| modrej obláček | 
 |
(15.11.2009 23:15:06)
Vkládám do diskuze Respektovat a být respektovám, prosím ty, kteří četli, aby mi poradili: )))
K objasnění situace - jsme cca 4 měsíce přestěhovaní do bytu bez tatínka dětí. Vycházíme spolu. Děti si ob víkend bere, v týdnu za nimi jezdí. On má přítelkyni. Já přítele, který s náma začíná žít. Děti oba partnery mají rádi. Situace se nevyvíjela nijak dramaticky.
Máme dvě děti - Elišku 4 roky a Matěje 2 roky. Povahy naprosto rozdílné.
Matěj neustále v pohodě, děda nebo kdokoli si pro něj přijde a on s ním jde, zamává a páděj. Zůstane u babičky, zůstane s přítelem doma. Kamkoli přijdem, v podstatě se nestydí.
Eliška se stydí. I když ob den jdeme k babičce, stejně chvíli trvá, než se rozmluví. Když dostávali dárky k narokám, nechce si je vzít, když jí je někdo přímo podává, od přítele nechce podat občas pití, mám jí ho podat já. S dědou a babičkou nikam jít nechce, ani i když půjde i Matěj.
Jedinej člověk, s kterým vydrží, je její táta a moje mamka.
Vím, že je to asi určitej způsob, že si chce dokázat, že jí neopustím a mám jí ráda. Snažím se jí to dávat najevo, snažím se jí věnovat.
A teď otázka: ))) Když si je chce děda s babičkou vzít třeba na odpo domů, nebo do herny, mám jí nutit, když řve a ječí, že chce bejt se mnou, anebo jí nenutit a nechat jí se mnou doma?
Za normální situace bych to asi neřešila, ale vím, že ona je šílená citlivka a teď ještě ta situace s rozchodem a odchodem do novýho bytu, nový přítel... Na druhou stranu ale vidím, že čím víc tu s námi přítel je, tím víc jsou děti zklidněnější, jakoby se to dostávalo do zajetých kolejí - jestli chápete, jak to myslím... Snad je to aspoň trochu srozumitelný: )))
Díky předem
|
| Balbína | 
|
(15.11.2009 23:51:39)
Knížku RaR začínám číst. To, co píšeš je opravdu složité díky rozvodu. Asi bych se poradila s nějakým psychologem nebo odborníkem, nejlépe, kdyby ti ho někdo doporučil.
Když se nad tím zamyslím, tak bych asi zatím nelámala přes koleno a dceru nenutila.
|
|
| Hanka | •
|
(16.11.2009 0:35:18)
Ahoj,
mám podobnou (mladší) dceru - citlivka sama od sebe - a rozváděla jsem se v době, kdy byla jen kousíček starší (před rozvodem to byla cíťa, po rozvodu úzkostná cíťa).
Snadný návod nemám, ale jeden postřeh ano:
Osvědčilo se mi netlačit příliš, spíš povzbudit - navnadit - ocenit odvahu někam se vydat - připomenout, jak se jí líbilo při podobné příležitosti dřív. Občas se tlaku v určitých situacích neubráním, ale většinou se mi z dlouhodobého hlediska nevyplatí; když ji do něčeho dotlačím, aniž je s tím opravdu sama srozuměná, většinou se o to ostřeji a na delší dobu sekne příště; zatímco když netlačím moc, postupuje relativně pomalu, ale zřetelně kupředu. Takže ji doprovázím a loučím se s ní u školních dveří dodnes (bude jí deset), ačkoliv kamarádka na mě hledí jako zjara, její děti mámu jako doprovod nechtěly už po polovině první třídy. Jen už to dávno nejsou ty úzkostlivé pusinky jako v první třídě, ale veselá pusa a odchod dcerky bez ohlédnutí; ale když někdy nemůžu ke škole jít, zatváří se vždycky nešťastně, ačkoliv to zvládne 
|
|
| MarkétaP + 4 dcerky | 
|
(16.11.2009 8:24:32)
Souhlasím s Hankou. Tohle chce, dle mého názoru, opravdu respektovat její strach z toho, že změny budou pokračovat dál. Netlačit, domluvit se třeba na pár pevných situacích, kdy bude "jinde" - ve smyslu ve středu je školička, půjdeš tam s babičkou, vyzvednu tě já, udělat kalendárium, kde budou tyhle věci pevně zaznamenané. Domluvit se s ní, co by jí mohlo pomoct v tom odchodu. Nedělat nečekané ake, na které by nebyla připravená. Dost jste zahýbali s jejími jistotami a zaslouží si váš čas a péči vybudovat je znovu.
