Deník Cesta na severozapad
Z Perskeho zalivu do jiznich Cech na ctyrech kolech, pripadne na velbloudu, balonem, atd.

Current status: Day 24 / December 14
Location: Home
Day/Total km: 175 / 7407

Dalsi podnetny den straveny na celnici v pristavu v Aqaba. Procedura se komplikuje tim, ze saudsti celnici opsali cislo sasi auta do dokumentace jen priblizne (napr. z petek udelali eska), zatimco Jordanci baziruji na kazde prkotine. To snad ani nejsou Arabove.

Nicmene uz ve dve odpoledne (slabych pet hodin od doby, co Mohamed poprve rikal, ze za pul hodinky budeme hotovi; opakoval to pak jeste mnohokrat) drzim v ruce jordanske znacky. Mohamed pak jeste asi hodinku doladuje nejaka lejstra a potom uz vyrazime k brane pristavu. No, zas tak rychle to nepujde. Jeste nekolikrat jsme vraceni pro doplnujici dokumenty a prochazime asi troji kontrolou dokumentace a vyrobnich cisel auta. Do prostoru motoru je mi vlozena specialni plomba. Pripadam si, ze se snazim provezt vlak s nuklearnim odpadem a ne blby auto. Ovsem uspech se nezadrzitelne blizi a v 15:51 je auto propusteno do Jordanska. Je mi z toho trochu smutno. Na pristav jsem si zvykl a myslim si, ze i on si zvyknul na me. Vsichni uz me tak nejak znali a rikali: podivejte, to je ten blaznivy Cech, co exportuje auto ze Saudske Arabie. Co bude s mym oblibenym spinavym obrubnikem, na kterem jsem prosedel plno krasnych hodin meho zivota?

Nabiram smer Petra. Krajina, kterou projizdim, je pekna hornatina, oproti saudi ale daleko vic zaneradena civilizaci. Na odbocce z hlavni slilnice na Petru delam dobraka a beru dva stopare. Prvni vystupuje kdesi na krizovatce, druheho vezu dale a nabizi mi datle. Takze krome toho, ze jsem unaveny, zapraseny, upoceny, upatlany, spinavy, hladovy, ziznivy, ted jsem i umolousany od sladkych datli. V posledni vesnicce pred Petrou zavazim stopare po krkolomnych kozich stezkach az pred jeho dum. Samozrejme si tim zadelavam na pozvani k nemu domu, ktere tentokrat - slusnost neslusnost - razne odmitam a rychle pokracuju do hotelu ve Wadi Musa, coz je vychozi stredisko pro tury po Petre.

Prvni vec, co delam (pochopitelne pote co si dam poradneho loka z lahve brandy zakoupene v liquer shopu v Aqabe a snim snorek bramborovych lupinku), je ocistna sprcha, kterou ze sebe smyvam spinu pristavu. V baru prichazim na chut mistnimu pivu s originalnim nazvem Petra. Pri veceri v restauraci hotelu se ubezpecuji, ze najezdum nemeckych duchodcu se neda ubranit prakticky nikde.

Jsem v casove tisni. Na hranici mi bylo receno, ze dostanu 3 dny na projeti Jordanska. Netusim, co mi pak skutecne do papiru napsali v Aqabe, nicmene pojisteni (third party liability) jsem si na hranici koupil prave na ty tri dny. I Mohamed rikal, ze bych do stredy do poledne mel byt na hranici se Syrii. V planu tedy delam skrty a odnasi to Wadi Rum. Nakonec pouste a cervenych piskovcu jsem si v Saudi uzil dost. Ale i na Petru mi tak zbyva jen pul dne.

Snazim se tedy zacit den brzy, take abych predstihnul davy z autobusovych zajezdu. Na parkoviste pred vstupem do Petry prijizdim v 8 rano a ptam se uniformovanych strazcu, kde mohu zaparkovat. Ukazuje se ovsem, ze strazci jsou regulerni policiste a moje auto bez znacek (jordanske tranzitni jsem nenamontoval, jen je vezu za oknem) u nich vzbudilo znacny znajem. Komunikace vazne, mluvi pouze arabsky. Vypomahaji kolemjdouci a dozvidam se, ze policiste privolavaji sveho nadrizeneho, a ze dorazi za pet minut. Je mi jasne, ze pet minut v arabskem svete znamena vlastne vecnost a jen velice tesne nepropadam totalni beznadeji (mam tri dny na Jordansko, z toho dva dny s celniky v Aqabe a ted se rysuje treti den s policisty na parkovisti v Petre). Policiste si ode me berou papiry k autu a v tom jim zavan vetru z rukou rozfoukne dva dny vybojovavane dokumenty po parkovisti. Urputne se snazim nadavat jen cesky.

