazdy den neco prekrasneho konci a kazdy den neco prekrasneho zacina. No nevim, jak moc se to da vztahnout na me, nicmene dnes mi skoncila prace a zacala cesta na sverozapad.

Po rozlouceni s kolegy a prateli nasleduje posledni vzepeti pri baleni veci. V planovanych 12 ale nevyrazim - kvuli zdrzeni pri zarizovani ruznych zalezitosti na posledni chvili. Na silnici se tak dostavam az po treti hodine odpoledne. Volim tedy kratsi variantu programu dne - pojedu jen do 400km vzdaleneho Rijadu.

Ten je se Zalivem spojen pohodlnou dalnici s tremi pruhy v kazdem smeru, ktera je po cele delce lemovana protivelbloudimi ploty. V tydnu ji vyuzivaji prevazne jen nakladaky a tak je mozne dat cihlu na plyn a jet. Akorat je cestou potreba pribrzdit asi na 4 check-pointech saudske policie.

Prvnich cca 150km prevlada zluty pisek misty zaoblen do nizkych, tahlych dun. Pak se prejede nizky skalnaty hreben a za nim se krajina meni do podoby placate, kamenite pouste. (Vzdycky si rikam, proc litaj na Mars, kdyz uplne ty same obrazky mohli nafotit tady v saudi.)

S ujetou vzdalenosti v krajine pribyva cerveny pisek, az nejakych 130km pred Rijadem prijde nejatraktivnejsi misto - dalnice zde protina cervene pohori pisecnych dun Ad Dahna, ktere v 1500km dlouhem oblouku spojuji poust na severu s pousti na jihu. Arabsky poloostrov je totiz mozne si predstavit jako obrovske presypaci hodiny, kde severni poust An Nafud se trychtyrem dun Ad Dahna presypa do obrovske Rub' al Khali na jihu. Bohuzel duny projizdim uz po zapadu Slunce a tudiz mam malo svetla na poradnou fotku.

V Rijadu hned mirim do meho oblibeneho Sheratonu. Jedu ovsem na blind - jelikoz jsem nevedel, kam az dnes zvladnu dojet, nedelal jsem zadne rezervace. Zla predtucha se vyplnuje, hotel je plny. Pak si ale recepcni vzpomina, ze maji jeden pokoj, ktery nikdo nechce kvuli extremne male posteli. Jdu se podivat askutecne tak malou postel jsem v hotelu, jako je Sheraton, jeste nevidel. Nicmene predstava hledani jineho hotelu v rijadskem dopravnim blazinci je natolik desiva, ze se smiruji s nabizenym pokojem. Schvalne, jestli nekdy budete v rijadskem Sheratonu, jdete se podivat na pokoj 335.

Aramco ID karta mi jeste prokazuje posledni sluzbu, kdyz na ni dostavam slevu (340 z puvodnich 510 SAR). Nakonec proc ne, technicky jsem dnes jeste zamestnanec.

First troubles finding my route. All the exits off the Buraydah ring road marked very well except the one I needed. When I found it eventually, I found it closed. On my second attempt to negotiate the detour I found myself lost in the middle of nowhere. Had to get car dirty before hitting the tarmac again. Got first speeding ticket. (I wonder how quickly they can have it in the system. Are they fast enough to make me pay when crossing the border?...) From Hail to Al Ula the road is a scenic drive of the highest qualities. Dark rock formations of all forms and shapes protruding everywhere from the reddish brown sand. For hours and hundreds of kilometers you don't see anything spoiled by human touch. It's all pure nature. Nature in her best. I am watching sand and sky changing colors at sunset. Oh boy, this is it! This is why I am doing all this.