|
| modrej obláček |
|
(16.11.2009 9:48:18)
Díky za rady! Ona se takhle chovala vždycky, nebude to jen tím rozvodem, ale nikdy to nebylo tak zřetelný, protože jsme prostě hlídání v místě bydliště neměli, teď tu máme babičky.
S tím pevným domluvením se kdy a kam. Měla začít chodit na tanečky, ale prostě se sekla a vřeštěla. Věděla jsem, že týden co týden tam půjdem s řevem a ona se stejně nezapojí: ((((
Přitom když jsme v herně (velká herna spojená s kavárnou), tak v pohodě, celou dobu sedím, ani si mě nevšimne a krásně si hraje s dětma...
|
|
|
| Zazi (1+1+1) | 
|
(16.11.2009 8:42:01)
Cimoril,
taky mi v tomhle případ přijde, že to chce pomalé změny. Možná bych zkusila jít i metodou postupných kroků, zkusit to nějak rozfázovat. Jen pro příklad - já bych třeba zkusila nechat nejprve dítě s dotyčným dospělým, se kterým nechce odejít, dělat věci u nás doma, ale snažit se, aby to bylo v jiné místnosti, pak je třeba společně poslat zalít kytky na chodbě, vynést koš (a za dvě minuty se vrátit) atd. Třeba by dcera díky tomu postupně získávala jistotu.
Možná kdyby u toho měla i nějaký úkol (děti ve čtyřech letech tohle často dobře přijmou), napadá mě, že by měli za úkol koupit mléko a jen dcera by přesně věděla jaký druh (vím, příklad nic moc, ale lepší mě teď nenapadá).
|
| Lipo | •
|
(16.11.2009 10:39:49)
cimoril, kdysi jsme měli podobný případ v širší rodině.
Zkus si na internetu pohledat něco o "uzkostné separační poruše".
Může být, že dítě k ní má dispozice a pak jí nějaká událost /pro vás třeba ani ne tak významná/ spustí.
A taky - ono úzkostnost dítěte je často podporována úzkostností matky. Sama za sebe - ruku na srce - jsi typ extroverta, co s ničím nemá problém, nebo máš nějaké skryté fobie a strachy? Nemusíš odpovídat tady, jen si to srovnej sama v sobě.
Casto úzkostné děti mají úzkostné matky, nebo z nějakého důvodu necítí dostatečnou oporu v rodině.
Ten případ, co jsme měli v rodině byl o tom, že matka musela jít od dítěte cca v půl roce do práce /exist. důvody/ a ještě to bylo znásobeno citlivější povahou dítěte a nejvíc asi tím, že matka sama má spousty "vlastních problémů" - nevyhledává moc společnost jiných lidí, neřídí, sama by se nevydala do cizího města...
