Všechny naše deníky

After 24 days and some 7500 kilometers I made it home safely. I will need some time to get organised, but definitely plan to add more narration in both Czech and English. So come back again soon, and check for the updates.

Jedno je po dnesku jiste: jiz nikdy autem do Rumunska. Tedy aspon dokud nepostavi dalnice. Na ceste z Bukuresti do Aradu s vyjimkou cca 100km dalnice (povrch jejich nekterych useku pripomina silnici podel Jizery po obzvlast tuhe zime) svadim nespocitatelne souboje s ostatnimi ucastniky provozu, zejmena s kamiony. Je to jako boj s devitihlavou sani - jen predjedu jednoho, hned narazim na neco dalsiho, libovolneho z mnoziny: kamion, konsky povoz, traktor, strejda v dacii, volsky potah, bagr, trambus s piskem, dacia s proutennou sedaci soupravou na strese, stado ovci, odstaveny parni valec, dacia s dvema kolecky na strese, pasacek s kravou, atd. Zvlast posledni usek na Arad je nekonecny opruz. Zrejme v dobe, kdy cestu projektovali, nebyly k mani pravitka a tak na celych tech 100km neni jedine rovne misto. Uzka, stale se kroutici silnice pumpuje adrenalin do zil pri kazdem pokusu o predjeti. Krome toho jedna vesnice (8 cisel popisnych roztazenych na 5km) plynule prechazi v druhou. A kdyz se vam nahodou povede se rozjet, vynori se proti vam dva kamiony vedle sebe.

Po takovem utrpeni jsou madarske dalnice cira slast a co nevidet, uz je tu Rakousko. Celnik se divi, co to mam za znacky a kde mam celni deklaraci EU (zrejme mi ji meli dat v Madarsku, ale nic nemam). Nakonec me znechucene propousti. Uz vidim Cechy, jak me zitra poslou zpatky na rumunsko-madarskou hranici pro kus papiru.

Predesly den vecer v internet café vybiram, jakou trasu z Turecka zvolit. ViaMichelin preferuje cestu pres Srbsko – je nejkratsi a nejvic po dalnicich. Ovsem ze stranek zamini mam dojem,  ze celni rizeni kolem meho auta by tam mohlo byt komplikovane. Varianta pres Rumunsko je zase delsi a po horsich silnicich. Nakonec rozhoduje predpoved pocasi. Zatimco v Srbsku ma prset/snezit, pro Rumunsko je hlasena jasna obloha.

Rano se mi dari bez snidane vyjet jeste za tmy (6:30). Turecko bulharske pomezi pusobi v tento cas a v tuto rocni dobu znacne ponurym dojmem, cemuz jeste na durazu dodavaji valejici se cancy mlhy. Silnicka se krouti mezi oblymi kopecky porostlymi listnatymi stromy, ktere spolu s krovim a travou, kdyz se trochu rozedni, davaji jen jednu barvu – rezave hnedou.

Z Turecka jsem bez problemu vypusten a prijizdim k Bulharske zavore. Nejde pocitac, cekat na novou smenu, do duty free ne, zustat v aute! Urostla blondyna na me steka rozkazy kadenci kratkych salv kulometu. Pripadam si, ze jsem se premistil nejen v prostoru ale i v case. Nic nemuze presvedciveji dokazat, ze jsem definitivne pryc z orientu s jeho za zavoji schovavanymi zenami, nez tato udernice poctive slouzici vlasti.

The morning hot air balloon flight in Cappadocia was cancelled because of the fog. Left Goreme early and spent the day driving and driving. Crossed Bosporus into Europe. After 3 weeks and more than 5 thousand kilometers experienced the first rain (although only a slight one).

Predchozi vecer jsem stravil ve spolecnosti Faruqa a jeho pratel, kteri produkovali skvelou tradicni tureckou muziku na nastroje jako saz (neco jako loutna) a tarbucha (bubinek s trubkou). Pozoruhodne bylo, ze kazdy novy prichozi se umel zapojit a neco zahral ci zazpival. Tezko rict, nakolik je zaujeti folklorem vysadou Faruqova okruhu pratel, ci se jedna o bezne rozsirenou kulturni aktivitu.