Po vydatne snidani (mimochodem to je duvod me oblibenosti rijadskeho Sheratonu; jeste jsem nevidel hotel, kde by podavali lepsi snidane) na me nezvykle brzo (8 hod.) vlecu zavazadla k autu. Docela se projdu, protoze vzhledem k bezpecnostni situaci jsou parkoviste bezprostredne prilehajici k hotelum ci jinym atraktivnim objektum uzavrena a musi se parkovat dale. Take vstup do hotelu spis pripomina letiste - bezpecnostni ram a zavazadla do scanneru.

Ze vseho nejdriv tankuju plnou. Mam celkem respekt k zakladnimu pravidlu rizeni v saudi, ktere vyslovne nedoporucuje opoustet civilizaci bez plne nadrze. Druha pulka pravidla ve stejnem smyslu hovori o vode. Na tu trochu dlabu. Nakonec nejedu zadny offroad, rikam si, jen po dalnici do dalsiho mesta (cha, ja naiva).

Na sever od Rijadu nejdriv prekonam par kopecku a pak se pohoupam na oranzovych vlnach pisecnych dun. Za nimi se prekonava hlavni hreben pohori Tuwayq, coz je spis jen vyvysena planina, ktera k zapadu konci ostrym utesem dolu do pouste, zatimco k vychodu z ni proudi jakoby hladce vyfrezovane systemy meandrujicich wadi.

Kvalitni dalnice svadi k rychle jizde. Tesne pred jednim z camel overpassu si vsimnu nahore stojiciho policejniho dzipu. Prilis pozde, tem se mych 170km/h urcite libit nebude. A taky ze ne. O kousek dal check-point, uz tam na me cekaji. Ukazuji jim sve papiry a za chvilku uz vousaty chlapik v uniforme na me bodre pokrikuje Cik, Cik (Cech, Cech). Nejspis jsem jeho prvni Cech, kteremu kdy naparil pokutu. Jeho neskryvana radost je - pokuta nepokuta - nakazliva. Rozchazime se v dobrem. Budu doufat, ze az budu prejizdet hranici, nebude pokuta jeste v systemu. Je to ale trochu risk - bude to o vikendu a to by s pripadnym placenim mohly byt potize.

Pote uz se pustou rovinou dostavam k mestu Buraydah. Jedna se o centrum provincie Qassim a ma nepeknou povest nejkonzervativnejsiho mista v Saudske Arabii (coz v tak extremne konzervativni zemi, jakou KSA je, je uz co rict). V minulych letech prave v teto oblasti svadela saudska policie docela regulerni bitvy se skupinkami teroristu.

Na siroke triproude ringroad jsem docela sam. Je to trochu tisnivy pocit. Hledam, kde bych dotankoval, nez vyrazim k 300km vzdalenemu Hailu. Konecne vidim ukazatel k benzince. Jenze na benzince ani noha, na dverich a oknech mrize, tankovaci pistole zamceny ke stojanum bytelnymi zamky. Vsude ticho, horko a prach. Atmosfera jak v Sedmi statecnych.

Radeji pokracuju v hledani podel ringroad. Nahle zjistuju, ze uz se zase vracim k Rijadu, aniz bych nasel odbocku na Hail. Pri otaceni se nalezam pumpu. U obsluhy budim docela pozornost. Cizinec tu neni beznym zbozim. Posleze nachazim odbocku (na rozdil od vsech ostatnich oznacenou malou tabulkou pouze v arabstine), radost vsak netrva dlouho. Po par kilometrech je cesta uzavrena (rekonstrukce) a cedule Detour se ani nesnazi nekam ukazovat. Po nekolika pokusech a po 25km na male, neznacene silnicce dochazim k zaveru, ze jsem se ztratil.

Zastavuju a vyptavam se chlapiku u silnice. Ukazuje se, ze krome vraceni se do Buraydah (do cehoz se mi stejne moc nechce), existuje jeste moznost jet 3km offroad a pak se po asfaltu dostat na silnici do Hailu. Offroad jsem tedy neplanoval, no ale zkusim to. Cesta je celkem dobre prujezdna, jen az ty dobraky znova potkam, pobavime se, co je u koho kilometr.