|
| Lipo | •
|
(16.11.2009 11:02:51)
U vás to může být i tím, že když jsme neměli hlídání jiných osob /třeba babiček/ odmala, ona si nezvykla se postupně otužovat ve společnosti jiných lidí, upjala se jen na tebe...a najednou je jakoby "velká" a čeká se od ní zčistajasně, že bude schopná chodit na kroužky, do školky, nechá se pohlídat babičkama...a ona to není schopná najednou "pobrat", protože je to pro ní prostě moc kách...ale určitě není východisko jak tu někdo píše, vodit dítě do deseti let do školy...tím, že se "otužování ve styku s jinými lidmi" odkládá, tím se jak ted sama vidíš, nic nevyřeší...naopak fixace dítěte na matku vzrůstá
velká škoda, že babičky nehlídaly už od mala, možná by tenhle problém vůbec nenastal, dcera by byla zvyklá být bez matky
|
| Hanka | •
|
(16.11.2009 12:00:41)
Lipo,
to s tím voděním do školy jsem psala já a východisko to jistě je . Taky ji do té školy nevodím nějak extra jako specialitu, mám to téměř cestou do práce (zajdu si cca 150 m a přicházím do práce na 8, jak potřebuji). Školu máme dost daleko, musí se kus MHD (a ostatně spoustu i starších dětí rodiče vozí auty). Na kroužky a tak chodí sama, bez potíží (kromě toho že je roztržitý snílek, takže sem tam prostě zapomene jít a taky jednou sedla do špatného autobusu a dojela úpně jinam než měla, ale našla se ).
Prostě má ráda maminku při ruce, a tam, kde to bez potíží jde, jí to ráda umožním. Jinak bez potíží jezdí na letní tábory, do školy v přírodě a kamkoliv; jen s trochu větším neklidem a vřelejším loučením než ta starší, která vždycky když uviděla děcka, tak mi dala letmou pusu, mávla a nechala mě na peróně.
Otužovat se IMHO právě musí opatrně, bez velkého nátlaku; pro mě je to vydobytá zkušenost a samozřejmě nejspíš neplatí univerzálně na každé dítě, ale mladší dcera je v rodině jistý exot - starší dcera taková není a já taková taky nejsem, takže mi chvíli trvalo, než jsem se naučila s tou její citlivostí a někdy úzkostí zacházet, a kašlat na to, co si kdo myslí, že by dcera "měla dělat" a jak. Jediným podstatným kritériem je, jak to vyhovuje nám jako rodině.
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(16.11.2009 13:05:50)
Hanko, smekám. Je vidět, že máš své děti nejen ráda, ale i v úctě. 
|
| modrej obláček |
|
(16.11.2009 13:27:51)
Ono na občasný hlídání došlo i dřív, ale nešlo to tak nárazově.
Jinak nemyslím, že by to bylo nedostatečným "trénováním", protože mladší syn je zas úplnej opak - je to povahou. Jinak taky se s tím začínám učit zacházet, protože ona je taková citlivka, že třeba při teplotě, nebo tak jde občas až do hysterie - například při vzbuzení v noci.
Taky se takhle víc chová po narození sourozence, sice ho miluje, ale samozřejmě ho napodobuje, chce to, co on (krmit, občas oblíkat apod.)
|
| marketa | •
|
(16.11.2009 15:36:50)
trenovanim to urcite neni, to je opatrnejsi povaha. ale samozrejme se to "trenovanim" zlepsi. co me napada ze by mohlo pomahat -
- co nejvetsi pravidelnost (k babicce se jde vzdy ve stredu atd) i v detailech coz asi delas
- dostatecne dopredu oznamit program coz take delas
- louceni delat co mozno nejkratsi, velkou pusu, obejmout a jit. spolehnout se, ze clovek u ktereho ji nechas ji take dokaze utesit a zabavit.