Dnes s Faruqem delame okruzni jizdu po zajimavostech kolem Goreme. Je jich tolik, ze stihame jen malou cast. Vidime skalni utvary vsech moznych tvaru (kuzel, houba, velbloud,...) a v nich vytesane kostely, pribytky, staje, hrobky, holubniky, atd.  Na cast dne se k nam pripojuji Andrew a Susan, starsi par z Australie, kteri jsou na mesicni ceste po Turecku.

V hrncirske dilne se citim jak Onasis, kdyz kupuju suvenyry za petset milionu. Stare liry plati jeste do konce roku, pak uz budou v obehu jen nove, seskrtane o 6 nul.

Stale pretrvava neskutecne krasne pocasi, ktere mi umoznuje pres den chodit v kratkych rukavech (i kdyz se stavam tercem prekvapenych pohledu lidi navlecenych v bundach). Vubec na pocasi mam uzasne stesti. 20 krasnych slunnych dnu v rade za sebou je v tuto rocni dobu zazrak. Vloni touhle dobou meli v Kappadokii pul metru snehu.

Zitra pozdravim vychod slunce z kose balonu a tim poznavaci cast cesty skonci. Pak uz to bude ciste jen jizda domu.

Resim dilema, jestli uz zamirit primou cestou domu nebo se jeste pokusit naplnit posledni bod meho planu - navstevu Kappadokie. Nakonec rozhoduje, ze uz je patek a ze nevim, jestli by bylo mozne prekonavat hranice o vikendu (par neblahych zkusenosti s tim uz mam). Vyrazim tedy smer Kappadokia, coz je stejne jen mala odchylka od smeru na Istanbul a hranice.

Bez potizi trefuju spravnou vypadavku z Adany. Nemam zadnou mapu, nic, ale uz jsem si zvyknul, ze krome celniku mi vsechno vychazi. Zastavuju na prvni benzince a znovu se setkavam s neskutecnou ochotou Turku pomoci druhemu (ci cizinci? Nevim). Chci koupit silnicni mapu Turecka (pro Turecko jsem absolutne nevybaven), ale v shopu na benzince zadnou nemaji. Prodavac me zavadi k vedoucimu a do toho jeste prijizdi jejich velky boss. Vsem jsem predstaven a vsichni resi, jak mi pomoci. Nakonec vedouci benzinky nekam odbiha a po chvili se vraci s mapou, kterou mi dava a odmita za ni cokoliv prijmout. Aspon tedy u nich tankuju neuveritelne drahy benzin. Jestli spravne pocitam, tak platim cca 50 Kc za litr (98 oktanu).

Pozdeji na benzince na dalnici delam po 4 a pul tisicich kilometrech prvni udrzbu na aute - umyvam predni sklo a dolevam nemrznouci smes do ostrikovacu. Pres sedlo 1500m se vyhoupnu na anatolskou nahorni plosinu a prede mnou se otvira dalsi krasna great wide open se zasnezenymi vrcholky na obzoru.

V Nevsehiru se vybavuji v turistickych informacich a po zastavce v Uchisaru dorazim do Goreme akorat vcas, abych stihnul obdivovat pohadkove skalni utvary v podobe kuzelu a homoli jeste pred tim, nez se slunce zacne sklanet k zapadu. V Goreme resim problem, jak vybrat ubytovani, kdyz nemam zadne voditko (zadny lonelyplanet). V pujcovne kol a mopedu se davam do reci s Faruqem a nechavam si od nej doporucit jeden z mistnich cave hotelu (to je hotelu castecne vytesanych v porovite skale). Faruq mi take radi misto k veceri. Vazeni, Goreme restaurant je doupe s vynikajici atmosferu a stravou. Krome stolku maji i arabske lehaci boxy a mate-li stesti, Faruquv bratranec s kumpany vam zahraje tklivou tureckou muziku. Faruq mi take doporucil jeden wine house, ale tam se teprve chystam. Toz uvidime.

My route sees me leaving the Arab world now. It was with great pleasure that I enjoyed warm hospitality offered by kind people everywhere, from the isolated desert towns of north-west Saudi Arabia to the cosmopolitan old town of Damascus.