Zpatky na silnici, ktera je ted za Buraydah uz jen obycejna jednoprouda. Ale ma siroke krajnice, ridici nakladaku ochotne uhybaji a tak se to da svihat skoro stejne jako na dalnici. Projizdena oblast je hlavni saudskou obilnici a v k uzoufani nudne rovine jsou rozsete cetne farmy, ted po letu ovsem vetsinou vyprahle a zatim bez zivota.

Chvili pred Hailem se zacinaji ukazovat prvni kopce. Scenerie samotneho Hailu, videna z ringroad, je uchvatna. Palmova zelen a bile domky zasazeny v upati skalnatych stitu. Skoda ze specham...

Ja jsem porad jeste nevysvetlil, proc vlastne dneska tolik specham. Zitra planuju navstevu Madain Saleh (to je saudska odpoved na jordanskou Petru) a na to je treba mit (ostatne stejne jako k navsteve skoro kazde pamatky v saudi) povoleni od uradu v Rijadu. Povoleni mi (doufam!) zaridil hotel, kde budu nocovat. Problem je, ze povoleni plati jen na datum, ktere clovek uvede v zadosti. V mem pripade je to prave zitrek a tak bych dnes potreboval dojet do Al Uly (mesto 25km od Madain Saleh, kde jsou hotely a ostatni zazemi).

Na benzince v Hailu dotankovavam, davam svacinu a pauzu. Kdybych v neco poradneho veril, mohl bych si s ostatnimi dat taky motlitbu. Je na ni akorat ten spravny cas a halekani z blizke mesity to kazdemu pripomina.

Rozhoduji se, co dal. Je skoro pul ctvrte a 400km do Al Uly za svetla rozhodne nestihnu. I kdyz jsem nechtel cestovat po setmeni, presto vyrazim. Premie v podobe zitrejsi celodenni prohlidky Madain Saleh je prilis lakava.

Silnice hned za Hailem bere dech svoji scenicnosti pri prekonavani sklanateho horstva. Pak nasleduje kratky jalovy usek s farmami a potom uz vjedu do nadherne pouste, kde z cervenohnedeho pisku vyrustaji tmave skalni formace vsech moznych tvaru a forem. Stovky kilometru nepotkavam ani zivacka a nevidim nic sprzneneho civilizaci. Poust je mirne zvlnena a co chvili nabizi pruhledy do nekonecnych dalav. Ritim se tou nadhernou krajinou stosedmdesatkou a presto stacim vnimat krasu tech okamziku a vstrebavat intenzivne prozivanou radost. Mam pocit, ze by stacilo rozprahnout ruce a vzletnout podivat se na krajinu z vysky. Na rty se mi derou slova pisnicky Into the great wide open. Kdyz pak pozoruju hru barev pri zapadu Slunce, moje radost dostupuje vrcholu. Pokud nekdo do ted nechapal, proc toto cele podnikam, lepsi odpoved uz nevymyslim.

Pred sedmou dorazim do Al Uly. Vechno klape - mam pokoj i povoleni. Ten den uz ke stesti nic jineho nepotrebuju.

Dve noci na stejnem miste, to se mi asi moc vickrat nepovede. Ale Madain Saleh si to zaslouzi (cela tahle oblast by si tech noci zaslouzila samozrejme daleko vic). Madain Saleh a okoli je vlastne oaza na planine obklopene ze vsech stran skalami z cerveneho piskovce, z nichz ty nejvyssi jsou nahore pocukrovany tmavohnedou lavou. Neco jako dortik posypany kakaem.