!!!
co je myslim hodne dulezite, je, aby ji ten/ta u koho ji nechas nechal nejdrive vyplakat. rozhodne neni dobre se snazit odvest jeji pozornost jinam, hned se pokouset hrat si s ni apod. jestli je uzkostna, tak ji kazde louceni, kazda zmena stoji hoooodne sily a plac je ventil. kdyz se potlaci, nebude se to zlepsovat.
|
| Stáňa a dva kluci | 
|
(16.11.2009 22:42:52)
To je zajímavý téma. Mám jednu zkušenost z dětství, díky které kluky do ničeho netlačím. Je to taková banalitka, ale vrylo se mi to pod kůži:). Podařilo se nám jednou na výletě chytit mloka. No a rodiče nás tlačili do toho si ho pohladit. Ségra po chvíli pohladila, ale já jsem se bála. Pocitově jsem cítila ten silný přesvědčovací tlak rodičů, abych to udělala, abych se pochlapila:). A celé to trvalo celkem dlouho. Je to fakt hodně nepříjemný, cítila jsem se jako bez opory, zatlačená do kouta a ničemu to nepomůže.
To, že netlačím, neznamená, že nemotivuju, ale bez nátlaku. Řeknu jim k tomu vždycky i výhody a nechám to rozhodnutí na nich. Starší(5let)zatím ještě nedozrál k tomu, aby u babiček spal. On si to vyzkoušel a nejen u nich a zatím znovu nechce. Jinak je velmi samostatný, komunikativní, není úzkostný, má rád, když se něco děje. Prostě zatím potřebuje ten večerní rituálek se mnou a já to respektuju.
Cimm, takže já osobně bych to nelámala, obzvášť v takovéto porozvodové situaci. Rozhodně bych jí dala čas a snažila se vybudovat maximální možný pocit bezpečí.
|
|
|
|
|
| ChristianaC | 
|
(16.11.2009 13:42:30)
Hanko, taky mě Tvůj přístup úplně pohladil. chci to taky umět, učím se a nejde mi to. Často sklouznu právě k tomu, co by mělo, namísto co je a co pomáhá.
|
|
|
| marketa | •
|
(16.11.2009 15:25:42)
nesouhlasim, ze je spatne doprovazet 10 lete dite do skoly. moje maminka se mnou taky chodila, jen pul cesty, pak se nase cesty rozchazely, ale byla jsem moc rada, ze nejdu sama. byl to "nas" cas. jeste si trochu popovidat apod. nevim proc, ale byl to velky rozdil, kdyz me dala pusu dome a vystrcila pred dvere nebo kdyz se mnou sla tu pulku cesty.
***
uzkosti se clovek nezbavi tim, ze ho hodis do studene vody a "plav!" ... :-o, on se utopil, tak velkej, to uz prece davno mel umet, hm jeho smula....
tenhle pristup fakt nemusim.
je mi rozhodne sympatictejsi, kdyz se s ditetem chodi (nosi v satku atd) tak dlouho, dokud se samo nerozhodne odejit + k tomu patri ocenit "statecnost", silu, odvahu apod v kazde konkretni(!) situaci. pripomenout, jak to bylo posledne u babicky pekne atd. tlacit na pilu se proste nevyplaci.