Nadrizeni se dostavuji po slabe hodince. Pote, co s nalezitou dukladnosti prostuduji me dokumenty, jsem propusten. Jedinou vyhodou je, ze nechavam auto zaparkovane primo pred zraky policejni hlidky.

Do Petry tedy nakonec vyrazim docela pozde, ale na kilometru mezi vstupem a zacatkem Siqu se mi dari predstihnout vypravu nemeckych duchodcu i spoustu dalsich, kteri se nechavaji odvezt na konich. V Siqu (cca 1 km dlouhe soutezce, ostre zariznute ve skalach) jsem vicemene sam. Ackoliv mam na Petru jen nekolik hodin, rozhoduji se nejdrive navstivit nejvzdalenejsi a nejhure dostupnou Monastery. Jedna se o cca hodinovy vystup se znacnym prevysenim (cestou je vice nez 800 schodu). Ackoliv jsem vedel, ze me ceka cely den na slunicku, muj chory mozek rozhodl, ze se nenamazu ani si nevezmu nic na hlavu. V puli cesty k Monastery to resim zakoupenim arabskeho kostkovaneho satku. Stavam se tim nejnovejsi atrakci Petry a jedna japonska turistka dokonce povazuje za nutne nechat se vyfotit s mym satkem na jeji hlave.

Nakonec stiham videt vsechny hlavni atrakce, akorat Treasury se mi nedari potkat v k fotografovani vhodnem case.

Muj celkovy dojem z Petry je trochu rozpacity. Jasne ze Madain Saleh nema ani nahodou co nabidnout, co by se aspon trochu blizilo architektonickym skvostum typu Treasury, ale co se atmosfery tyce, vitezi poustni Madain Saleh na cele care nad zkomercializovanou Petrou, kde mate co delat uhybat se nahanecum mezku a jejich (tech mezku) vykalum. A s vyjimkou Treasury piskovec v Madain Saleh skutecne snesl tech 2000 let lepe nez ten (i kdyz mistama neskutecne ruzne barevny) v Petre.

Celkem brzy odpoledne opoustim Petru a mirim k Mrtvemu mori. Pro jihoseverni presun je mozne v Jordansku pouzit tri cesty: Dead Sea highway - silnici udolim podel Mrtveho more, Kings highway - silnici po vrscich hor, a Desert highway - dalnici nudnym poustnim terenem. Z neznamych duvodu se mi dari cinit sama extremne spatna rozhodnuti ohledne zvolene trasy a tak odpoledne uplyne, aniz bych mel sanci zazit vyhledy z biblicke Mt.Nebo. Za svetla jeste stiham prijet (omylem) az na nadvori krizacke pevnosti Kerak, ale v tu chvili jsem tak vytocen z ubohosti znaceni na Kings highway, ze spinavosti a chaosu jordanskych mestecek a vubec ze vseho, ze nemam nejmensi chut delat fotici prestavku. Za absolutni tmy pak po krivolake silnicce sjizdim s hor do nejhlubsi propasti na zemekouli - k Mrtvemu mori.

Na Dead Sea highway pak cesta celkem odsypa az na zdrzeni na policejnich checkpointech. Na jednom z nich pote, co pro zjednoduseni prohlasim, ze jedu az do Ammanu, se ocka policejniho porucika rozzari, ze prave tam by potreboval vzit. Horko tezko pak vysvetluju, ze vlastne jedu jen do hotelu u Mrtveho more.