I saw a lot in terms of natural beauty, and historical monuments. The single most touching experience was being alone at the ruins of Palmyra just after the sunset when the sky was getting darker, the air was getting colder, and I was sitting on the stones that have witnessed two thousand years of human history.

Sadly, the world hasn't changed, and the Arab customs and clearing agents are nothing but a bunch of the modern era bandits who never miss an opportunity to rip the travelers of a good amount of their time and cash. Well, let's see what future has got for me in her closet in the coming days.

S opravenymi papiry menim speditera a obracim se na cloveka doporuceneho ambasadou. Je ochotny, ale nemluvi anglicky. Cela, nekolik hodin trvajici priprava celni deklarace tak probiha za pouziti posunkove reci. Nakonec je deklarace hotova, ale tesne mi mezitim ujizdi odpoledni konvoj. Auta podlehajici tranzitnimu rezimu se totiz po Syrii prepravuji v celniky organizovanych konvojich spolu s kamiony, ktere Syrii jen projizdeji. Ze syrsko-jordanskeho prechodu vypousti jeden konvoj po poledni a druhy v noci. Je mi receno, ze ten muj bude odjizdet v devet vecer.

Do vecera daleko, rozdelavam tedy poprve v aute luzkovou upravu a par hodin se prospim. V pul devate kontroluji stanoviste, odkud ma vyjizdet konvoj. Nejake kamiony tam stoji, ale vsude ticho a tma. Vracim se na celnici a zkousim zjistovat, jak to tedy s konvojem je. Odpoved prvniho celnika me docela sokuje: rano v osm. Zkousim dalsiho a ten rika o pulnoci. Vracim se radeji na stanoviste a po nejake dobe skutecne oziva. Prichazi celnik a organizovane vypousti kamiony, ktere se tam pres den nahromadily. "Organizovane" znamena, ze obchazi ridice a vybira baksis. Protoze jsem mu neprozretelne prozradil, ze neznam cestu (cilem totiz neni turecka hranice, jak jsem se domnival, ale jakesi tranzitni parkoviste u mesta Homms uprostred Syrie; sjizdeji se tam konvoje ze vsech hranicnich prechodu), vybira si me, ze pojede se mnou a budeme uzavirat konvoj. Normalne jezdi celnici ve svem vozidle, ale takhle zrejme usetri.

A tak cekam, az vypusti vsech 32 kamionu konvoje a potom teprve vyrazime na trat my. Musim ovsem jet "slowly, slowly", protoze delame sberne vozidlo a hlidame, aby nikdo neodpadnul (znamena to koukat po vsech nakladacich zaparkovanych u silnice, na parkovistich, benzinkach). Pred Damaskem dojizdime a cekame na jednoho, co meni kolo. V kopcich za Damaskem se plouzime na dvojku za supicimi rachotinami. Pak na krajnici nachazime jednoho, jehoz letity mercedes uz zrejme potreboval oddych. Rany kladivem svedci o tom, ze oprava je v plnem proudu. Ali privolava dalsi auto s celniky a jeden z nich zustava s ridicem u porouchaneho vozu.

Tentokrat zacina den budickem v 6:00. V sedm mi jede autobus do Ammanu. Platim plnou cenu (necelych 6 dolaru), prestoze budu vystupovat uz na hranici.

Na hranici se jdu nejdrive podivat na auto. Vypada, ze ty ctyri dny parkovani v celnim prostoru prezilo bez uhony a pri pohledu na nej tak nejak jihnu. Prece jenom po dvou tydnech osamelosti v neznamem prostredi mi staci jakakoliv mala znamost, duvernost, aby se mi udelalo teple u srdce. Jeste par dnu a zacnu si s misakem povidat.