Diky zdrojum vody byla tato oblast osidlena uz od pradavna. Okamzik jeji nejvetsi slavy nastal v dobe nabatejskeho kralovstvi, ve kterem Madain Saleh bylo druhym nejvyznamnejsim mestem (po Petre). V te dobe to byla vyznamna zastavka na ceste karavan s frankincensi z Jemenu a Omanu na stredozemni trhy. Stejne jako v Petre, i zde po sobe Nabatejci zanechali ohromujici hrobky vytesane do cerveneho piskovce. Rika se, ze zdejsi hornina je kvalitnejsi nez ta v Jordansku, a tudiz zdejsi hrobky jsou lepe zachovane. Nevim, budu moct posoudit za par dni.

Enjoyed the traditional Arabic hospitality offered by a land surveyor in Tayma, and by the soldiers at an army post at Sheikh Humayd. Made an extra effort to reach the very most western point of the Arabian peninsula, and found nothing but an army post there. Said Ma’ Salaama to Saudi Arabia, and entered Jordan at 10:33pm.

Po ranu se nejdrive vracim 120km po stejne ceste, kterou jsem do Al Uly prijel. Znovu zazivam extakticke pocity osameleho jezdce divukrasnou krajinou. Tentokrat si zpivam I can see for miles and miles. Zklamani prichazi s odbocenim na Tabuk. Uzka, rozbita silnicka s docela provozem. Vedle soubezne buduji silnici novou a zviruji pri tom obrovska mracna prachu. Po dalsich zhruba 120km prijizdim do prvni zastavky me dnesni trasy. Tayma je dalsi z rady saudskych archeologickych klenotu, umne skrytych pred svetem, a ma hodne co nabidnout. Co taky jineho cekat od mista, ktere v jedne dobe (i kdyz jen nakratko) bylo hlavnim mestem babylonske rise.

Nedaleko centra si prohlizim starobylou velikou studnu (18m v prumeru), ktera dodava vodu mestu nepretrzite uz pres 2500 let. Bohuzel ji muzu prohlizet jen spoza plotu. Je ctvrtek, to znamena vikend a to byvaji pamatky a muzea z nepochopitelnych duvodu zavrene. Coz se vztahuje i na mistni muzeum. U studny se davam do reci s nahodnym kolemjdoucim. Vim, ze tim “riskuju” pozvani minimalne na kavu, ktere se tezko odmita. A skutecne – Bader, jak se onen muz jmenuje, me zve k nemu domu. Nemam prilis casu, ale nechci Badera urazit odmitnutim. Ukazuje se, ze Baderuv dum je hned na rohu vedle studny. Pred vchodem me pozada o obligatni minutku strpeni, aby mel cas dukladne uschovat manzelku pred pripadnymi pohledy cizince. Pak uz me vede do diwanu – spolecenske mistnosti bez nabytku, jen s polstari na sezeni a ovsem uz take s televizi. Pri turecke kave se dozvidam (Bader mluvi docela slusnou anglictinou), ze vystudoval kolej v Tabuku a pracuje jako zememeric. Pak se rec stoci na rodinne zalezitosti a zjistuju, ze Bader je novopeceny otec. Kdyz projevim zajem, nevaha, zmizi kdesi v nitru domu a za chvilku uz prichazi s trimesicni dcerkou Shaheen na rukou. Shaheen je krasna, sneda holcicka a dokonce se mi povede vyloudit jeji usmev. Bader me zve, abych zustal i na obed. Jenze cas me tlaci a tak co nejzdvorileji odmitam. Jeste delam fotky a beru si e-mail, abych je mohl poslat. Diky Badere za pohostinnost.

Odchazim a na doporuceni Badera fotim jeste starou pevnost kousek od jeho domu. Potom si dovolim vytahnout me fotaky primo na centralnim namesti, abych si vyfotil zajimave reseny zastreseny suq (trznici). Jsem si vedom rizika postihu a davam saudske policii tak 5 minut. Podcenil jsem je. Jeste nez stacim dofotit, zastavuje u me policejni patrola. Chlapisko vypada zarputile a ani muj pro nej jiste kuriozni pas ho nerozveseli. Situace neni nejlepsi, ale nakonec zafunguje - jako uz tolikrat – jmeno meho sponzora. Uz na to asi i hresim, ale uz davno jsem zjistil, ze spriznenost s Aramcem zvysi duveryhodnost cloveka v ocich mistnich uradu o 100 procent. Jsem propusten, nicmene je mi durazne naznaceno, ze foceni tady je no-no.