|
|
|
|
|
| Winky | •
|
(16.11.2009 13:25:58)
NEvím, v poruchách se nevyznám, ale prostě to může být taková kapku "opatrnická" povaha. Mám velmi podobně děti - dcera 4, syn 1,5r. Dcera je první vnouče obou prarodičů, oboje bydlí celkem blízko, takže jsme s ní odmalinka bývali u obou babiček - návštěvy, hlídání, společné aktivity (výlety, divadlo). ALE stejně má pořád problém někde být bez nás. Respektive hodně o tom mluví, x-krát se ujišťuje že si pro ni přijdem v tolik a tolik, jestli tam bude spát, jestli.... Ještě do nedávna dělala i scény, i pokud to bylo domluvené že někam pojedem a ona tam zůstane (s někým z prarodičů), a ona vše předem odkývala, stejně mezi dveřma nakonec spustila nejen slzy ale i řev "já nechci já nechci". Dříve jsem vyměkávala, snažila jsem se tam zůstat, moc nic to ale neřešilo, dcera seděla u mě nebo se mě držela a nechtěla se s nikým bavit, potom mě obě babičky řekly že bude lepší když půjdu, protože jak se za mnou zaklapnou dveře, je do pár minut po pláči a dcera je hodná a spolupracuje. A babičky jsou opravdu hodné a vím že jim můžu věřit, takže jsem to tak začla dělat. Sice jí vše vysvětlím dopředu co ji čeká, domluvíme se spolu jak proběhne odjezd a návrat, ale pokud pak těsně před "akcí" se začne vzpírat, odevzdávám ji a odcházím. Pokud vidím že ve fázi plánování a domlouvání projevuje nějaký zásadní odpor, snažím se to řešit jinak. Taky pokud se změna vyskytne náhle, dám jí možnost to odmítnout pokud to lze (babičku vyprovázíme na autobus, a ta nám nabízí ať jedeme pár zastávek s ní - syn rád jezdí autobusem - ale dcera odmítne, chce už jít domů - ok, nehrotím). Vím že byla, je a nejspíš i bude zdrženlivá, k nikomu se sama nehrne, jak je někde více lidí (rozuměj více než 1, třeba na hřišti) už si hodně rozmýšlí jestli tam opravdu chce jít atd. Ani ve školce není moc kolektivní, má tam 1-2 kamarádky, a do kolektivních her se zapojí jen někdy, někdy zůstane v koutku sedět a jen pozoruje (s učitelkou jsem domluvená že ji nebude lámat).
Syn je z jiného těsta, sice se taky rád přitulí, ale nedělá mu problém ode mě odejít prakticky ani k cizím lidem (z toho jsem zas vyjevená já), tuhle mi z chodníku uhnul do otevřených dveří malého krámku, šel rovnou k prodavači a ukazoval mu autíčko..... možná je to normální v jeho věku, rozhodně ale je povahou otevřenější než jeho sestra.
|
| modrej obláček |
|
(16.11.2009 13:31:17)
Winky,
to je jak u nás - jen by mě hrozně zajímalo, jestli by povahově zůstali stejný, kdyby se narodili opačně: )))) Ona jako druhá, Matěj jako první. Protože přeci jen prvorozenej si musí podle mě to místo na slunci víc vybojovávat...
|
| Naxii M05+ K08 + J16 | 
|
(16.11.2009 13:57:52)
Ahojky Cim,
Matěj je podobná povaha, rozbrečí ho jakákoli hloupost a je to uplně k zbláznění..
Nebo jsme byli na místním dýńování a děcka soutěžili blbli a on se nás držel a chtěl domů a to se těšil celý den na takovou akci.. ale když dorazíme do herny je jak urvanej z řeťězů.Nejradši je doma, když má všechny po hromadě..
Paní učitelka ze školky už si taky stihla všimnout, že on je fakt zvláštní povaha a naštěstí ho bere.. je hlučnej až to hezký není, myslím, že na sebe chce za každou cenu poutat pozornost.. chystáme se k psychologovi aby mi poradil, jak sním jednat.. Jsem občas uplně vyšťavená a na radosti mi nějak nezbývá čas..Do toho má poslední dobou sny jako že mu něco v nákupním košíku utrhlo nohu.. To se mi nezdá uplně v pohodě, když vím, že nic podobnýho doma vidět nemůže 
|
|
| Naxii M05+ K08 + J16 |
|
(16.11.2009 14:02:08)
Cim, to mě taky často napadá a nejen mě.. Kuba se nám zdá jako pohodář.. Matěj mu občas nenápadně podrazí nohy a Kuba hned jde a zatahá ho za vlasy a podobně.. Né že bych to podporovala ale hrozně mě baví pohled na prchajícího 4 leťáka a za ním 16ti měsíční batole, který mu jde něco vrátit  Kuba Matěje i objímá a hladí, když vidí, že není naloženej..Je tichej, chápavej a bráchu miluje .. Prostě tvrdíme všichni, že se ty povahy měly narodit opačně..
|
| modrej obláček |
|
(16.11.2009 14:38:20)
Naxi,
jako bych to zas viděla u nás: )))) Batole letící za čtyřleťáčkou vrátit jí něco, nebo jí jen tak zbušit: )))
Jo a to je taky otázka, s kterou si nevím rady.