V devet uz poslusne cekam v kancelari spediteru na Ehaba (Jordanec, ktery mi zarizuje opravu chybnych udaju v celni deklaraci), jak jsme se vcera dohodli. Kdyz se neobjevuje, zkousim jeho telefon a dozvidam se, ze papiry jeste nejsou a ze prijede vecer. V teto chvili uz je mi jasne, ze slovo arabskeho speditera nema cenu ani toho smradu, co mu pri tom vyjde z huby. Nakonec prijizdi kolem ctvrte, kdy uz je pozde neco delat, protoze celnici uz to zabalili. Znamena to cekat do zitrka, odchazim se tedy ubytovat do hotylku tesne pred hranici. Z jordanskych movenpicku a grand hyattu klesam na uroven osmidolaroveho pokoje, kde vybaveni koupelny reprezentuje jen dira v podlaze. Dole v hodne autenticke restauraci nabizeji i pochoutky typu beranich varlat, ja ale radeji zustavam u osvedceneho kebabu.

Rano se vydavam vyzkoumat, jak se maji na ceske ambasade. Ambasada se hleda snadno. Po Prezidentskem mostu se prejde reka Barada, ktera v teto rocni dobe ma podobu blative strouhy, proti ktere i Chrudimka je veletok. Pote se po Sharia al-Jala'a ve ctvrti Abu Roumana dojde az na kruhove namesti Rawda, kde se uz nekolik tydnu poradaji prvomajove manifestace na podporu rezimu (americka ambasada je za rohem), zahne se doleva a na tretim baraku vlaje ceska vlajka. Ale co to? Napis na vchodu rika, ze ambasada je to filipinska. Nu, za bezvetri se obe vlajky rozlisuji dost tezko. Ale staci se podivat pres ulici smerem na jih a tam uz je skutecna ceska ambasada.

S ochotnymi pracovniky ambasady probirame moji situaci a dochazime k zaveru, ze nejlepsim resenim by bylo nafingovat kradez meho auta. I kdyz - tezko rict. Pojistku jsem sjednaval u Clementsu po internetu tesne pred odjezdem a zrejme mi poslali smlouvu postou na adresu do Arabie, takze vlastne ani nevim, vuci cemu jsem pojisten. Nicmene clovek, ktery pro ambasadu zajistuje servis kolem aut, vola memu agentovi do Jordanska a po dlouhe dobe prichazi prvni naznak pozitivnich zprav: opravene jordanske papiry by mely zitra dorazit na hranici.

Z dalsiho rozhovoru se dozvidam, ze prace pro zamini neni zadne velke terno a ze jim napriklad chodi instrukce, jak v pripade vyskytu ptaci chripky pohrbivat obeti v arealu ambasady. V kazdem pripade me pristup pracovniku ambasady a jejich ochota pomoci - zejmena po zkusenostech z jinych ceskych ambasad - prijemne prekvapily. Jeste jednou diky, pane konzule Prebindo.

Na ulicich Damasku lze spatrit prekvapive velke mnozstvi skodovek a to jak octavii a fabii tak i zejmena vselijakych pickupu na bazi favorita a felicie. Prave s pickupy udelal dealer dobre obchody, protoze na osobni auta je v Syrii velmi vysoke clo, zatimco na uzitkova nikoliv. Tvorivi Syrane si pak pickupy prebudovali na dopravu osob - nacpali dozadu lavice, plastove zidle a podobne.

Provoz na silnicich Damasku se vyznacuje neuveritelnou hustotou aut na jednotku plochy. Syrsti ridici bravurne zvladaji manevrovat s milimetrovou toleranci od okolnich aut. Obcas se to ovsem bez drobne kolize neobejde a sramy z takovych incidentu lze spatrit na znacnem procentu aut. Na Hammat Hejaz se stavam svedkem jedne takove situace. Ridic nestaci dobrzdit pred autem, ktere mu zkrizilo cestu a vozy se do sebe zaklesavaji naraznik za blatnik. Bez vahani s chodniku priskoci parta chlapiku, zaklesnute auto nadzvednou, popondaji, skoro urvany naraznik priohnou zpet a jede se dal. Vse bez zajmu sleduji policiste ridici provoz.

V takovem provozu prejit ulici samozrejme znamena potlacit veskere pudy sebezachovy. Po par dnech praxe se mi to uz zacina trochu darit a obcas se mi povede dostat se na druhou stranu dokonce drive nez tem z bazlivejsich domorodcu.