Dnesek by se dal nazvat Jak jsem se preci jenom podival do Ammanu, ale vezmu to po poradku. Vcera vecer se mnou do hotelu prijely take dva autobusy ruskych turistu (spise tedy turistek) a tak u snidane v hotelove restauraci prevlada rustina. Po snidani specham na plaz okusit nezvyklost koupani v Mrtvem mori. A nezvykle to tedy opravdu je. Breh je kamenity, nektere balvany jsou obalene bilou vrstvou krystalizovane soli. Voda na pohled pripomina olej a vune (ci zapach) mi mlhave vybavuje jakousi zasutou, blize neidentifikovanou vzpominku na skolni laborator pri vyuce chemie. Leham si na vodu a zjistuju, ze s plavanim je docela potiz - nedari se mi dostat ruce a nohy pod vodu zaroven. Nakonec mi nejvice vyhovuje styl lezet na zadech a padlovat rukama jako na matracce. Peknou zabavou je i ve vode se postavit. Nad hladinou pri tom zustava nejen hlava ale i pulka hrudniku. Jen je to trochu narocne na udrzovani rovnovahy.

Po koupacce rychle balim a vyrazim smer Amman. Pohodlneho rizeni si clovek v Jordansku (alespon v tehle partii mezi Petrou a Ammanem) moc neuzije. Same zatacky a porad bud padak dolu nebo drbak nahoru.

Na okruhu kolem Ammanu koukam po pumpe, protoze prave zde by mel byt nejsnaze k dostani bezolovnaty benzin. Na jedne zastavuji, ale jestli je natankovany benzin skutecne bez olova, se presvedcim leda az na pristi technicke kontrole. Je to me prvni tankovani v Jordansku a jsem hned obeti saudskeho syndromu - v Saudi stoji litr benzinu pod 6 Kc, zatimco tady je 3x drazsi. No nic, utesuju se, v Evrope bude jeste hur.

V prostoru mezi Ammanem a Syrii se nachazi jeste jedno misto, ktere jsem planoval navstivit. Jde o mesto Jerash, v dobe Rimske rise zname jako Gerasa. Ma to byt nejzachovalejsi rimsky mestsky komplex na Strednim vychode. Urcite lakava pamatka, ale zaroven me tlaci cas. Potreboval bych byt co nejdriv na hranici, aby se mohlo zacit s vyrizovanim formalit (po zkusenostech z minule hranice si nedelam nadeji na nejaky rychly prujezd). Zamyslim se a typicky prijimam klasicke Polivkovo reseni, ktere v sobe uzasnym zpusobem kombinuje veskere myslitelne nevyhody: jedu do Jerashe udelat kratkou prohlidku. Nejdrive ztracim more casu jenom hledanim Jerashe na kopcovitych silnickach, pak ve spechu shlednu ani ne pulku toho, co Gerasa nabizi k videni, a kdyz ve tri odpoledne prijizdim na hranici, je mi receno, ze uz je pozde a ze mam prijet zitra rano. Otacim se a po dalnici se vracim do Ammanu (cca 90km), premyslejic o tom, jak velky bude prusvih, ze jsem pretahnul povolene 3 dny v Jordansku.

Hotel v Ammanu je prazdny. Vcera vecer jsme byli v baru (krome barmana) dva - ja a Peter, ktery je zamestnancem (manazerem) hotelu. Dozvidam se, ze se mi neomylne povedlo vybrat hotel, ktery byl tercem bomboveho utoku pred tremi tydny, pri kterem zahynulo na 30 lidi.

Rano na nic necekam a hned po snidani ujizdim na hranici. Stejne jako vcera se mi zazracne dari proklickovat se pres cely Amman, aniz bych zabloudil. Pozdeji cestou mijim zajimavou krizovatku, kde rovne je znacena Syrie a doprava Irak a Saudska Arabie. Neodbocuju.

Na jordanske strane hranice vse probiha celkem hladce a dokonce mam stesti a davam se do reci s Alim, ktery je Turek a vyvadi neco podobneho jako ja - prevazi auto ze Saudi (Jeddah) do Turecka. A hlavne ma s sebou znameho, ktery ma konexe mezi celnikama. Chvili si delam nadeji, ze za par hodin uz budu i s autem v Syrii. Pak nastava zadrhel. Chybne cislo sasi auta, ktere zmrsili uz saudsti celnici, kdyz jsem opoustel Saudi, figuruje i na jordanske celni deklaraci. Syrsky celnik me s tim dal nepusti a ani rozhovor s nacelnikem nepomaha. Jedine reseni je udajne nechat opravit deklaraci v Aqabe. Aliho pruvodce se nabizi, ze to zaridi (za uplatu samozrejme). Nemam moc moznosti na vyber, ale protoze je zitra vikend, bude to nejaky den trvat. Nechavam tedy auto opet na hranici a pokracuju taxikem do Damasku.