Třeba včera, Eli sedí a čůrá, Matěj u ní s vařečkou a mlátí jí hlava nehlava:/ Jak zareagovat? Včera mě fakt vytočil, že jí tak řezal a ona šmudla si to nechá líbit, a to je starší:/, že jsem vyskočila jak čertík z krabičky, sebrala vařečku a taky ho s ní bouchla.
Jak ale reagovat správně? U dvouletýho dítěte, aby to nedělal, nebo aspoň věděl, že dělá něco, co se nemá...
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(16.11.2009 14:52:39)
Cimoril, zastavit, sebrat, věnovat se oběti.
"Ty jsi starší" se fakt snažím vyhnout, co to jde.
|
| modrej obláček |
|
(16.11.2009 14:56:07)
Markét,
já tenhle termín "jsi starší" taky nesnáším.
Takže na to mlácení nijak jinak nereagovat? To jsem jeden čas dělala, ale on se otočí a odejde, tak mi přijde, že ani nemůže vědět, že to prostě nemá dělat... Většinou jsem mu to sebrala, vzala ho za ruku a v podstatě donutila (sám nechtěl, byl "uraženej"), aby jí pohladil a řekla za něj promiň.
|
| marketa | •
|
(16.11.2009 15:48:07)
to co pise Markéta je urcite ten nejlepsi postup. zastavit nasili, sebrat "zbran" a HLAVNE venovat se obeti. otocit se k agresorovi doslova zady a jeho cinost komentovat tak nejvis jednou holou vetou.
agresor se snazi ziskat tvou pozornost za kazdou cenu a tohle je dost dobry trik, jak ji ziskat, ze se na nej rozlobis neni az tak na skodu, hlavne ze se venujes POUZE jemu.
pocity obeti jsou "nejdriv me mlati a ted si mama dokonce povida jen s nim (nejdriv s nim) a o me se nikdo nestara"
jestli jsi to zkousela a videla jsi, ze se otocil a sel pryc, tak vidis, ze pochopil, ze takhle tvou pozornost neziska. chcce to vytrvat. nepochypuju o tom, ze moc dobre vi, ze dela co nema. proc by to jinak delal, ze ;-)
|
|
|
|
|
|
| MM, 2 kluci | 
|
(16.11.2009 14:16:30)
... musí často spíš ten druhorozený. Teda třeba dnes už ne doslova (myslím to "bojování"), ale v tom smyslu, že na první dítě se rodiče asi nejvíc připravuji, hodně se mu pak věnují atd., už to že se vůbec narodilo je událost - právě proto že je první dítě... Zatím co u druhorozených někdy hrozí, že už budou jaksi jen "ve vleku" za tím prvním, rodiče už řadu věcí míň řeší (což je ale třeba v něčem i dobře), jeho narození jako by byla už trochu větší samozřejmost, prostě přišlo někam, kde už někdo je - i když toho dotyčného (brášku či sestřičku) má rádo. Myslím že si proto někdy musí více vybojovávat / prosazovat pozornost od rodičů a upozorňovat na to, že je jedinečný, jiný a ne jaksi jen "ten druhý v sadě dvou dětí".
Já se tedy snažím těchto nástrah vyvarovat, ale tu tendenci přesto vidím, proto mě trochu překvapilo, když to tu zaznělo jinak... Můžeš prosím upřesnit, jak jsi to myslela?
|
| modrej obláček |
|
(16.11.2009 14:34:48)
MM,
mně naopak přijde, že mladší dítě je prostě pořád pro všechny to roztomilý mimátko. Často zazní něco ve smyslu (ne od nás rodičů, ale od babiček) na Elišku (starší): ty jsi ta starší, brácha to ještě neumí, nezná, proto se podřiď ty...