Pokracuji dal a nastesti z Taymy na Tabuk uz vede nova, kvalitni silnice. Zbyvajicich 250km do Tabuku tak uplyne jak voda. V jednu chvili vidim na kameni u silnice past se stado cernych koz. Ale co to, jedna z nich neni koza, je to zena v cerne abaje. Pasacka koz? To jsem jeste nevidel (vzdy to byli muzsti). Ale ve stoosmdesatce neni cas overovat detaily. Pred Tabukem jeste delam fotici pauzu v miste, kde se prejizdeji kopce zasypane pisecnymi dunami. Snazim se pocinat si co nejopatrneji. Tabuk je z velke casti vojenske mesto a byt zde pristizen pri foceni by bylo rikani si o opravdovy prusvih. Do mesta ani nezajizdim a po okruhu (ktery, jak byva zvykem, je marnotratne osazen zeleni) mirim na sever. Asi v pulce cesty k hranici uhybam otre doleva. Do Jordanska chci vstoupit jinym prechodem – na pobrezi Rudeho more.

Mirim do nejseverozapadnejsiho vybezku Saudske Arabie, do regionu, ktery je snad nejmene znamy a nejmene popsany. Nejprve projizdim pasmo horskeho hrebenu, ktery je pravdepodobne rozpadajicim se lavovym polem. Posleze cernou horninu vystrida rvave cerveny piskovec. Jestlize jsem mel tolik nadseni pri ceste z Hailu do Al Uly, tentokrat uz nemam slova vystihnout, co vidim. Carokrasna krajina plna cerveneho pisku a fantastickych skalnich formaci. Zatimco piskovce kolem Madain Saleh pusobily tak nejak usporadane, urovnane, tady je hlavnim motivem divokost. Absolutni divokost, ktera umoznila skalnim utvarum vyrust do nekonecne skaly vsech moznych forem a tvaru. To nemuze byt pozemska krajina, toto je z rise fantazie…

V jednom miste zahlednu cosi jako prikry pisecny svah se sklonem na urovni slusne cerne sjezdovky. Ve svahu jsou videt stopy aut! Frajeri zrejme vyjedou na kopec z druhe strany a pak “sjezduji” dolu. Na kopci zrovna vidim ochomytat se nejake auto. Pripravuji kamery, avsak auto k me litosti mizi na druhe strane kopce. Zato se objevuje dalsi policajt. Tady v horach ho me fotaky tolik neirituji a tak se jen omezi na kontrolu dokladu.

Pokracuji dal, piskovce konci a opet se norim do nevlidne hornatiny rozpadajici se lavy. Prijizdim na krizovatku. K jordanske hranici je to necela hodinka jizdy na sever. Predstava, jak vecer popijim neco dobreho v baru v resortu v Aqabe, je velice lakava. Mam ale v planu otocit se uplne opacnym smerem a dojet nejakych 125km do mista zvaneho Sheikh Humayd, coz by podle mapy mel byt uplne ten nejzapadnejsi vybezek Arabskeho poloostrova. Nemam ale absolutne ani nejmensi poneti, co me tam muze ocekavat. Ac jsem se hodne snazil, nenasel jsem jedinou informaci a ani nejzkusenejsi cestovatele z mych kolegu nikdy v tomto regionu nebyli a nemeli o nem zadne znalosti. Nakonec duse cestovatele vitezi nad dusi opilce a stacim se na jih.