V Damasku jsem nejdrive rad, kdyz sleduju mistni tlacenici blatnik na blatnik, ze nejedu svym autem (ale stejne budu muset pres Damasek jet, jestli se mi podari auto do Syrie dostat). Uz pri hledani hotelu mi Damasek ucarovava svoji kosmopolitni atmosferou dychajici historii, tolik nepodobnou cemukoliv, co jsem zatim na Strednim vychode zazil. Vecerni prochazka po starem meste je pak vylozene balzam na dusi.

Protoze je patek a v Damasku je vicemene vsechno zavrene, rozhoduji se podniknout vylet do Palmyry. Planuju tam zustat pres noc a odlasuji se tedy z hotelu v Damasku. Za dvou a pul hodinovou cestu klimatizovanym autobusem platim neco pod 2 dolary. Cesta vede podel nevysokych skalnatych hrebenu do kamenite pouste, ktera odsud bez preruseni pokracuje az k Indickemu oceanu.

V Palmyre, stejne jako skoro vsude, uz je po sezone, tudiz ceny jsou priznive a s zadnymi davy se clovek nikde nemacka. Od autobusu k hotelu me veze tak obstarozni mercedes, ze uz by se urcite uplatnil v kategorii veteranu. To ovsem netusim, ze na prohlidku me poveze jeste horsi kraksna.

Tradicni prohlidka zahrnuje nejprve dve hrobky (placeny vstup) stranou od hlavniho arealu. V druhe z nich (podzemni) je zakazano foceni. Pruvodce, ktery celou dobu durazne ukaznoval turisty, kteri se pokouseli nejake fotky prece jenom udelat, me pak, kdyz nakonec zustanu v hrobce sam, vyzve, abych si vse nafotil. Pote, co tak ucinim, natahne samozrejme ruku a zada o baksis.

Nasledne me Awad veze v rozpadajicim se Austinu Cambridge do oazy. Vznik a osidleni Palmyry byly pochopitelne v poustnich podminkach podmineny dostatecnym zdrojem vody a dodnes se na jedne strane mesta rozkladaji datlove a olivove haje. V tuni, kterou vytvari voda pritekajici do oazy smerem od hor, zrovna nekolik prislusniku mistni omladiny provadi ocistu tela a zrejme i odevu.

Pokracuje se arabskou pevnosti vypinajici se nad okoli na skalnatem kopci. Pozde odpoledne by z ni mely byt uchvatne vyhledy na palmyrske ruiny ozarene k zapadu se sklanejicim Sluncem. Cas souhlasi, ale dnes je prvni den me cesty, kdy je pod mrakem. Vyplacam spoustu urcite nudnych fotek, kdyz pak jako zazrakem Slunce, ted uz docela nizko nad obzorem, vykoukne spoza clony mraku a zaleje krajinu plastickym svetlem. Samozrejme vse prefocuju znova.

Budicek v 5:30. Chci stihnout palmyrsky vychod slunce. Je sice zatazeno, ale opet mam stesti. Uzka skvira mezi horizontem a clonou mraku postacuje, aby ruiny antickeho mesta byly na par minut ozareny paprsky vychazejiciho slunce. Mackam spoust jak o zavod. Za chvili zacina provoz na mistni silnicce a pozoruji, ze zaliba v obstaroznich kraksnach je zde znacne rozsirena. Jako velryby nekdy priplouvaji spolecne umrit na plazi, prijde mi, ze mercedesy rocnik 62 a okolo se sjizdeji do Palmyry vypustit zde dusi.

K snidani v hotelove restauraci v patem patre s panomaratickou vyhlidkou na Palmyru dostavam dve misky neceho, co jsem jeste nevidel. Prvni chutna trochu jako turecky med, to druhe me chutove bunky nedokazi pripodobnit vuci nicemu. Zatim se mi jakekoliv strevni potize vyhybaly, presto to radsi s novymi zazitky neprehanim. (Na vysvetlenou: v Syrii jsem 5-star kategorii vymenil za trochu lidovejsi ubytovani a stravovani.)