Pak taky starší musí "čekat", až se mladší nakrmí, přebalí, uspí apod apod. Mladší se taky vozí v kočárku, kterej starší musí přenechat (to se týká dětí blízko po sobě, náš případ). Taky starší dítě si prostě musí zvyknout, že není už samo, že se věnuješ i druhýmu dítěti, na to si mladší zvykat nemusí, protože to tak je pro něj odjakživa
|
| MM, 2 kluci |
|
(16.11.2009 14:41:46)
... ale ty aspekty co jsem psala já, vidím přesto také. Asi je to jak v čem... (?)
|
|
| MM, 2 kluci |
|
(16.11.2009 14:41:47)
... ale ty aspekty co jsem psala já, vidím přesto také. Asi je to jak v čem... (?)
|
| modrej obláček |
|
(16.11.2009 14:50:43)
MM,
já si myslím, že tys popsala spíš pohled dospělýho, tyhle věci si myslím, že děti zas tak nevnímaj - batoleti nedojde, že s ním netrénuješ barv, tvary, knížky a jiný věci, který jsi se starším dělala...
To, co jsem popsala já, to jsou věci, kterých si děti všímají víc, si myslím...
|
|
|
| MM, 2 kluci |
|
(16.11.2009 15:31:19)
... asi je to ještě zamotanějsí  . Já mám tedy pocit že ty děti to, co jsem popsala já, taky vnímají.
Řekla bych že možná platí obojí, dle toho co si šlovek vybere... (?)
Třeba moje mladší (jen o rok a půl, v dětství jsme si byly hodně blízky - v hraní i hádání se ;-)) ségra říká, že ji přišlo těžké se jaksi prosadit či zviditelnit po svém, v tom čím je ona, když měřítko jsem jaksi už nastavila já.... Má pocit že často byla v nevýhodě, resp. jako by se cítila v mém stínu.
Já zas naopak, mám dojem že často byla zvýhodňována ona - pamatuji si, jak jen zafňukala (měla někdy ve školkovém věku jedno hodně ufňukané období, nesnášela jsem to) a už všichni běželi a "Ťuťu ňuňu" a mysleli si skoro automaticky že já jsem ta zlá. I to že byla menší a taková jakoby křehčí, k tomu přispívalo...
Nějak jsem se přklonila k názori, že nemá možná ani cenu tyhle ty věci moc řešit - protože se vždycky něco najdě z té i oné strany, a to i když se rodiče sebevíc snažili věnovast oběma dětem dle jejich potřeb. Prostě to asi k tomu patří. Nebo ne...?
|
| marketa | •
|
(16.11.2009 15:50:05)
to je hezke, ze jste si to se sestrou "na stara kolena" vsechno rekly
|
| Naxii M05+ K08 + J16 |
|
(16.11.2009 16:16:38)
Já mám problém reagovat na tyhle sourozenecký šarvátky.. Neměla jsem sourozence.. Absolutně netuším, jak se kdy zachovat správně.. takže i proto si ráda zajdu k té psycholožce a třeba mi poradí účinný postup..
Ono má všechno svoje pro a proti.. Starším jsme se mohli věnovat bez omezení času.Mladším nemůžeme.. snažíme se to kompenzovat ale není to lehký.Snažím se aby se starší necítil v nevýhodě a vypichuju spíš jeho výhody, že může jí o chlup dýl spát, může chodi t do školky a hrát si s dětma, kdežto Kuba je doma a musí jít spát.. apod..
No je to těžký 
|
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Ondrášova valaškaVsetín 
Il canto del SudHodonín 
Řezbářské sympoziumSemily 
Závody dračích lodíTábor 
VědaFest 2024Praha 6 
Ondrášova valaška
Il canto del Sud
Řezbářské sympozium
Závody dračích lodí
VědaFest 2024
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)