Zpocatku se silnice krouti wadim mezi horami, ale poslednich 50km jedu po pobrezni planine z cerneho lavoveho pisku. Pomalu se stmiva a nulovy provoz na silnici dava tusit, ze zadny bujary resort me v Sheikh Huamydu asi neceka. A pak to prijde. V zari zapadajiciho Slunce se zaleskne hladina Rudeho more. Konci silnice, konci Arabsky poloostrov. A konci me nadeje na prijemny nocleh. Cerna poust se tise zasouva pod hladinu more. Dve, tri arabske rodiny stanuji na plazi. Krome velke, kamenne budovy na vybezku nad morem, nikde nic. Naproti pres Tiransky pruliv se na obzoru rysuji kopce nad egyptskym Sharm El Sheikhem. Vyrazim k palaci (nebo co to je) na kopecku. Uz to, ze k nemu vede jen v pisku vyjezdena cesta, rika, ze hotel to asi nebude. Prijizdim k objektu zezadu a kdyz ho obejdu, prekvapim pred vchodem dva vojaky se samopaly v rukach. Ach jo, kam’s to zase vlezl, rikam si a co nejpratelsteji uplatnuji na vojaky me veskere znalosti arabstiny (coz jsou bohuzel asi tak 4 slova). Sice si nerozumime, ale vojaci me berou dovnitr pevnosti. Ve chvilce sedim s kluky vojenskymi v diwanu, vedle me je o stenu opreny kalasnikov, srkame horky caj, kazdy si meleme svou svoji hatmatilkou, a k tomu v televizi bezi napinavy primy prenos modliteb z Mediny. Pak se na zemi serviruje vecere. Utrhuji si kus chlebove placky a davam si pozor, abych pouze pravou rukou nabiral na placku vselijake ty podivnosti. Moje prvni jidlo od snidane v Madain Saleh hotelu. Po veceri se vojaci rozchazi k modleni. Jeden, co zvlada dve slova anglicky, se mi snazi cosi naznacit. Chapu to tak, ze kdyby prisel jejich kapitan a nasel me tam, byl by pruser. Loucim se tedy, nasedam do auta a odjizdim.

Air: 29C, sea: 22C, beer: just right. Not much to show in terms of pictures. This is the so called Amstel Effect: the more beers you drink, the less pictures you take.

Waiting for the weekend to finish so that I could have the paperwork about the car done. I feel this is going to be a major pain in all the countries I plan to go through. So for those who feel like doing something similar one day, the advice number one: always try to come to the border crossings on weekday mornings.

Aqaba pusobi trochu ospalym, provincnim dojmem; mimo plazovych radovanek toho prilis nenabizi. Ruiny stare mamelucke pevnosti (pozde odpoledne o vikendu zavrene) a vykopavky, o kterych se mistni archeologove domnivaji, ze by mohly byt vubec nejstarsim znamym krestanskym kostelem (ze 3. stoleti).

Je ale take pravda, ze uz je po sezone. I kdyz jsou pro Sredoevropana stale idealni podminky, hlavni sezona je tu v lete. Ale i ted staci, aby turista zvedl svuj liny zadek, udelal par kroku do svahu nad Corniche a objevil prave srdce mesta, tlukouci plnohodnotnym arabskym zivotem. Suqy, kde je na prodej veskere mozne zbozi, ulicky s obchudky vseho druhu a take male vyvarovnicky nabizejici shawarmy a jine blizkovychodni pochutiny, pred kterymi chlapici u stolku usrkavaji silny, sladky caj.

The day started when a taxi picked me up from the hotel before 8am, and took me to the border. Then I got into my car, and together with a member of the border staff drove to the Customs Office in the port of Aqaba. In the port I was enjoying the distinguished company of uncomplicated men, each of whom was smoking at least one cigarette at any single point of time, while Mohamed - a clearing company agent - was taking care (and money) of me. To my worries if we would be ever able to complete the processing on the same day, he kept telling me his simple answer: inshallah. At the end of the day, the god`s will was a little bit different from what I was after. I am so glad I will have the honour of seeing those chaps tomorrow again.