Po snidani se balim a pak uz me Adnan odvazi smerem na zapad. Mym cilem je nejzachovalejsi krizacky hrad Krak des Chevaliers. Po necelych 200km se krajina zacina menit. Misto kamenite pouste pribyva puda a vegetace. Na obzoru se bile lesknou uz zasnezene vrcholky libanonskych hor. Jestli se vse v dobre obrati, tohle byla posledni poust, kterou jsem zas na nejakou dobu videl.

Mijime mesto Homs, o kterem Adnan bez blizsiho vysvetleni rika, ze tam jsou nejkrasnejsi holky, ktere jsou vzdy ve stredu vecer crazy. Po chvili zaciname stoupat do kopcu. Projedeme jeste jednu vesnicku a najednou se pred nami na kopci tyci impozantni stavba krizackeho hradu. Dve hodiny chodim po jeho hradbach, vezich, chodbach a nadvorich a nakonec si rikam, ze prave diky jeho zachovalosti clovek ani nema pocit, ze by se prochazel po necem hodne starem a historicky vyznamnem.

Z Kraku me Adnan veze do Damasku a cestou dava k dobru historky o tom, jak si panicky z Evropy jezdi uzit s osmahlymi muzi. Podle jeho pribehu s tim ma spoustu praxe. Cesta probiha bez potizi a s pobavenim sleduju neustalou Adnanovu komunikaci s ostatnimi ridici pomoci houkacky, v narocnejsich pripadech i pomoci ruky vystrcenene z okynka. V Damasku se ubytovavam ve stejnem hotelu jako predevcirem. Zpravy o papirech k autu zadne nejsou, snad zitra, inshallah.

Dalsi den v Damasku. Snazim se popohnat vyrizovani papiru k autu, ale bez vysledku. Mohamed, ktery by mel v Aqabe pracovat na opraveni chybneho cisla sasi na celni deklaraci, nejprve na ma volani odpovida call me after one hour, pozdeji ma volani ignoruje a nakonec telefon zrejme vypina. Aspon setrim penize za neuskutecnene mezistatni hovory.

V Damasku je pekny, slunny den a tak v prestavkach mezi telefonovanim delam prochazky na stare mesto. Hlavni pristupovou tepnou stareho mesta je suq Al-Hamidiyya. Je to vlastne nekolikset metru dlouha zastresena ulice (neco na zpusob pasaze), lemovana po obou stranach obchudky nasackovanymi do dvou pater. Zvlastnosti Al-Hamidiyye je, ze kazde dalsi jeji projiti trva dele nez to predesle. Pokazde si totiz clovek udela nove pratele, kteri ho zatahnou do jejich obchudku, ktere jsou zrovna ty nejvzdalenejsi vzadu pod strechou. Bez popijeni caje a mocne prehlidky nabizeneho zbozi se takova navsteva samozrejme neobejde. Tito lide maji sloni pamet na tvare, takze pri kazde dalsi ceste Al-Hamidiyyou nejen ze si clovek udela nove pratele, ale navic neunikne pozornosti tech z minula a nova navsteva je proste nutnosti (to by bylo, aby mi neco neprodali). Prochazim pres Al-Hamidiyyu nekolikrat a den tak utika jako voda.

Psano v kavarne Beit Jabri v historickem dome na starem meste, popijejic silny, sladky caj a kouric nargileh (vodni dymku), coz je mimochodem ten uplne nejlepsi zpusob, jak se dostat Damasku az na dren.

Rano se vydavam vyzkoumat, jak se maji na ceske ambasade. Ambasada se hleda snadno. Po Prezidentskem mostu se prejde reka Barada, ktera v teto rocni dobe ma podobu blative strouhy, proti ktere i Chrudimka je veletok. Pote se po Sharia al-Jala'a ve ctvrti Abu Roumana dojde az na kruhove namesti Rawda, kde se uz nekolik tydnu poradaji prvomajove manifestace na podporu rezimu (americka ambasada je za rohem), zahne se doleva a na tretim baraku vlaje ceska vlajka. Ale co to? Napis na vchodu rika, ze ambasada je to filipinska. Nu, za bezvetri se obe vlajky rozlisuji dost tezko. Ale staci se podivat pres ulici smerem na jih a tam uz je skutecna ceska ambasada.

S ochotnymi pracovniky ambasady probirame moji situaci a dochazime k zaveru, ze nejlepsim resenim by bylo nafingovat kradez meho auta. I kdyz - tezko rict. Pojistku jsem sjednaval u Clementsu po internetu tesne pred odjezdem a zrejme mi poslali smlouvu postou na adresu do Arabie, takze vlastne ani nevim, vuci cemu jsem pojisten. Nicmene clovek, ktery pro ambasadu zajistuje servis kolem aut, vola memu agentovi do Jordanska a po dlouhe dobe prichazi prvni naznak pozitivnich zprav: opravene jordanske papiry by mely zitra dorazit na hranici.

Z dalsiho rozhovoru se dozvidam, ze prace pro zamini neni zadne velke terno a ze jim napriklad chodi instrukce, jak v pripade vyskytu ptaci chripky pohrbivat obeti v arealu ambasady. V kazdem pripade me pristup pracovniku ambasady a jejich ochota pomoci - zejmena po zkusenostech z jinych ceskych ambasad - prijemne prekvapily. Jeste jednou diky, pane konzule Prebindo.

Na ulicich Damasku lze spatrit prekvapive velke mnozstvi skodovek a to jak octavii a fabii tak i zejmena vselijakych pickupu na bazi favorita a felicie. Prave s pickupy udelal dealer dobre obchody, protoze na osobni auta je v Syrii velmi vysoke clo, zatimco na uzitkova nikoliv. Tvorivi Syrane si pak pickupy prebudovali na dopravu osob - nacpali dozadu lavice, plastove zidle a podobne.

Provoz na silnicich Damasku se vyznacuje neuveritelnou hustotou aut na jednotku plochy. Syrsti ridici bravurne zvladaji manevrovat s milimetrovou toleranci od okolnich aut. Obcas se to ovsem bez drobne kolize neobejde a sramy z takovych incidentu lze spatrit na znacnem procentu aut. Na Hammat Hejaz se stavam svedkem jedne takove situace. Ridic nestaci dobrzdit pred autem, ktere mu zkrizilo cestu a vozy se do sebe zaklesavaji naraznik za blatnik. Bez vahani s chodniku priskoci parta chlapiku, zaklesnute auto nadzvednou, popondaji, skoro urvany naraznik priohnou zpet a jede se dal. Vse bez zajmu sleduji policiste ridici provoz.

V takovem provozu prejit ulici samozrejme znamena potlacit veskere pudy sebezachovy. Po par dnech praxe se mi to uz zacina trochu darit a obcas se mi povede dostat se na druhou stranu dokonce drive nez tem z bazlivejsich domorodcu.

Tentokrat zacina den budickem v 6:00. V sedm mi jede autobus do Ammanu. Platim plnou cenu (necelych 6 dolaru), prestoze budu vystupovat uz na hranici.

Na hranici se jdu nejdrive podivat na auto. Vypada, ze ty ctyri dny parkovani v celnim prostoru prezilo bez uhony a pri pohledu na nej tak nejak jihnu. Prece jenom po dvou tydnech osamelosti v neznamem prostredi mi staci jakakoliv mala znamost, duvernost, aby se mi udelalo teple u srdce. Jeste par dnu a zacnu si s misakem povidat.

V devet uz poslusne cekam v kancelari spediteru na Ehaba (Jordanec, ktery mi zarizuje opravu chybnych udaju v celni deklaraci), jak jsme se vcera dohodli. Kdyz se neobjevuje, zkousim jeho telefon a dozvidam se, ze papiry jeste nejsou a ze prijede vecer. V teto chvili uz je mi jasne, ze slovo arabskeho speditera nema cenu ani toho smradu, co mu pri tom vyjde z huby. Nakonec prijizdi kolem ctvrte, kdy uz je pozde neco delat, protoze celnici uz to zabalili. Znamena to cekat do zitrka, odchazim se tedy ubytovat do hotylku tesne pred hranici. Z jordanskych movenpicku a grand hyattu klesam na uroven osmidolaroveho pokoje, kde vybaveni koupelny reprezentuje jen dira v podlaze. Dole v hodne autenticke restauraci nabizeji i pochoutky typu beranich varlat, ja ale radeji zustavam u osvedceneho kebabu.